ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1378.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1378/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2007 o dovolání podané obviněným P. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 7 To 23/2007, který rozhodl jako soud odvolací ve věci Okresního soudu v Karlových Varech vedené pod sp. zn. 8 T 98/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 8 T 98/2006, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že dne 20. 10. 2005 objednal u poškozeného ing. P. S. v P. obkladové a podlahové palubky v hodnotě 246.614,50 Kč s tím, že budou dodány dne 26. 10. 2005 do O. do stavebního bazaru S. J. a zde zaplaceny obviněným v hotovosti řidiči D. Ch., zmocněnému ing. P. S. k převzetí kupní ceny, přičemž dne 26. 10. 2005 došlo k závozu zboží podle objednávky, avšak obviněný odebral pouze pět palet smrkových obkladových palubek o celkové výměře 422,4 m² v hodnotě 47.752,- Kč včetně DPH, následně tyto prodal S. J. za částku 40.000,- Kč, řidiče D. Ch. ani poškozeného o tomto prodeji neinformoval, hotovost si ponechal a z místa bez uhrazení kupní ceny odjel, čímž ing. P. S. způsobil škodu ve výši 47.752,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho měsíce a podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 7 To 23/2007, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce JUDr. M. Z. dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1. písm. d), g), l) tr. ř. Obviněný v něm namítal, že odvolací soud veřejné zasedání dne 2. 10. 2007, při němž bylo vydáno napadené usnesení, konal v jeho nepřítomnosti, což považoval za nesprávné přesto, že se jednalo v pořadí o páté nařízené veřejné zasedání, z nichž se na první nedostavil, protože byl v cizině, u druhého byl přítomen, bylo však pro neúčast svědků odročeno, třetí se nekonalo pro nemoc předsedkyně senátu, z účasti na čtvrtém a pátém se omluvil s tím, že požádal o jejich odročení, neboť byl v pracovní neschopnosti. Obviněný poukázal na to, že ke kritizovanému pátému veřejnému zasedání doložil doklad o pracovní neschopnosti a vyjádřil přesvědčení, že svým přístupem k předchozím veřejným zasedáním, kterých se zúčastnil, jakož i svými dvěma žádostmi o odročení, dal jednoznačně najevo, že má zájem o účast u veřejného zasedání a nepřeje si, aby tato proběhla bez něj. Pokud odvolací soud považoval žádost obviněného za nedostatečnou, měl jej vyzvat k jejímu doplnění, popř. k doplnění návrhů na provedení dokazování, aby nedošlo k upření jeho práva navrhovat důkazy a na závěrečnou řeč. Podle obviněného mělo toto pochybení odvolacího soudu zásadní význam i pro rozhodnutí ve věci samé, neboť chtěl být přítomen výslechu svědka A. S. a navrhnout ve věci další důkazy, které by dotvrdly pravdivost jeho obhajoby. Obviněný též argumentoval tím, že i když policii nenahlásil ztrátu peněz, které od S. J. dne 26. 10. 2005 vyinkasoval, byl si vědom své neopatrnosti s tím, že škodu musí nahradit. K jejímu zaplacení nedošlo proto, že i on sám se dostal od druhotné platební neschopnosti, když mu i jeho dlužník nezaplatil včas pohledávku. Obviněný dále namítl nedostatky ve způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, z čehož dovodil nesprávné právní posouzení skutku, a rozvedl, že z provedeného dokazování, resp. důkazů, o něž soud své rozhodnutí opřel, nevyplynulo, že by byly naplněny zákonné předpoklady pro uznání jeho viny, zejména proto, že čin nenaplňuje zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti. V tom obviněný shledal porušení zásady minimalizace trestní represe. Soudu též vytkl, že nezkoumal naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu ani to, že obviněný z činu, který mu je kladen za vinu, neměl žádný prospěch, když mu vyplacené peníze byly odcizeny. K tomu, aby tato okolnost, vycházející z jeho obhajoby, jíž nebylo uvěřeno, byla řádně objasněna, chtěl navrhnout doplnění dokazování dotazem na finanční úřad, že nedodal za uvedené období daňová přiznání. Pokud svědek S. J. jako odběratel od něj nepřevzal veškeré mu dodané zboží, došlo k tomu proto, že s kvalitou dodaného zboží nebyl spokojen, což chtěl prokázat v průběhu dalšího dokazování.
V závěru dovolání obviněný uvedl, že odvolací soud pochybil, když jeho odvolání zamítl, aniž by mu umožnil být veřejnému zasedání přítomen, a to tím spíše, když odvolací soud neprokázal, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a postupem, který tomuto rozhodnutí předcházel, byla porušena pravidla zajišťující práva obviněného na spravedlivý proces včetně zásady „in dubio pro reo“ a volného hodnocení důkazů. Na podkladě těchto výhrad obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud„) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 7 To 23/2007 zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nakonec učinil návrh, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil spisy s návrhem na odklad nebo přerušení výkonu testu odnětí svobody a aby podle §321 odst. 2 tr. ř. obviněnému poskytl přiměřenou lhůtu k obstarání svých záležitostí.
Nejvyšší státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 26. 11. 2007, v písemném vyjádření sdělilo, že obviněný vyrozumění o veřejném zasedání na den 2. 10. 2007 převzal s dostatečným předstihem. Pokud obviněný v omluvě na toto veřejné zasedání uvedl jen to, že je práce neschopen, byť o tom předložil doklad, nepostačovaly tyto skutečnosti k tomu, aby bylo veřejného zasedání odročeno, protože obviněný neprojevil svou vůli být veřejnému zasedání přítomen. Jestliže obviněný považoval za nutné podat v odvolacím řízení návrhy na doplnění dokazování, mohl tak podle státního zastupitelství učinit v době, kdy se ve věci řízení vleklo a veřejná zasedání byla opakovaně odročována. Ohledně dalších námitek poukázalo na formálnost a účelovost s tím, že nemohou být podkladem pro uplatněný dovolací důvod. Ve vztahu k použité právní kvalifikaci uvedlo, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se obviněný dopustil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, což představuje případ uvedení v omyl o objektivním stavu. Obviněný již od počátku jednal v úmyslu svůj závazek nesplnit nebo ho nesplnit ve smluvené době. V žádném případě se nejednalo pouze o občansko právní vztah a o nesplnění závazků vyplývajících z obchodního vztahu, neboť obviněný vystupoval proti zájmům poškozeného a zamlčením podstatných skutečností sledoval vlastní obohacení. Protože v daném případě nebyly shledány ani důvody dotýkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo, aby dovolání obviněného P. K. bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. přichází dovolání do úvahy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.
Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávaní jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě. Aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu.
Z ustanovení §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005 a přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004).
Ve vztahu k těmto zákonným ustanovením lze poukázat na fakta zjištěná v obsahu spisu projednávané trestní věci, kde je na č. l. 121 založena dodejka připojená ke shodnému číslu spisu, z níž je zřejmé, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 2. 10. 2007 ve 14.00 hod. zpraven na základě „vyrozumění o veřejném zasedání“, které mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 20. 9. 2007. Podle jeho obsahu mu bylo dáno na vědomí, že „..se veřejné zasedání může konat i v jeho nepřítomnosti…“ a o tom, že „…chce-li, aby byly ve veřejném zasedání provedeny důkazy, nechť je oznámí u podepsaného soudu ještě před veřejným zasedáním…“,. Nebyl tudíž k veřejnému zasedání předvolán, z čehož lze usuzovat na to, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný, pokud předmětné vyrozumění převzal, byl podle jeho obsahu poučen, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 10. 2007 založeném na č. l. 123 se dále podává, že když odvolací soud zjistil, že se obviněný nedostavil, zaprotokoloval, že se „čte faxová zpráva ze dne 2. 10. 2007“. Tato zpráva je založena na č. l. 122 a z jejího obsahu lze zjistit, že byla odeslána obviněným P. K. dne 2. 10. 2007 v 8.40 z hotelu A. v K. V., a obsahuje sdělení adresované Krajskému soudu v Plzni, ve znění: „Omluva účasti při soudním stání. Vážená paní soudkyně, z důvodu závažných a nepředpokládaných změn v zaměstnání se nemohu dostavit k dnešnímu líčení ve 14.00 h“. Podle následné části protokolu o veřejném zasedání předsedkyně senátu vyhlásila usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného P. K.
Uvedené podklady Nejvyšší soud považuje za postačující pro závěr o naplnění podmínek pro konání veřejného zasedání i přesto, že se obviněný nedostavil, neboť v omluvě, jíž obviněný odvolacímu soudu zaslal, se obviněný z účasti na veřejném zasedání toliko omluvil, aniž by žádal jeho odročení.
Na základě těchto skutečností je patrné, že o porušení práva obviněného na jeho obhajobu nedošlo, protože obviněný nedal soudu na vědomí, že trvá na své osobní přítomnosti, tedy výslovně neprojevil nesouhlas s konáním veřejného zasedání bez jeho účasti. Krajský soud v Plzni proto neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když veřejné zasedání dne 2. 10. 2007 konal v nepřítomnosti obviněného, a nedošlo tak k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu uvedeného ustanovení.
Námitka vznesená obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl zejména to, že nebyl přítomen při výslechu svědka A. S., nebylo mu umožněno, aby navrhl další jím zamýšlené důkazy, zejména však brojil proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Za nesprávné považoval, že odvolací soud poté, co sám vyslechl mimo veřejné zasedání svědka A. S., hodnotil výpověď tohoto svědka v souladu s tím, jak soud prvního stupně posoudil ostatní důkazy, aniž by akceptoval verzi, kterou o průběhu skutkového děje uváděl obviněný o tom, že mu peníze byly odcizeny.
Dovolací soud se z podnětu těchto námitek nemohl dovoláním obviněného zabývat, protože jde o výhrady, které na označený dovolací důvod, ani na žádný jiný důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nedopadají.
Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž stanoví, že dovolání je možné na jeho základě podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Obviněný v rámci té části dovolání, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b ost. 1 písm. g) tr. ř., v rozporu se shora uvedenými zásadami namítal neúplnost provedeného dokazování a vznášel výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním, neboť tvrdil, že skutek, který mu je kladen za vinu, se nestal tak, jak bylo zjištěno oběma soudy. Vycházel totiž ze své vlastní verze, že peníze poškozenému nepředal proto, že mu byly poté, co je od S. J. převzal, na tržnici neznámými osobami odcizeny. Za naplňující uvedený dovolací důvod nelze v důsledku toho považovat ani to, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti a že byla porušena zásada minimalizace trestní represe, protože tyto výhrady obviněný opírá právě o tuto neprokázanou jinou skutkovou okolnost. Ze stejného důvodu nelze za relevantní ve smyslu označeného dovolacího důvodu považovat ani výtku, že nebyla dostatečně zkoumána subjektivní stránka. Byť se tyto námitky dotýkají otázek hmotného práva, obviněný je ve vztahu k napadenému rozhodnutí uplatnil nikoli v jejich materiálním obsahu, ale domáhá se jich na základě jiných skutkových okolností. Vady, které obviněný předestírá, neopírá o skutková zjištění, jak jsou pospána v napadených rozhodnutích, ale staví je výhradě na své vlastní verzi skutkového děje, který založil na neprokázané skutečnosti. Obviněný v tomto případě, i když sice formálně naznačil právní pojmy, své námitky odvíjel od skutkového zjištění odlišného od toho, jímž byl napadenými rozhodnutími uznán vinným.
Nejvyšší soud s ohledem na tyto okolnosti shledal, že námitky obviněného P. K. jsou v rozporu se zásadami zákonem stanovenými pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož jimi zásadně namítal nesprávnost procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný své námitky zaměřil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil a kritizoval především způsob, jakým bylo provedeno dokazování, jež považoval za neúplné.
Obviněný nevznesl žádnou výhradu mající právní povahu v jejím materiálním obsahu, protože námitku, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu kladeného mu za vinu, odůvodnil úvahami založenými na polemice se skutkovými zjištěními soudu. Vzhledem k popisu předmětného skutku však není pochyb o tom, že svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. naplnil. Na zjištěný skutkový stav plně dopadá použitá právní kvalifikace, neboť obviněný zatajil řidiči D. Ch., že prodal i přes původní odmítnutí odběratele část ze zboží, které mu dovezli, a že za ně vyinkasoval v hotovosti 40.000,- Kč. Obviněný svědka utvrzoval v tom, že žádné zboží neprodal a předstíral, že musí zajistit jiného odběratele, což však neuskutečnil. Není tedy pochyb o tom, že obviněný tímto jednáním D. Ch. uvedl v omyl, způsobil škodu Ing. P. S., jemuž ze ztržené ceny za prodané zboží nezaplatil získanou částku 47.752,- Kč, čímž sebe o tuto hotovost obohatil.
Dalším z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jedné ze dvou zde alternativně uvedených podmínek. U první z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
V daném případě tuto alternativu nebylo možné použít, protože odvolání obviněného bylo v posuzovaném případě v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení zákonných podmínek odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto (přiměřeně srov. rozhodnutí č. T-481 a T-491, publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).
Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. však obviněný tvrdí existenci výše zmíněných důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. se shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z výše vyjádřených názorů dovolacího soudu, ani tyto námitky nebyly naplněny vzhledem k jejich zjevné neopodstatněnosti pokud se vztahovaly k důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a s ohledem na obsahový rozpor s hledisky zákonem stanovenými pro možnosti uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V předmětné trestní věci není proto dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ze všech shora pospaných důvodů Nejvyšší soud shledal, že při zachování správného procesního postupu odvolacího soudu byl obviněný napadeným rozhodnutím uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. plně v souladu s normami trestního práva. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 7 To 23/2007, i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 8 T 98/2006, jsou proto správné a zákonné.
Dovolání obviněného ve vztahu ke shora rozvedeným a relevantně se zákonem uplatněným námitkám bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení je bezpředmětná žádost obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody, jehož svým dovoláním rovněž domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová