ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1310.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1310/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 8 To 250/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 88/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 8 To 250/2007, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání, které podal proti všem jeho se týkajícím výrokům rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 2 T 88/2006. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §167 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného Z. K. Pro úplnost je vhodné dodat, že obviněný Z. K. byl tímto rozsudkem ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. S. trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že poté co dne 7. 8. 2006 v době kolem 03.00 hodin v Ch. v ulici L. vnikl spoluobviněný Z. K. do bytu užívaného R. S. po rozražení vstupních dveří bytu, které poškozený R. S. po zaklepání otevřel, a spoluobviněný Z. K. chytil poškozeného pod krkem a požadoval po něm vydání jízdního kola, popř. jiné náhrady, do bytu vstoupil rovněž M. K., kterého obviněný Z. K. donutil jít s nimi, poté do bytu vstoupil obviněný M. S., poškozený sdělil, že žádné peníze nemá, na to ho obviněný Z. K. bil a následně s M. K. prohledali byt včetně zařízení, přičemž M. K. postupoval podle pokynu obviněného Z. K., věci z jednotlivých místností vynášeli do chodby a zde je ukládali do igelitových tašek a obviněný M. S. po celou dobu setrvával v bytě s poškozeným, poté obviněný Z. K. s M. K. vynesli z bytu věci ven a obviněný M. S. na nátlak obviněného Z. K. vynesl nějakou bednu, věci naložili do přivolaného vozidla taxislužby, se kterým z místa odjel obviněný Z. K.; z bytu odcizili věci v celkové hodnotě 3.700,- Kč.
Obviněný v dovolání, podaném v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu, odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že nebyl pod agresivním tlakem spoluobviněného Z. K., a v podrobnostech odkazoval na odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud podle něj dostatečně nepřihlédl ke shodným rysům postavení jeho a M. K. Kdyby se „dobrovolně“ nepodrobil vůli spoluobviněného Z. K., byl by nepochybně ke „spolupráci“ s ním donucen za pomoci násilí, jak tomu bylo v případě M. K. Zdůraznil, že spoluobviněného Z. K. dobře znal, věděl, čeho je schopen. Měl za to, že odvolací soud pochybil, když mu nepřiznal vysoký stupeň ohrožení ze strany spoluobviněného. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného označil námitky směřující proti správnosti hodnocení provedených důkazů a ve svých důsledcích i správnosti skutkových zjištění za irelevantní a připomněl, že výtky této povahy nezakládají žádný z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. Přihlédnout podle něj nelze ani k té části dovolání, v níž poukázal na výhrady obsažené v odůvodnění odvolání, protože námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací. Pro úplnost dodal, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jednotlivostech, ale i ve vzájemných souvislostech a nelze dospět k závěru o existenci extrémního rozporu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a učiněnými právními závěry, což ostatně obviněný ani nenamítl. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil výlučně výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Chebu a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Plzni. V zásadě totiž namítl, že soudy vyšly z nesprávných skutkových zjištění, z nesprávného hodnocení důkazů. Naznačoval, že pokud by byly provedené důkazy hodnoceny řádně, musel by mu být přiznán vysoký stupeň ohrožení ze strany agresivního spoluobviněného Z. K. s možným následkem na zdraví.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (byl pod agresivním tlakem spoluobviněného Z. K., jeho postavení bylo shodné s postavením M. K., který byl donucen k účasti na jednání proti poškozenému R. S., měl mu být přiznán vysoký stupeň ohrožení ze strany spoluobviněného Z. K., neboť kdyby proti němu vystoupil, nepochybně by došlo k agresi s možným následkem na zdraví i vůči němu) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. To beze zbytku platí i ohledně skutkových výhrad obsažených v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, na něž obviněný odkazoval; v této souvislosti je na místě upozornit, že námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací (smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný), jak ostatně poznamenal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření.
Námitky skutkové, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 6, 7 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6, 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil trestného činu nepřekažení trestného činu jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soudy neztotožnily a zejména odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč z ní nelze vycházet (strana 6). Z odůvodnění rozhodnutí soudu se jasně podává, jak reagoval na obhajobu obviněného stran jeho přítomnosti na místě činu a podílu na spáchání trestné činnosti spoluobviněného Z. K. Odvolací soud konstatoval, že nebylo zjištěno, že by spoluobviněný Z. K. vyvíjel na dovolatele takový nátlak, „který by jej vedl k tomu, že se dostavil do bytu poškozeného R. S., v bytě tohoto poškozeného se obviněný M. S. zjevně nepokusil o jakoukoliv pomoc poškozenému, pohyboval se zde zcela svobodně a naopak pomohl spoluobviněnému. Přitom agresivita spoluobviněného Z. K. směřovala především vůči R. S. a M. K., obviněný M. S. nebyl pod žádným výrazným tlakem a zjevně mu nehrozilo nebezpečí smrti či ublížení na zdraví …“. Závěr o vině obviněného M. S. má oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková