ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1110.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1110/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2007 o dovoláních obviněných J. B., D. Č., a F. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 6 To 424/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 2 T 196/96, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B., D. Č. a F. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 2 T 196/96, byli obvinění J. B. a D. Č. v bodě 1. uznáni vinnými, že společně
„ve Z.-M. ul. S. dne 26. 5. 1994 v poledních hodinách zazvonili u bytu J. N., kterého po otevření dveří obžalovaný D. Č. vtlačil dovnitř a požadoval po něm vydání kompromitujícího fotomateriálu, který J. N. pořídil přibližně před rokem s přítelkyní obžalovaného J. S., když však J. N. řekl, že žádné takové materiály nemá, obžalovaný D. Č. ho fyzicky napadl údery do hlavy a kopáním do dalších částí těla, přičemž při odchodu z podnětu obžalovaného J. B., který jeho jednání přihlížel, vzal poškozenému videokameru zn. S. typ s kazetou v hodnotě nejméně 85.600,- Kč s tím, že věci vydají po doručení požadovaných fotomateriálů nebo za částku 50.000,- Kč“,
a obvinění J. B., D. Č. a F. Č. byli v bodě 2. uznáni vinnými, že společně
„v O. na hotelu S. d. dne 28. 2. 1994 v odpoledních hodinách nutili společným jednáním Ing. Z. V. k podpisu prohlášení, že od J. B. obdržel částku 1.500.000,- Kč jako dluh z předchozí obchodní činnosti, a když toto opakovaně odmítal, za použití fyzického násilí a to údery pěstmi, kopanci, naléváním alkoholu do úst poškozeného a pohrůžek způsobení další těžké újmy jemu nebo rodině ho přiměli k podpisu prohlášení“.
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval jako v bodě 1. u obviněných J. B. a D. Č. jednak jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 2. u obviněných J. B., D. Č. a F. Č. jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Obviněnému J. B. za tyto trestné činy a za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 4 T 12/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 6 To 530/2001, soud uložil podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále mu podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. Podle §35 odst. 2 věty druhé tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z výše citovaných rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému D. Č. soud podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Konečně obviněnému F. Č. soud podle §235 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Poškozeného J. N. soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl rozsudkem ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 6 To 424/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek u všech obviněných zrušil „ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody“ a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. výkon uložených trestů obviněným odložil na zkušební dobu v trvání tří roků (obviněnému J. B.) a dvou roků (obviněným D. Č. a F. Č.). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni tři obvinění, a to prostřednictvím obhájců JUDr. Z. K. (J. B.), JUDr. A. B. (D. Č.) a JUDr. J. S. (F. Č.).
Obviněný J. B. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Aniž rozlišil, které z uplatněných výhrad chce podřadit pod ten který dovolací důvod, ve svém obsáhlém podání především namítal, že soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když nesprávně aplikoval ustanovení §235 odst. 1, 2 tr. zák., protože v rozsudku popsané skutky nejsou trestným činem, a že ve skutkové větě chybí uvedení základních znaků trestných činů vydírání a porušování domovní svobody, jakož i uvedení skutkových okolností svědčících o spáchání trestné činnosti ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tím se prý skutkové a právní závěry soudu dostaly do naprostého rozporu. Namítal rovněž porušení ustanovení §23, §24 – §26, §35 – §37, §3 odst. 4 a §88 odst. 1 tr. zák. a konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména právo na projednání věci v přiměřené lhůtě [čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „Úmluva“), čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „Listina“)].
V jednotlivostech k bodu 1. výrokové části rozsudku obviněný uvedl, že v ní zcela absentuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a tvrdil, že soudy obou stupňů sice deklarovaly existenci vynucení či nucení poškozeného k tomu, aby něco konal, trpěl či opomenul za přítomnosti násilí či pohrůžkou násilí, avšak těmto závěrům neodpovídala skutková zjištění; chybějící skutkové okolnosti pak způsobily nesrozumitelnost a nezákonnost rozhodnutí. Dále se zabýval výpovědí poškozeného J. N., kterou považoval za nevěrohodnou, a konfrontoval ji s výpověďmi dalších svědkyň J. S., Š. H. a J. N. Nesouhlasil ani s tím, že se soud prvního stupně nezabýval vrácením kamery poškozenému a neprovedl daktyloskopické zkoumání kamery a znalecké zkoumání týkající se mechanismu zranění poškozeného.
K bodu 2. výrokové části rozsudku obviněný uvedl, že soud nepostupoval podle §2 odst. 5 a 8 tr. ř. a ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. nezdůvodnil použití kvalifikované skutkové podstaty a nesplnil ani podmínky kladené na rozsudek podle §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř. Také v tomto bodě namítal, že popis skutku nezahrnuje všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to včetně spolupachatelství, takže skutková a právní věta jsou ve vzájemném rozporu. Dále rozebíral jednotlivé ve věci provedené důkazy, věnoval se znaleckým posudkům a některým svědeckým výpovědím a hledal v nich rozpory s výpověďmi obviněných, a hodnotil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Poukazoval rovněž na podjatost orgánů činných v trestním řízení a propojenost příslušníků policejního orgánu pověřených vyšetřováním, a tvrdil, že nebyl objasněn motiv jeho jednání.
V poslední části dovolání se obviněný věnoval námitce porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V souvislosti s touto námitkou brojil i proti uložení souhrnného trestu a vyslovil názor, že soudy nebyly nijak povinny a oprávněny takový trest mu uložit. Poukazoval zejména na skutečnost, že v případě trestu zákazu činnosti uplynulo od pravomocného uložení tohoto trestu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě již téměř osm let, navíc došlo usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 4 T 12/2001, k podmíněnému upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, což soud při ukládání souhrnného trestu nezohlednil, stejně jako nevzal v úvahu, že od doby údajného spáchání trestné činnosti uplynulo již třináct let. Pokud by tak učinil, mohl při úvahách o trestu využít například ustanovení týkající se upuštění od potrestání, upuštění od uložení souhrnného trestu či dalších tzv. odklonů. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu České republiky spatřoval v postupu soudů porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 1 Listiny.
S ohledem na uvedené argumenty obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jakož i rozhodnutí jemu předcházející.
Obviněný D. Č. založil své dovolání rovněž na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a uplatnil zcela totožné námitky jako obviněný J. B. Jelikož učinil i zcela shodný závěrečný návrh (také bez citace příslušných zákonných ustanovení), postačí z důvodu stručnosti na výše uvedené argumenty jen odkázat.
Obviněný F. Č. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve shodě se spoluobviněnými namítal, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k porušení již shora citovaných ustanovení Úmluvy, Listiny, trestního zákona a trestního řádu. Navíc pak konstatoval, že nebylo prokázáno, že by se žalovaného trestného činu dopustil společně s oběma spoluobviněnými a že by k žalovanému skutku vůbec došlo. V závěru svého podání navrhl (ani on příslušná zákonná ustanovení necitoval), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jakož i rozsudek jemu předcházející.
K podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného J. B. uvedl, že pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutková věta pod bodem 1. rozsudku neobsahuje všechny znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a ani spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., příp. že soud nepostupoval důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., když neprovedl důkaz znaleckým posudkem a uvěřil účelové výpovědi poškozeného J. N., pak jde o námitky, které pod tento důvod dovolání nelze podřadit. V rámci dovolacího řízení je totiž třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení a není v něm možné nahrazovat činnosti spadající do nalézacího řízení. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Státní zástupce dále uvedl, že se soud správně vypořádal i s otázkou spolupachatelství, když ze skutkové věty rozsudku je patrné, že obvinění jednali společně. Dovolatel J. B. vystupoval na místě činu aktivně, když po násilném vniknutí do bytu poškozeného inicioval odcizení jeho videokamery a její případné vrácení vázal na vydání fotomateriálů, příp. na vydání částky 50.000,- Kč. Proto nelze přisvědčit jeho námitkám, že by právní kvalifikace podle §9 odst. 2 tr. zák. byla v rozporu se skutkovými zjištěními.
K námitkám dovolatele týkajícím se bodu 2. výroku o vině odsuzujícího rozsudku státní zástupce uvedl, že ze skutkové věty je patrné, že všichni tři obvinění společným jednáním poškozeného Ing. Z. V. fyzicky napadli a jejich úmysl směřoval k tomu, aby poškozeného nutili k podpisu prohlášení ohledně dluhu v částce 1.500.000,- Kč. Nelze proto přisvědčit výhradám dovolatele, že by ve skutkové větě absentoval popis zákonných znaků trestného činu, jimiž byli uznáni vinnými (včetně spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.).
K dalšímu dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolacím důvodem může být jedině uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení druhu trestu sice přípustného, ale mimo zákonnou sazbu. Citovaný důvod dovolání proto nemůže být naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. I kdyby byla výrokem o trestu porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., není to důvodem dovolání. Dovolatelem uplatněné námitky by však bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce k dovolatelově námitce (ne)přiměřenosti délky řízení zmínil, že tato otázka byla v minulosti opakovaně posuzována Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „Soud“), přičemž z ustálené judikatury tohoto soudu se podává, že právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy (jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě), je třeba posuzovat podle konkrétních okolností případu. Čl. 6 Úmluvy však nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. V rozhodnutích Soudu, v nichž je konstatováno porušení čl. 6 Úmluvy, je přiznáno poškozenému toliko zadostiučinění ve formě peněžité náhrady, nápravu ve formě zastavení řízení však soud v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil.
Státní zástupce dále upozornil na skutečnost, že přes toto konstatování odvolací soud ve svém rozhodnutí značnou dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, zohlednil a tento fakt promítl ve výroku svého rozsudku o délce zkušební doby u uložených trestů odnětí svobody.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K dovoláním dalších dvou obviněných D. Č. a F. Č. státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že porovnáním těchto dvou dovolání s obsahem dovolání obviněného J. B. je zřejmé, že dovolací námitky všech tří obviněných jsou téměř totožné. Za této situace plně odkázal na své stanovisko k dovolání obviněného J. B. a navrhl, aby Nejvyšší soud i tato dvě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a učinil tak ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rovněž v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání přípustná (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), že byla podána osobami oprávněnými (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolání všech tří obviněných bylo mimo jiné opřeno o dovolací důvod podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na základě něho je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že pokud obvinění opřeli svá dovolání o námitky, kterými se stejně jako v předchozím řízení snažili zpochybnit skutkový stav věci, který byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen odvolacím soudem, nevytýkali soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutkového stavu tyto otázky po právní stránce nesprávně vyhodnotily, ale požadovali, aby byla vzata do úvahy jejich obhajoba a jejich způsob zhodnocení provedených důkazů. Právě takovou povahu měly argumenty obviněných založené na tvrzení, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a neposuzoval všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, že nekriticky převzal do svého rozhodnutí nevěrohodnou výpověď poškozeného J. N., která v konfrontaci s výpověďmi dalších svědkyň J. S., Š. H. aj. N. nemůže obstát, příp. že se soud nezabýval vrácením kamery poškozenému, neprovedl její daktyloskopické zkoumání a ani znalecké zkoumání týkající se mechanismu zranění jmenovaného poškozeného. Za výhrady směřující výhradně proti úplnosti a správnosti skutkových zjištění je nutné považovat i výtky obviněných k bodu 2. výrokové části rozsudku, že soudy neprovedly všechny jimi navrhované důkazy, a to návrhy na zjištění služebního zařazení bývalých či současných příslušníků policie (JUDr. P. Z., JUDr. M. V., příp. dalších), jakož i prověřování jejich bezúhonnosti. Stejně jako v námitkách směřujících proti bodu 1. napadeného rozhodnutí, také v tomto případě obvinění (zejména J. B.) polemizovali s výpověďmi jednotlivých svědků Ing. P. F. a Ing. Z. V. a vyvozovali vlastní skutkovou verzi případu. Zcela mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu se rovněž nacházely další výhrady obviněných ke znaleckým posudkům, které ve věci byly vypracovány.
K takto uplatněným námitkám obviněných je třeba uvést, že se nejedná o námitky právní, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, ale pouze o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím dovolatelé prvotně požadovali změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně vyvozovali nesprávné právní hodnocení předmětných skutků. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelé (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Obvinění ovšem ve svých dovoláních uplatnili rovněž námitky, které důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládají. Vytkli totiž, že skutková věta rozsudku soudu prvého stupně je v rozporu s jeho právními závěry ohledně tohoto skutku, že popis jednání ve skutkové větě neobsahuje všechny znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ani trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., ale ani znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 re. zák., a že soud nezjišťoval, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
K těmto relevantně uplatněným námitkám je třeba při posuzování jejich opodstatněnosti nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl; přísnější právní kvalifikace podle odst. 2 písm. b) spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li při (takovém) činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. se o spolupachatelství jedná v případě, kdy trestný čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob.
Jsou-li tato ustanovení aplikována na posuzovaný případ a je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněných připomenout podstatu jejich jednání. Ta záležela u skutku v bodě 1. v tom, že (zkráceně) „… zazvonili u bytu J. N., kterého po otevření dveří obžalovaný D. Č. vtlačil dovnitř a požadoval po něm vydání kompromitujícího fotomateriálu, který J. N. pořídil přibližně před rokem s přítelkyní obžalovaného J. S., když však J. N. řekl, že žádné takové materiály nemá, obžalovaný D. Č. ho fyzicky napadl údery do hlavy a kopáním do dalších částí těla, přičemž při odchodu z podnětu obžalovaného J. B., který jeho jednání přihlížel, vzal poškozenému videokameru …“ a dále v bodě 2. v tom, že (opět zkráceně) D. Č., J. B. a F. Č. „… nutili společným jednáním Ing. Z. V. k podpisu prohlášení, že od J. B. obdržel částku 1.500.000,- Kč jako dluh z předchozí obchodní činnosti, a když toto opakovaně odmítal, za použití fyzického násilí a to údery pěstmi, kopanci, naléváním alkoholu do úst poškozeného a pohrůžek způsobení další těžké újmy jemu nebo rodině ho přiměli k podpisu prohlášení“.
Z takto formulovaných skutkových vět a úvah rozvedených soudem prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku zřetelně vyplývá závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. V bodě 1. je ze skutkové věty patrné, že obvinění D. Č. a J. B. neoprávněně vnikli do bytu poškozeného J. N., kterého po otevření vstupních dveří násilím vtlačili do bytu a fyzickým násilím jej nutili k vydání předmětného fotomateriálu. D. Č., který na poškozeného přímo fyzicky útočil, jednal za přítomnosti obviněného J. B., který celé situaci nejprve jen přihlížel, nikterak do ní nezasahoval, ale při odchodu z bytu obviněného D. Č. vyzval, ať s sebou vezme videokameru, jejíž vrácení podmiňovali vydáním požadovaných materiálů nebo předáním částky 50.000,- Kč. Oba obvinění tím po stránce formální i materiální naplnili zákonné znaky trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.; o správnosti použité právní kvalifikace proto nemůže být pochyb. K obdobnému závěru lze dojít i v bodě 2. rozsudku, protože také v tomto případě všichni tři obvinění porušili zájem na ochranu svobody a lidské důstojnosti tím, že společným jednáním nutili poškozeného k podpisu prohlášení, a to fyzickým násilím i výhrůžkami těžké újmy jemu nebo jeho rodině. Tím naplnili po stránce formální i materiální zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Z jednání obviněných je v obou případech zjevné, že se shora popsaných útoků dopustili záměrně, vědomě a chtěně, tedy s přímým úmyslem [srov. §4 písm. a) tr. zák.] porušit zájmy chráněné trestním zákonem.
Jejich jednání v žádném z popsaných případů nelze bagatelizovat. Jde o útoky, které z materiálního hlediska vykazují požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. §3 odst. 2, 4 tr. zák.) a odůvodňují i použití tzv. kvalifikované podstaty jmenovaných trestných činů (srov. §88 odst. 1 tr. zák.).
Nemůže být pochyb ani o tom, že v obou případech obvinění jednali jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. O spáchání trestného činu společným jednáním totiž jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i tehdy, jestliže každý z nich naplnil jen některý ze znaků, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje tyto znaky, a dokonce také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti samy o sobě tyto znaky sice nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (k tomu srov. rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). K takovému společnému jednání vedenému společným úmyslem může dojít jak po předchozí výslovné dohodě, tak konkludentně (srov. č. 1/1980, str. 18, Sb. rozh. trest.).
Obvinění J. B. a D. Č. uplatnili ve svých podáních rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je namístě tehdy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. proto nelze namítat taková případná pochybení soudu při ukládání trestu, která by měla spočívat například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §23 až §26 tr. zák. (jak činí obviněný J. B.), příp. §31 až §34 tr. zák.
Uvedl-li obviněný J. B. v rámci jmenovaného důvodu dovolání, že mu byl soudem prvého stupně uložen souhrnný trest, ačkoli pro takový postup nevznikly zákonné podmínky, pak jde o námitku podřaditelnou případně jen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I tak jde o výhradu zjevně neopodstatněnou.
Ze spisového materiálu vyplývá, že tomuto obviněnému byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 4 T 12/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 6 To 530/2001, uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu sedmi let. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 4 T 12/2001, které nabylo právní moci dne 6. 11. 2006, bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a obviněnému byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř roků.
Při tomto zjištění soud prvého stupně správně uvedl, že trestné činnosti v projednávané věci se obviněný dopustil ještě před tím, než byl vyhlášen shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, takže zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. byly splněny. Na tom nic nemění ani výše zmíněné usnesení Okresního soudu v Opavě o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.
Po uložení souhrnného trestu však bylo povinností Okresního soudu ve Zlíně postupovat podle §59 odst. 3 tr. zák. a §38 odst. 2 tr. zák. To tento soud také učinil a usnesením ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 2 T 196/96, obviněnému započetl do zkušební doby podmíněného odsouzení uloženého mu napadenými rozhodnutími již vykonanou zkušební dobu v délce tří let (od 21. 1. 2002 do 21. 1. 2004) a část vykonaného trestu zákazu činnosti v době od 21. 1. 2002 do 20. 2. 2007 (zároveň konstatoval, že od zbytku trestu zákazu činnosti již bylo podmíněně upuštěno a obviněnému byla stanovena zkušební doba).
Pokud pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. chtěli všichni obvinění podřadit poslední uplatněnou námitku, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zejména právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 38 odst. 1 Listiny), pak ani s touto výhradou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Ústavní soud několikrát judikoval, že porušení práva na spravedlivý proces (kterým porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je) samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 487/2003).
Zároveň však Ústavní soud vyslovil názor, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.
Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 554/2004).
Právě hlediskem přiměřenosti uloženého trestu se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval odvolací soud, který nalézacím soudem původně uložený podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let (u všech tří obviněných) se zkušební dobou na čtyři roky (u J. B. a D. Č.), resp. na tři roky (u F. Č.) změnil, a to tak, že všem obviněným zkrátil délku zkušební doby podmíněných odsouzení. Zároveň připomenul, že především s ohledem na značnou dobu, která již uplynula od spáchání uvedených trestných činů, se mu jevily zkušební doby u jednotlivých obviněných jako nepřiměřeně dlouhé.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložení podmíněných trestů ve stanovené délce bylo vzhledem ke shora nastíněným úvahám Ústavního soudu a s ohledem na specifika případu na místě. Nepochybné je, že s prodlužující se délkou trestního řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním pachatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. V daném případě uložení podmíněných trestů při samé dolní hranici zákonné trestní sazby odpovídá účelu trestu podle §23 tr. zák., zejména za situace, kdy je z trestního spisu zřejmé, že značné průtahy v řízení byly z velké části způsobeny samotnými obviněnými.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněných nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny své závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace posuzované trestné činnosti a v jednání obviněných správně shledaly naplnění skutkových podstat shora uvedených trestných činů.
Nejvyšší soud z těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a