ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.779.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 779/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. července 2007 o dovolání obviněného V. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 10 To 454/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 105/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 2 T 105/2006, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 2 T 105/2006, byl obviněný V. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu.
Obviněný spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tím, že jako jednatel společnosti I., s. r. o., prostřednictvím dodavatele společnosti A. M., s. r. o., v provozovně, vylákal uzavření tří smluv o finančním leasingu na osobní vozidla se společností Š., s. r. o., přesto, že v okamžiku uzavírání smlouvy věděl, že nebudou hrazeny leasingové splátky ani vozidla vrácena vlastníkovi, a s vozidly naložil nezjištěným způsobem, když dne 25. 11. 2003 uzavřel smlouvu na nové vozidlo Škoda Octavia Combi Elegance 1.9, v hodnotě 775.650,- Kč, přičemž při uzavření smlouvy zaplatil na úhradu kupní ceny částku 172.363,50 Kč, čímž způsobil škodu poškozené společnosti Š., s. r. o., ve výši 603.286,50 Kč; dne 25. 11. 2003 uzavřel smlouvu na nové vozidlo Škoda Octavia Liftback Elegance 1.9, v hodnotě 789.000,- Kč, přičemž při uzavření smlouvy zaplatil na úhradu kupní ceny částku 170.974,50 Kč, čímž způsobil škodu poškozené společnosti Š., s. r. o., ve výši 618.052,50 Kč; a dne 26. 11. 2003 uzavřel smlouvu na nové vozidlo Škoda Octavia Liftback Elegance 1.9, v hodnotě 786.000,- Kč, přičemž při uzavření smlouvy zaplatil na úhradu kupní ceny částku 170.297,50 Kč, čímž způsobil škodu poškozené společnosti Š., s. r. o., ve výši 615.702,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. D. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 10 To 454/2006, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 10 To 454/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. /byť dále v textu dovolání je nesprávně uvedeno, že jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) o. s. ř./.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je podle něj dán tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, když odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, přestože se řádně omluvil z veřejného zasedání, které bylo nařízeno na den 6. 2. 2007, tím, že soudu doložil doklad o pracovní neschopnosti. Podle jeho názoru není povinností obviněného předložit soudu lékařské potvrzení o neschopnosti účastnit se soudního jednání, ale naopak je povinností soudu, který chce ve věci jednat a rozhodnout, aby si takové lékařské potvrzení obstaral.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že se skutku nedopustil, a i kdyby jej spáchal, tak nikoli úmyslně, protože v době uzavírání leasingových smluv nevěděl, že nebudou hrazeny leasingové splátky. Byl jediným vlastníkem společnosti I., s. r. o., kterou převedl spolu s jednatelským oprávněním a všemi jejími závazky na V. K. v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku, a proto bylo jeho jednání dovolené. V této souvislosti soudu prvního stupně vytkl, že se nedostatečně zabýval svědeckou výpovědí V. K., podle které obviněný předal V. K. částku 350.000,- Kč, jejíž část byla určena na úhradu leasingových splátek. Obviněný dále podotkl, že leasingové společnosti A. M., s. r .o., byla vrácena dvě vozidla a namítl, že pokud byla vozidla vrácena až v srpnu 2004 a nikoli v lednu 2004, mělo být toto jednání posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. a nikoli jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za pouhou spekulaci označil závěr soudu prvního stupně, že převod obchodního podílu pro něj neměl žádný hospodářský význam. Podle něj také soudy nehodnotily svědecké výpovědi v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a namítl, že důkazní postup nebyl v odůvodnění obou rozhodnutí popsán v souladu s ustanoveními §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 10 To 454/2006, i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 2 T 105/2006, a aby Okresnímu soudu v Mělníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za zjevně neopodstatněné. K námitce obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zdůraznila, že je nutné rozlišovat, zda obviněný byl k veřejnému zasedání v době, kdy nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody předvolán anebo vyrozuměn. Protože odvolací soud nepovažoval osobní účast obviněného při veřejném zasedání za nutnou, obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměl. Připomněla, že odvolací soud obviněného správně poučil, že pokud trvá na svém právu účastnit se veřejného zasedání, přestože mu v tom brání zdravotní důvody, musí svou neúčast řádně omluvit lékařskou zprávou, z níž musí vyplývat, že zdravotní potíže vylučují jeho účast u veřejného zasedání a že za tuto lékařskou zprávu není možné považovat jen potvrzení o pracovní neschopnosti. Odvolací soud se rozhodl provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného až po opakovaném odročení veřejného zasedání a po výše uvedeném poučení jak obviněného, tak jeho obhájců. Pokud se obviněný nedostavil k veřejnému zasedání a ani nedoložil lékařské potvrzení o neschopnosti účastnit se soudního jednání, pak podle nejvyšší státní zástupkyně sám jednal tak, že nevyužil svého práva.
Podle nejvyšší státní zástupkyně lze pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., že nespáchal trestný čin, protože se jednalo o dovolenou obchodní transakci a že jeho jednání mělo být případně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Zdůraznila, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je podle ní vyjádřena především v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění. Úmysl obviněného je zřejmý i z toho, že ve smlouvách o finančním leasingu uvedl nepravdivé údaje, dále to, že společnost I., s. r. o., nemohla využívat uvedená vozidla a že obviněný ani nezadal trvalé příkazy k hrazení jednotlivých leasingových splátek. Připomněla, že svědek V. K. nemohl převzít dvě vozidla, která byla předmětem leasingových smluv, jak tvrdí obviněný, protože jedno z těchto vozidel bylo již v dispozici společnosti Š., s. r. o., která jej nalezla poškozené a částečně rozebrané, a proto se nejvyšší státní zástupkyně ztotožnila s tím, že soudy obou stupňů hodnotily výpověď svědka jako nevěrohodnou.
K výtce obviněného, že nespáchal trestný čin, protože jeho jednání bylo běžnou obchodní transakcí v souladu s obchodním zákoníkem, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že pro posouzení, zda byl spáchán trestný čin či nikoli, není podstatné, zda trestné jednání bylo uskutečněno v rámci obchodní či jiné transakce. Podle nejvyšší státní zástupkyně obsahuje tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Odmítla tak úvahy obviněného o kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. s tím, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný uzavíral leasingové smlouvy již s úmyslem neplatit leasingové splátky a nevrátit leasingovému nájemci předmět leasingu. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. D. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uplatnit, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z toho mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde totiž o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. jediné ustanovení, ze kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný V. D. však v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Praze nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné trestní věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. se v daném případě nepoužije, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 26, č. 621/2004).
Vzhledem k obsahu posuzované námitky lze poukázat na soudní judikaturu, podle které potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení (vyhláška č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) a samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 19, č. 461/2003). K tomu, kdy omluva obviněného doložená potvrzením o jeho pracovní neschopnosti nebyla dostačujícím důvodem pro zjištění vady odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 724/04.
V posuzovaném případě předsedkyně senátu odvolacího soudu nařídila veřejné zasedání o odvolání obviněného na den 19. 12. 2006, přičemž z referátu kanceláři soudu na č. l. 272 je patrné, že obviněný byl dne 4. 12. 2006 o konání veřejného zasedání vyrozuměn (doručenka založená na č. l. 272 spisu). Dne 14. 12. 2004 obdržel Krajský soud v Praze omluvu obviněného podanou prostřednictvím obhájce z účasti ve veřejném zasedání z důvodu pracovní neschopnosti obviněného s tím, že obhájce prozatím neobdržel doklad o pracovní neschopnosti obviněného, a proto ji ani odvolacímu soudu nemůže zaslat (č. l. 275 spisu). Odvolací soud pak nařídil další veřejné zasedání na den 9. 1. 2007, o čemž obviněného i obhájce vyrozuměl (č. l. 277 spisu). Obhájce obviněného požádal dne 5. 1. 2007 odvolací soud o odročení veřejného zasedání na neurčito, protože obviněný je v pracovní neschopnosti a zaslal odvolacímu soudu kopii dokladu o jeho pracovní neschopnosti (č. l. 278 – 280 spisu). Z protokolu o veřejném zasedání konaného dne 9. 1. 2007 u Krajského soudu v Praze (č. l. 281 - 287 spisu) vyplývá, že odvolací soud opět odročil veřejné zasedání na den 6. 2. 2007, o čemž vyrozuměl obviněného s tím, že znovu odročí veřejného zasedání ze zdravotních důvodů pouze tehdy, když bude doloženo zprávou ošetřujícího lékaře, že zdravotní stav obviněného V. D. neumožňuje jeho účast u soudního jednání a prostřednictvím obhájce jej upozornil, že samotný doklad o pracovní neschopnosti soud neuzná za důvod k odročení veřejného zasedání. Dne 5. 2. 2007 se obviněný omluvil, že se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže veřejného zasedání dne 6. 2. 2007 zúčastnit, když má stanoveny vycházky denně mezi 10.00 – 12.00 a 14.00 16.00 a k omluvě přiložil kopii potvrzení o pracovní neschopnosti a uvedl, že kontrola jeho zdravotního stavu je stanovena na den 31. 3. 2007. Nejvyšší soud zjistil, že součástí omluvy nebylo vyjádření ošetřujícího lékaře, že obviněný se nemůže veřejného zasedání zúčastnit. Z protokolu o veřejném zasedání konaného dne 6. 2. 2007 u Krajského soudu v Praze (č. l. 488) je zřejmé, že senát rozhodl usnesením o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Následně bylo konáno veřejné zasedání o odvolání obviněného, k věci se vyjádřil obhájce obviněného a státní zástupce a poté bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto.
Jak bylo výše uvedeno, potvrzení o pracovní neschopnosti není samo o sobě řádnou omluvou neúčasti obviněného ve veřejném zasedání. Ta by přicházela v úvahu pouze v případě jednoznačného sdělení ošetřujícího lékaře, že obviněný není schopen ze zdravotních důvodů účasti na veřejném zasedání. Nejvyšší soud k tomu dále podotýká, že i z vyjádření obviněného, že má povoleny vycházky v celkové době 4 hod. denně, je zřejmé, že mu jeho zdravotní stav objektivně nebránil účastnit se veřejného zasedání. Ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tedy došlo při dodržení všech požadavků stanovených platnou právní úpravou. V průběhu veřejného zasedání navíc nebyly provedeny žádné nové důkazy, k nimž by měl obviněný právo se vyjádřit, a které by mohly ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud neshledal okolnosti, které by mohly vést ke zkrácení ústavně garantovaného práva obviněného vyplývajícího především z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., proto nebyl naplněn.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.
Námitky obviněného, že nespáchal trestný čin, protože se jednalo o dovolenou obchodní transakci, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., že jeho jednání mělo být případně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. i jeho výtky proti hodnocení svědeckých výpovědí, byly uplatňovány již v předchozích stádiích trestního řízení. Jak soud prvního stupně tak odvolací soud se s těmito námitkami přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí na č. l. 256 – 257 spisu, resp. na č. l. 291 – 292 spisu. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Obviněný také namítl, že nespáchal trestný čin, protože převedl společnost I., s. r. o., spolu s jednatelským oprávněním a všemi jejími závazky, tedy i s povinností splácet leasingové splátky, na V. K. v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku, a proto bylo jeho jednání dovolené. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že pro posouzení, jestli v souvislosti s podnikáním došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí právě u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.). Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, pod č. T 575).
K výtce obviněného, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a nespáchal tak žádný trestný čin, případně pouze trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., Nejvyšší soud podotýká, že ze skutkových zjištění uvedených v popisu skutku, které Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat, je zřejmé, že obviněný jednal v podvodném úmyslu již od samého počátku, což je zřejmé i z toho, že do podkladů pro uzavření smluv o finančním leasingu na uvedená vozidla uvedl jako sídlo společnosti a své bydliště adresu, kde se on ani společnost prokazatelně již několik let nezdržovali, čímž ztížil společnosti Š., s. r. o., komunikaci s obviněným, který evidentně neplnil podmínky leasingových smluv. Obviněný také od počátku neplatil leasingové splátky ani nezadal trvalé příkazy k jejich hrazení. Společnost I., s. r. o., nemohla tato uvedená vozidla ani využívat, neboť neměla ani dostatečný počet zaměstnanců majících řidičské oprávnění. I z těchto okolností je zřejmé, že jednání obviněného naplnilo i subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a nikoli trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Ze skutkových zjištění soudy obou stupňů je zcela zřejmé, že obviněný V. D. po objektivní stránce jednal obdobným způsobem jako jiní odsouzení podnikatelé – pachatelé trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., což je Nejvyššímu soudu známo z rozhodovací činnosti velkého množství řízení o dovoláních těchto podvodníků.
Za námitky skutkového charakteru, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, je nutno považovat výhrady obviněného týkající se úplnosti provedeného dokazování a hodnocení svědeckých výpovědí, které obviněný vznášel jak v obecné rovině tak konkrétně proti hodnocení svědecké výpovědi V. K. Nejvyšší soud podotýká, že námitky obviněného směřující jen proti odůvodnění rozhodnutí soudů nejsou podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2007
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek