ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1225.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1225/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2007 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 7 To 191/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 5/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 7 To 191/2007, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání, které podal proti výrokům o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pod body 5., 6. a proti výrokům o trestech rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 2 T 5/2007. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (pod bodem 1.), trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 2.), trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 3.), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 4.) a dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (pod body 5., 6.). Za trestné činy pod body 1. – 5. a za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 2 T 183/2004, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2006, byl odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, přičemž současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 2 T 183/2004, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin pod bodem 6. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon obou trestů zařazen do věznice s dozorem. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný P. K. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pod bodem 5. dopustil tím, že
- dne 8. 6. 2006 v době od 10.30 do 13.00 hodin v K., na ulici U L., v bytě poškozeného M. K., který se nachází v domě s pečovatelskou službou, společně s dalším dosud neustanoveným pachatelem požadoval po poškozeném okamžité vydání vkladní knížky, přičemž jej fyzicky napadali tím způsobem, že neustanovený spolupachatel poškozeného chytil zezadu za ruce a obviněný P. K. jej opakovaně udeřil pěstmi do obličeje, kopal do břicha a hrudníku, rovněž poškozenému vyhrožovali usmrcením, popálením rukou na elektrickém vařiči a vyhozením z okna, když současně prohledávali byt poškozeného, avšak nic hodnotného nenašli, a uvedené jednání trvalo až do té doby, kdy se podařilo poškozenému pro nepozornost pachatelů z bytu utéci; tímto jednáním způsobili poškozenému M. K. zranění spočívající v oděrkách a zhmožděninách na obličeji, krku a šíji a drobných hematomech na hrudníku, břiše, pravé paži a rameni, které si vyžádalo léčení v době od 8. 6. do 15. 6. 2006;
trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pod bodem 6. měl spáchat tím, že
- dne 30. 7. 2006 v době kolem 16.30 hodin ve F.-M. na ulici I. P. P., v bytě poškozeného J. J. nejprve vstříkl poškozenému do očí slzný plyn, poté jej uhodil vysunovacím obuškem do lokte pravé ruky, přičemž po něm vyžadoval okamžité vydání peněz, a když zjistil, že poškozený žádné peníze u sebe nemá, donutil jej společně jít k bankomatu Č. S., a. s., který se nachází na ulici R. ve F.-M., kde poškozenému přikázal v době od 17.47 do 17.48 hodin opakovaně prostřednictvím platební karty vybrat hotovost v celkové výši 10.000,- Kč; uvedeným jednáním způsobil poškozenému J. J. zranění spočívající ve zhmoždění lokte s dobou léčení v délce tří týdnů a odcizením finanční hotovosti škodu ve výši 10.000,- Kč.
Obviněný v dovolání podaném v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pod body 5. a 6. rozsudku soudu prvního stupně odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků. Obviněný měl za to, že jeho jednání popsané pod bodem 5. bylo třeba při aplikaci zásady in dubio pro reo kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Upozornil, že proti výpovědi poškozeného M. K. stála jeho výpověď a soudy měly vycházet z jeho verze skutkového děje, protože poškozený M. K. je osobou značně nevěrohodnou. To vyplynulo jak z výpovědi soudní znalkyně PhDr. A. V., tak i výpovědi svědka M. K. V podstatě stejné námitky dovolatel uplatnil i ve vztahu ke skutku pod bodem 6.; v použití násilí proti poškozenému J. J. spatřoval naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť chtěl po poškozeném pouze to, co mu patřilo, tj. pokladničku se 100.000,- Kč, kterou si u něj uschoval. Soudům vytkl, že ani v tomto případě důsledně nepoužily zásadu in dubio pro reo. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušil a aby Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Frýdku-Místku a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě. Dovolatel v podstatě odlišným způsobem hodnotil provedené důkazy, zpochybňoval věrohodnost výpovědi poškozených M. K. i J. J. a soudům obou stupňů vytkl, že byl-li uznán vinným, byla porušena zásada in dubio pro reo.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Námitky skutkové ale nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné (viz strany 8 až 11 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4, 5 napadeného usnesení odvolacího soudu) a právními závěry na straně druhé.
Oproti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně pod bodem 5. jeho výroku o vině, z nichž jasně vyplývalo, že obviněný, jsa veden záměrem zmocnit se vkladní knížky poškozeného M. K., popř. jiných hodnotnějších věcí z jeho bytu, spolu s dosud neustanoveným pachatelem fyzicky poškozeného napadali tím způsobem, že neustanovený spolupachatel poškozeného chytil zezadu za ruce a obviněný jej opakovaně udeřil pěstmi do obličeje, kopal do břicha a hrudníku, rovněž poškozenému vyhrožovali usmrcením, popálením rukou na elektrickém vařiči a vyhozením z okna, přičemž uvedené jednání trvalo až do doby, kdy se podařilo poškozenému utéci, v podstatě tvrdil, že k takovému jednání nedošlo. Argumentoval tím, že poškozený není osobou věrohodnou, žádný další usvědčující důkaz nebyl proveden, a proto jeho jednání mělo být posouzeno v souladu s výpovědí dovolatele jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný vystavil svoji představu o potřebě odlišné právní kvalikace skutku na odlišném způsobu hodnocení výpovědi poškozeného M. K., přičemž odkazoval na závěry znaleckého posudku PhDr. A. V. a též výpověď svědka M. K. Posouzení věrohodnosti výpovědi svědka M. K. soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost a oproti mínění obviněného označil výpověď jmenovaného poškozeného jako věrohodnou a jeho závěr sdílel i odvolací soud. Soud prvního stupně se opřel o znalecký posudek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie vypracovaný MUDr. M. C. a PhDr. A. V., podle něhož je sice poškozený osobou se sníženými intelektovými schopnostmi, ale byla u něj zachována schopnost vnímat, pamatovat si a následně reprodukovat prožité události a tato schopnost byla zvýšena u traumatizujících zážitků doprovázených silnými emocemi, ačkoliv si vzhledem ke stresující situaci nemusel pamatovat veškeré detaily, a zároveň byla u poškozeného vyloučena tendence ke lhavosti. Neexistoval proto žádný rozumný důvod neuvěřit výpovědi poškozeného M. K., a to zvláště za situace, kdy nebylo žádných pochybností o použití fyzického násilí vůči poškozenému ani o prohledávání bytu poškozeného (strana 8 rozsudku soudu prvního stupně). Výpověď poškozeného nestála tedy osamocena proti výpovědi obviněného, ale spolu s dalšími důkazy (protokolem z ohledání místa činu a lékařskými zprávami, znaleckými posudky) byla součástí uceleného řetězce důkazů, na jejichž podkladě soudy správně učinily závěr o vině obviněného trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně se přiléhavě vypořádal i se zpochybněním věrohodnosti poškozeného svědkem M. K.; jeho výpověď hodnotil pouze jako jeho subjektivní hodnocení poškozeného a připomněl, že svědek popsal události po incidentu, z nichž lze usuzovat, že k incidentu skutečně došlo, a to včetně napadení poškozeného.
Porušení zásady in dubio pro reo namítal dovolatel i ve vztahu ke skutku pod bodem 6. rozsudku soudu prvního stupně. I zde oproti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že vstříkl poškozenému do očí slzný plyn, poté jej uhodil vysunovacím obuškem do lokte pravé ruky a požadoval okamžité vydání peněz, přičemž po zjištění, že poškozený J. J. peníze nemá, donutil tohoto jít k bankomatu Č. s., a. s., a zde vybrat částku 10.000,- Kč, uplatnil vlastní verzi, podle níž se snažil donutit poškozeného k vydání pokladničky, která byla jeho majetkem a kterou si dříve u poškozeného uschoval. Na základě této změny skutkového zjištění dovozoval, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví. Je zjevné, že taková námitka je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin loupeže nerelevantní, poněvadž ze skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jednání obviněného evidentně vykazovalo všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Soudy závěry o vině obviněného opřely především o výpověď poškozeného J. J., z níž mimo jiné vyplynulo, že obviněný užil násilí v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného, nikoliv v úmyslu dosáhnout vrácení pokladničky, která byla majetkem obviněného, a důvodem pro výběr peněz z bankomatu byl strach z obviněného. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost lze dodat, že důvod ke změně právní kvalifikace skutku by nebyl dán ani tehdy, domáhal-li by se obviněný tímto způsobem „náhrady škody“ (podle jeho výpovědi 10.000,- Kč viz č. l. 606) za ztrátu pokladničky s finančním obnosem, k níž údajně došlo, poněvadž i v takovém případě by se jednalo o finanční prostředky poškozeného a tedy o „věc cizí“ z pohledu obviněného.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková