ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.680.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 680/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2007 dovolání, které podal obviněný S. D. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 3 To 28/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 39/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 5 T 39/2006, byl obviněný S. D. H. [v rozhodnutí soudů obou stupňů je obviněný označen v jiném slovním pořadí, přičemž dovolací soud vychází z fotokopie průkazu o povolení k pobytu pro cizince (č. l. 109 spisu), jenž byl vydán příslušným orgánem České republiky, kde jako jméno je uvedeno S. a příjmení D. H.] uznán vinným, že
si dne 25. 8. 2004 půjčil částku ve výši 1.200.000,- Kč, dne 14 9 2004 částku ve výši 300.000,- Kč, dne 1. 10. 2004 částku ve výši 400.000,- Kč v hotovosti na nákup zboží, což dne 30. 9. 2004 stvrdil podpisem jako uznání dluhu v notářské kanceláři JUDr. Z. R., kdy se zavázal, že dluh uhradí do 15. 10. 2004 s tím, že v případě neuhrazení dluhu zastaví nemovitost, ovšem na Katastrálním úřadě, zástavní břemeno na předmětnou nemovitost nepodal, neboť nemovitost nikdy nevlastnil, tedy od počátku měl v úmyslu vylákat od poškozené finanční hotovost a k její škodě se obohatit a poškozené peníze nevrátit, kdy v listopadu 2004 vrátil jen částku ve výši 50.000,- Kč, čímž M. K., způsobil škodu ve výši 1.850.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný S. D. H. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 3 To 28/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. D. H. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl. Dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že v předcházejícím řízení – konkrétně v rozsudku prvostupňového soudu – byl dán důvod dovolání uvedený jednak v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., protože v prvním stupni rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen a jednak v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný shledal v tom, že v přípravném řízení a po podání obžaloby v řízení před Městským soudem v Brně vystupovala jako obhájce osoba, která k tomu nebyla oprávněna a navíc jednala ve prospěch poškozené osoby. V návaznosti na to konstatoval, že dne 28. 10. 2005 si obhájcem zvolil Mgr. S., který plnou moc přijal a zastupoval jej v celém přípravném řízení i v řízení před Městským a Krajským soudem v Brně. Dne 17. 1. 2006 obviněného ve vazbě navštívil advokátní koncipient Mgr. E. s tlumočníkem a sdělil mu, že je jeho obhájcem. Současně jej informoval, že se dohodl s právním zástupcem poškozené, že když podepíše dohodu o náhradě škody, jejíž text přinesl s sebou, bude propuštěn z vazby na svobodu. Obviněný uvedl, že dohodu podepsal, aby se dostal z vazby, a to v dobré víře, že jmenovaný je oprávněn jej obhajovat a je pracovníkem advokátní kanceláře Mgr. S. Zpočátku se domníval, že tohoto obhájce mu zvolila jeho přítelkyně a až následně zjistil, že Mgr. E. není spolupracovníkem jeho obhájce Mgr. S., nebyl mu jako obhájce ustanoven ani zvolen osobou blízkou a že mu není známo, kdo jmenovanému plnou moc k obhajobě ze dne 3. 1. 2006 podepsal. Mgr. E. se jako koncipient Mgr. N. dostavil na Policii ČR, kde plnou moc k zastupování obviněného předložil s tím, že obviněný chce vypovídat. Dále uvedl, že plnou moc získal prostřednictvím JUDr. P. N., zmocněnce poškozené, od něhož též obdržel vyhotovenou dohodu o náhradě škody a tuto dal podepsat S. D. H. Na základě toho bylo prostřednictvím přítelkyně obviněného uhrazeno poškozené 100.000,- Kč. Z popsaných skutečností je evidentní, že Mgr. E. jednal ve prospěch poškozené; z jeho strany byly vypracovány i další listiny, jejichž obsah poškodil zájmy obviněného a teprve poté u něj vzniklo podezření, že jmenovaný ve věci vystupuje neoprávněně. Obviněný vytkl, že soudy obou stupňů tyto námitky neakceptovaly. Odvolací soud uvedl, že právo na obhajobu porušeno nebylo, neboť zvolený obhájce Mgr. S. se účastnil každého procesního úkonu a byl-li ve věci činný další obhájce Mgr. E., nelze tvrdit, že jednal v neprospěch jeho osoby. Podle názoru dovolatele došlo k porušení práva na obhajobu, neboť tím, že soudy připustily, že jako obhájce vystupovala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, došlo k porušení práva na právní pomoc a práva hájit se prostřednictvím obhájce. Mgr. E. svým postupem a provázaností se zmocněncem poškozeného poškodil obhajobu obviněného natolik, že úkony, které v trestním řízení učinil, byly soudy hodnoceny v neprospěch S. D. H. Nejvyšší soud by měl předmětný dovolací důvod vykládat extenzivně.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný uvedl, že senátu prvostupňového soudu předsedala JUDr. B. S., které byla věc přidělena mimo stanovený rozvrh rozdělení trestního nápadu z důvodu, že její senát byl v té době veden jako specializovaný na trestné činy cizinců. Podle jeho mínění je tento způsob přidělování trestních věcí, byť ho umožňuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., v rozporu se zásadou rovnosti. V důsledku tohoto postupu věc v prvním stupni rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen a obviněnému bylo upřeno právo na zákonného soudce. Toto právo je jedním ze základních ústavních principů, které vymezují postavení moci soudní v České republice. Obviněný současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 820/99, kterým bylo přisvědčeno tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu, jež se opíralo o skutečnost, že byl odňat svému zákonnému soudci. Též poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95, podle něhož princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli a pro jedince i pro společnost je škodlivé při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek nebo výběru. Podle obviněného lze uvedený názor vztáhnout i na specializaci senátů na řízení ve věcech cizinců, neboť k takovému postupu nebyl žádný důvod. Navíc jeho trestní věc žádnou zvláštní specializaci nevyžadovala, jednalo se o majetkovou trestnou činnost. U soudců specializovaných na trestné činy cizinců hrozí rovněž větší nebezpečí ztráty rozhodovací nezávislosti s ohledem na možné diskriminační posuzování trestné činnosti cizinců právě z důvodu této specializace. Obviněný podotkl, že rozvrh rozdělení trestního nápadu pro rok 2007 již se specializací jakéhokoli senátu na trestné činy cizinců nepočítá.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a to ve všech výrocích.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že námitky proti působení Mgr. E. jako obhájce obviněný uplatnil v odvoláních proti prvnímu i druhému rozsudku Městského soudu v Brně. Odvolací soud se však těmito námitkami nijak zvlášť nezabýval a ve svém usnesení ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 To 402/2006, nevyjádřil jasné právní stanovisko závazné pro nalézací soud. Rovněž prvostupňový soud se náležitému objasnění otázky „obhajoby“ obviněného Mgr. E. očividně vyhýbal. V rámci svědeckých výslechů akceptoval jejich odkaz na povinnost mlčenlivosti jako důvod odmítnutí výpovědi, aniž se zabýval tím, že obviněný nemohl tyto osoby povinnosti mlčenlivosti zprostit, tvrdil-li, že je nikdy svou obhajobou nepověřil a svědkům tak žádná povinnost mlčenlivosti nevznikla. Státní zástupce zdůraznil, že za předpokladu věrohodnosti tvrzení obviněného došlo k porušení pravidel profesní etiky advokátů či porušení cizích práv. Nedošlo ale k situaci, kdy by obviněný advokáta neměl, ač ho podle zákona mít musel. V plném rozsahu jej zastupoval Mgr. S. a působení dalšího advokáta či koncipienta – ať legální či podvodné – nemělo na tuto skutečnost žádný vliv. Námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. proto nelze označit za důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tak podle státního zástupce lze souhlasit s obviněným v tom, že vytvoření specializovaného soudního senátu na projednávání trestních věcí cizozemců může budit dojem diskriminačního opatření. Tento dojem však nemění ničeho na tom, že zmíněný postup je předepsán platným jednacím řádem pro okresní a krajské soudy (vyhláška č. 37/1992 Sb.), a to konkrétně v ustanovení §2 odst. 1 písm. a), bod 2 této normy. Otázku, zda je ustanovení obecně závazného právního předpisu diskriminační či nikoli, nemůže řešit Nejvyšší soud v dovolacím řízení, neboť zkoumání souladu tohoto ustanovení jednacího řádu s ústavou a dalšími prameny ústavního práva spadá do věcné příslušnosti Ústavního soudu.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil výslovný souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného S. D. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. a), c), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného S. D. H. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Výše citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 a §36a tr. ř.), ale i na případy, kdy obviněný sice zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce má, avšak orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.
Z trestního spisu vyplývá, že u obviněného S. D. H. byly již v přípravném řízení dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., neboť byl ve vazbě a konalo se řízení o trestném činu, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let. Současně je zřejmé, že dne 28. 10. 2005 si obviněný jako obhájce zvolil Mgr. M. S., který jej následně v celém přípravném řízení i v řízení před soudy obou stupňů obhajoval. V tomto směru ani podané dovolání nic nenamítá. Pokud obviněný v podrobnostech tvrdí, že v trestním řízení jako obhájce vystupovala další osoba – Mgr. P. E., a to na podkladě padělané právní moci, nelze tuto okolnost pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřadit. Pro úplnost lze poznamenat, že ani příslušné orgány trestního řízení o vytýkané skutečnosti nevěděly, tj. zjevně nešlo o situaci, že by tento stav tolerovaly. Např. v přípravném řízení dne 3. 2. 2006 obviněný při výslechu mimo jiné uvedl (doslovně citováno): „…zvolil jsem si obhájce – advokáta: 1. Mgr. M. S., a později obhájce 2. Mgr. P. E.“ (č. l. 255 spisu). Obdobnou námitku, jak je tvrzena v dovolání, obviněný poprvé vznesl v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 5 T 39/2006, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 To 402/2006. Z hlediska uplatněného důvodu dovolání však nešlo v daném případě o situaci, že by obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Zvolený obhájce Mgr. M. S. obhajobu nejen vykonával, ale není ani namítáno, že by některé úkony obhajoby nemohl v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení plnit.
Ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je věcně nepříslušným soudem soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (srov. ustanovení §16 a §17 tr. ř.) s výjimkou, že rozhodl soud vyššího stupně (např. místo věcně příslušného okresního soudu by rozhodl krajský soud). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů. Půjde o případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodoval senát, dovolací důvod by naplněn nebyl.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze výhradu obviněného S. D. H., že jeho trestní věc řešil senát specializovaný na trestné činy cizinců, aniž by k tomuto byl důvod, což považuje v rozporu se zásadou rovnosti, podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Nutno uvést, že zmíněný způsob přidělování trestních věcí umožňuje ustanovení §2 odst. 1 písm. a), bod 2 Jednacího řádu pro okresní a krajské soudy, který byl stanoven vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak připomíná i samotné dovolání. Zejména je potřebné zdůraznit, že ve vytýkaném postupu ohledně určení zákonného soudce v trestní věci obviněného není tvrzeno, že by bylo postupováno v rozporu s rozvrhem práce u Městského soudu v Brně, tj. že by při složení předmětného senátu nebyl dodržen v něm konkrétně stanovený postup. Námitka obviněného směřuje naopak k regulérnosti samotného rozvrhu práce u označeného soudu a jednomu z principů v něm stanovenému. V posuzované věci nešlo o nějaké netransparentní určení soudního senátu, aby tím bylo popřeno právo na zákonného soudce, jak je zakotveno v ústavních předpisech (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z konstatované argumentace je zřejmé, že obviněný S. D. H. v dovolání vznesl námitky, které jím deklarované dovolací důvody nenaplňují a nelze je podřadit ani pod některý z dalších důvodů dovolání, jak jsou v zákoně (§265b tr. ř.) taxativně zakotveny. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného S. D. H. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k