ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.252.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 252/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č. j. 11 To 300/2006-209, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 167/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolaní odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. května 2006, č. j. 3 T 167/2005-164, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil zkráceně tím, že dne 27. 7. 2004 ve V., T. ul., v bytě své matky M. Š., vylákal na JUDr. A. S. finanční částku ve výši 800.000,- Kč s příslibem jejího vrácení do 1 měsíce, přičemž v součinnosti se svou matkou, majitelkou předmětného bytu, nabídl jako záruku půjčky tento byt, ačkoliv věděl, že na něj již bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch tehdejší G. C. B., a. s. (dnes G. M. B., a. s., se sídlem P., ul. V. do výše 2.000.000,- Kč, s účinky vkladu práva ke dni 8. 4. 2002, ačkoli jeho reálné možnosti v souvislosti s řadou dalších dluhů z podnikání mu neumožňovaly půjčenou částku minimálně ve slíbené lhůtě splatnosti vrátit, čímž způsobil JUDr. A. S. škodu ve výši 800.000,- Kč. Za tento trestný čin, jakož i za další trestnou činnost v rozsudku uvedenou, byl podle §250 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Zároveň byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v B. ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 3 T 77/2003, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 4 T 35/2005. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému JUDr. A. S. škodu ve výši 570.000,- Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Spoluobviněnou M. Š. soud obžaloby pro týž trestný čin, který měla spáchat výše popsaným jednáním ve spolupachatelství se svým synem, zprostil.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2006, č. j. 11 To 300/2006-209, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu jak co do výroku o vině, tak co do výroku o trestu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel, spatřuje v tom, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jehož se dopustil, neboť jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky trestného činu podvodu. Dovolatel nijak nepopírá skutečnost, že si za pomoci své matky půjčil od JUDr. A. S. (dále jen „poškozený“) částku 800.000,- Kč, ani to, že převážnou část této částky mu dosud nevrátil. Namítl však, že tak nemohl učinit proto, že po jejím poskytnutí nastaly okolnosti, které nepředvídal. Celou půjčenou částku chtěl vrátit a byl přesvědčen, že je to v jeho silách, resp. v silách jeho rodiny. Peníze si od poškozeného půjčoval na nákup rodinného domu v Č., jehož vlastníkem měla být dle zápisu v katastru nemovitostí jeho sestra D. G., a to s ohledem na dluhy, které v té době měl a s nimiž se nikdy netajil. Půjčené peníze přitom skutečně na nákup tohoto rodinného domu použity byly, což je nesporné z toho, že kupní smlouva byla jeho sestrou podepsána den poté, co přebral od poškozeného půjčené peníze a sestře je předal. Dovolatel dále uvedl, že předmětný dům byl ve špatném stavebně technickém stavu a byla nutná jeho rekonstrukce, která měla být financována prostřednictvím hypotéky. Protože podniká v oboru stavebnictví a provádění staveb, hodlal provést rekonstrukci prostřednictvím své firmy a ušetřit tak na nákladech za odměnu za provedené stavební práce. Tím měl zbýt dostatek finančních prostředků na provedení rekonstrukce i poté, co by z hypotéky byla poškozenému okamžitě vrácena celá půjčená částka. Ještě předtím, než si půjčil částku 800.000,- Kč, se totiž jeho sestra informovala u banky na podmínky pro poskytnutí hypotečního úvěru a bylo jí sděleno, že tyto podmínky splní a úvěr jí bude poskytnut, přičemž polovinu tohoto úvěru bude možno čerpat ihned po jeho schválení a zbytek pak oproti předloženým fakturám. Právě z té poloviny úvěru, která měla být sestře bankou poskytnuta ihned, měl v úmyslu poškozenému půjčené peníze vrátit. Jestliže si tedy od poškozeného půjčil předmětnou částku a sjednal s ním jednoměsíční lhůtu pro její vrácení, učinil tak právě s ohledem na informace, které měla sestře poskytnout banka, a také na základě vlastních předchozích zkušeností, kdy mu v minulosti byla dvakrát hypotéka poskytnuta a vše, včetně vkladu do katastru nemovitostí, bylo do jednoho měsíce vyřízeno. Skutečnost, že po poskytnutí půjčky sestře hypotéka přes ujištění ze strany banky poskytnuta nebyla, označil za okolnost, kterou nemohl předpokládat a která ve svém důsledku vedla právě k tomu, že půjčené peníze poškozenému ve smluvené lhůtě vrátit nemohl. Dále dovolatel namítl, že poškozeného nemohl uvést v omyl ani v souvislosti se zastavením bytu své matky, když tato při jednání o poskytnutí půjčky poškozenému předložila veškeré doklady týkající se bytu, včetně výpisu z katastru nemovitostí, na němž bylo zástavní právo zřízené ve prospěch tehdejší G. C. B., a. s., vyznačeno, přičemž poškozenému jako osobě právně erudované musela být tato skutečnost, jakož i důsledky, které z ní plynou, známa. Pokud mu poškozený přesto částku 800.000,- Kč půjčil, je zřejmé, že byl s existencí tohoto zástavního práva srozuměn a nelze tedy tvrdit, že byl uveden v omyl. Své dovolaní obviněný uzavřel s tím, že sama skutečnost, že půjčené finanční prostředky poškozenému dosud nevrátil, ještě nijak neprokazuje, že se dopustil trestného činu podvodu. Upozornil na fakt, že podvod je trestným činem úmyslným a k naplnění jeho zákonných znaků, konkrétně subjektivní stránky, se proto vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu půjčené peníze buď vůbec nebo ve smluvené lhůtě nevrátit, nebo jednal alespoň s vědomím, že půjčené peníze nebude moci vrátit. To však v jeho případě prokázáno nebylo. V této souvislosti se obviněný dovolává i konstantní judikatury, dle níž jednání nelze považovat za trestný čin podvodu, pokud teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které dlužníkovi zabránily jeho závazek splnit nebo mu zabránily splnit ho ve sjednané době.
S poukazem na všechny uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil z podnětu jeho dovolání napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i vadné řízení mu předcházející, a aby ve věci sám rozhodl tak, že ho obžaloby zprostí v celém rozsahu.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dle jeho názoru se s argumentací obviněného obsaženou v podaném mimořádném opravném prostředku nelze ztotožnit. Konstatoval, že z výpovědi poškozeného, jemuž bylo v rozhodném období 83 let, se podává, že částku 800.000,- Kč půjčil obviněnému s tím, že jeho matka, kterou znal jako slušnou a korektní ženu, za tuto půjčku ručila bytem v T. ul. ve V. Poškozený současně vyloučil, že by mu byly předloženy doklady svědčící o tom, že tento byt je již zastaven. K poskytnutí půjčky obviněnému ho přiměla skutečnost, že zástavu za ni písemně potvrdila matka obviněného. Z výpovědi obviněného pak vyplynulo, že on i jeho matka věděli o tom, že byt je již zastaven, obviněný byl přítomen sepsání smlouvy o půjčce, když ji jeho matka psala podle jeho diktátu, a peníze mu poškozený předal ihned po sepsání smlouvy. V okamžiku sepisování smlouvy si ale patrně ani on ani matka neuvědomili, že k bytu již bylo zřízeno zástavní právo, jelikož byli „v euforii, že budou peníze“. Obviněný také vypověděl, že v době uzavření smlouvy o půjčce dlužil asi 2.000.000,- Kč. Z toho státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovozuje, že obviněný si musel být vědom toho, že nebude schopen půjčenou částku poškozenému do jednoho měsíce vrátit a v tomto ohledu nemohl spoléhat na budoucí nejistou událost spočívající v poskytnutí hypotečního úvěru sestře a musel být také srozuměn s vlastní nepříznivou finanční situací, pro kterou nebude schopen ve sjednané lhůtě půjčku vrátit. Obstát nemůže dle názoru státního zástupce ani druhá námitka obviněného, neboť o podvodné jednání jde i tehdy, jestliže poškozený sice je schopen prověřit si rozhodné skutečnosti, avšak ovlivněn působením pachatele ve formě předání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných okolností tak neučiní buď vůbec, nebo tak neučiní včas. V této souvislosti odkázal na obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. Ze skutkové věty výroku rozhodnutí nalézacího soudu, kterou částečně citoval, pak dovodil, že soud učinil skutková zjištění, která správně podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Své vyjádření k dovolání obviněného uzavřel státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním a slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad taxativně uvedených v §265b tr. ř. Dovolání vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, a proto navrhl jeho zamítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, v tomto případě pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, tak jak ho zjistil soud, přičemž v dovolání lze namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nelze v něm však nic namítat proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinými slovy, v dovolání nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem s cílem dosáhnout primárně jejich změny či dokonce zvratu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je tím zcela naplněno. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněným uplatněné námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují. Jeho dovolání však shledal zjevně neopodstatněným.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podvodným jednáním se tedy rozumí jednak uvedení v omyl, kdy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jednak využití něčího omylu, kdy pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil, a jednak zamlčení podstatných skutečností, kdy pachatel při svém podvodném jednání neuvede jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, resp. které by vedly, pokud by jí byly známy, k tomu, že k vydání plnění by z její strany nedošlo, případně došlo, avšak za podstatně méně výhodných podmínek pro pachatele nebo jinou osobu, v jejíž prospěch byly podstatné skutečnosti zamlčeny.
Obviněný i jeho matka ve svých výpovědích v přípravném řízení i v řízení u soudu prvního stupně shodně uváděli, že se o existenci zástavního práva k předmětnému bytu ve prospěch G. M. B., a. s., poškozenému výslovně nezmínili, nicméně mu předložili veškeré doklady k bytu, tedy i výpis z katastru nemovitostí, z nějž byla tato skutečnost jednoznačně patrná a poškozený si ji tak mohl zjistit. Jak správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i tehdy, pokud poškozený je schopen (resp. má možnost) prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, tak v důsledku pachatelova jednání neučiní buď vůbec, nebo tak neučiní včas.
Tento obecný závěr je pak možné uplatnit i v posuzované věci. Jestliže ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplynulo, že poškozený nebyl obviněným ani jeho matkou o zástavě váznoucí na bytě nabízeném jako záruka předmětné půjčky, natož pak o dluzích obviněného a jejich výši, explicitně informován, lze souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že za těchto okolností neměl důvod tuto skutečnost sám zjišťovat, byť lze takový obezřetný postup, zejména pak u člověka s právnickým vzděláním, považovat za obvyklý. Ani obvyklost zmíněného postupu však rozhodně nemůže obviněného vyvinit z podvodného jednání a vzhledem k naplnění i dalších znaků stanovených v §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ani ze spáchání trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným.
Se závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje i v té části, v níž se vypořádal s druhou námitkou obviněného, a sice že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky subjektivní stránky trestného činu podvodu. Odkaz na argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku zde byl zcela namístě. Při respektování nalézacím soudem učiněných skutkových zjištění ani Nejvyšší soud nemohl akceptovat tvrzení obviněného, že skutečnost, že sestře nebude poskytnuta po vypůjčení částky od poškozeného hypotéka, ačkoliv jí tato měla být přislíbena, nepředpokládal a ani předpokládat nemohl. Lze tedy uzavřít, že obviněný se jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Benešově dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jak správně konstatovaly soudy dříve činné ve věci. Za těchto okolností se soudy nedopustily pochybení ani při ukládání souhrnného trestu, což ostatně obviněný v dovolání ani nenamítal.
Proto Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Tento postup má podklad v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik