ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1403.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1403/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2007 o dovolání, které podal obviněný V. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 12 To 16/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 66/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. R. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 12 To 16/2007, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 50 T 66/2001. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněných A. T., Z. G., A. P. a I. J., zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněných V. M. S. a Z.G. a v rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto též o odvoláních spoluobviněných A. T., Z. G. a A. P.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. dopustil pod body I. 1/ - 34/ tím (stručně sumarizováno), že spolu s obviněnými A. T., A. P., Z. G. a s dosud neustanovenými spolupachateli v období od srpna 1997 do 5. září 1999 na různých místech v České republice odcizili motorová vozidla převážně cizích státních příslušníků, na vybraných místech, zejména v okresech D., L., K., organizovali buď demontáž vozidel či přeměnu jejich identifikačních čísel, padělali k nim potřebné doklady a následně je vyváželi mimo ČR, přičemž v důsledku jednání obviněného V. R. vznikla na odcizených vozidlech a věcech škoda v celkové výši 12.838.945,- Kč.
Obviněný v dovolání odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že nebyly dány důvody pro zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takovéto rozhodnutí. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou znovu popřel, že by se dopustil činů pod body I. 1-34 rozsudku soudu prvního stupně, a zdůraznil, že provedené důkazy o jeho vině spolehlivě nesvědčí. Soud podle jeho názoru nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, porušil presumpci neviny. Celé přípravné řízení bylo vedeno tendenčně a jednostranně proti jeho osobě ve snaze jej kriminalizovat a udělat z něj pachatele a tento postoj posléze převzal i soud prvního stupně. Nesouhlasil s jeho postupem, neprovedl-li jím navrhovaný důkaz výslechem svědka R. s odůvodněním, které nelze akceptovat. Měl za to, že mu nebylo prokázáno, že by si „přisvojil věc tím, že se jí zmocnil a čin spáchal vloupáním“ a ani to, že „čin spáchal jako člen organizované skupiny“. Vytkl, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je obecně uvedeno „vloupání za použití násilí“, aniž by byl konkrétní způsob provedení činu specifikován. Stejně tak nejsou ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů popsána skutková zjištění rozhodná pro právní závěr, že se činu dopustil jako člen organizované skupiny. Protože nebylo spolehlivě zjištěno, že se činů dopustil, nemohlo být podle něj ani správně rozhodnuto o výši způsobené škody, ani o tom, zda a jaký trestný čin spáchal. Pokud by soud shledal v jeho jednání trestný čin, mohlo se jednat nejvýše o trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Uzavřel, že v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v jím napadeném rozsahu zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že smyslem dovolání obviněného je znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Takové námitky nejsou způsobilé deklarovaný důvod dovolání naplnit, neboť jimi napadá nesprávně zjištěný skutkový stav. Měla za to, že veškeré námitky proti výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. jsou polemikou s tím, jak byly hodnoceny důkazy, z nichž soudy vyvodily skutková zjištění, že obviněný jednal v úmyslu odcizit předmětná vozidla a nenávratně je odejmout z dispozice jejich vlastníků. Jde-li o výhradu, že jednání mělo být posouzeno jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ani v tomto případě nejde podle ní o právní námitku, ale o námitku skutkovou, poněvadž je spojována s jiným skutkovým stavem, jehož zjištění se ve skutečnosti obviněný domáhá v podaném dovolání. Uzavřela, že dovolání obviněného směřovalo svými námitkami mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož logicky plyne, že nemohlo naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., zčásti je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „ bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, na niž dovolatel odkazoval.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil též námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud. V podstatě vytkl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., bez náležitého odůvodnění neprovedl všechny jím navrhované důkazy, ignoroval zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny, poněvadž rozhodl o jeho vině, aniž by měl v provedeném dokazování pro takový závěr spolehlivou oporu. Znovu opakoval, že se činů, jimiž byl uznán vinným, v podobě zjištěné soudy nedopustil, proto nemohla být ani spolehlivě stanovena výše způsobené škody jako znak trestného činu; jediné, co bylo prokázáno, byl poznatek, že se odcizená vozidla nalézala v jím užívaných prostorách.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v této části uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (odcizená vozidla se nacházela v jím užívaných prostorách, on však na jejich odcizení neparticipoval) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu krádeže nedopustil (připouštěl toliko spáchání trestného činu podílnictví). Takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 26 až 66). Při hodnocení důkazů soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se trestného činu krádeže nedopustil, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soud prvního stupně neztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč jí neuvěřil. Z odůvodnění rozhodnutí soudu se jasně podává, jak reagoval na obhajobu obviněného a o jaké důkazy své rozhodnutí o vině obviněného opřel. Poukázal na konkrétní výpovědi svědků, záznamy telekomunikačního provozu, výsledky domovních prohlídek, při kterých byly nalezeny falzifikáty i originály dokladů k odcizeným vozidlům, paklíče, planžety a další předměty sloužící k otvírání vozidel, spojovací dráty, přípravky na lámání zámků, cestovní doklady sloužící k zastření identity spolupachatelů a nástroje k vytvoření výrobních štítků s čísly VIN a dále byly v pronajatých prostorách nalezeny rozřezané části odcizených vozů a kovové státní poznávací značky. V neposlední řadě vycházely soudy z daktyloskopických stop na odcizených předmětech a nástrojích, ze znaleckých posudků znalců z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí JUDr. V. H., M. T., na jejichž základě byla stanovena cena odcizených vozidel a věcí v nich uložených. Skutková zjištění mají tedy oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Podle dovolacího soudu nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině chybí konkrétní skutková zjištění odpovídající zákonným znakům „čin spáchal vloupáním“ a „spáchal čin jako člen organizované skupiny“.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním, jako člen organizované skupiny a způsobí jím škodu velkého rozsahu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky právě uvedeného trestného činu. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v období od srpna 1997 do 5. září 1999 na různých místech v České republice, společně a v různých seskupeních se spoluobviněnými a s dosud neustanovenými pachateli odcizoval motorová vozidla převážně cizích státních příslušníků, na vybraných místech, zejména v L., Ž. v okrese T., V., Ř. v okrese L., V. B. v okrese D. a H. v okrese K., organizoval buď demontáž vozidel či přeměnu jejich identifikačních čísel, padělal k nim potřebné doklady a následně je vyvážel mimo Českou republiku. Takového jednání se dopustil celkem 34 útoky, přičemž v důsledku jeho jednání vznikla na odcizených automobilech škoda ve výši nejméně 11.686.345,- Kč a na odcizených věcech z těchto vozidel škoda ve výši nejméně 1.152.600,- Kč.
Námitky obviněného, že skutková zjištění nevyjadřují zákonné znaky „čin spáchal vloupáním“ a „spáchal čin jako člen organizované skupiny“, nemohou obstát.
Vloupáním se podle §89 odst. 14 tr. zák. rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.
Základní podmínkou je tedy vniknutí do uzavřeného prostoru, přičemž vniknutí je nejenom vstup do takového uzavřeného prostoru, ale i otevření nebo jiné narušení takového prostoru a sáhnutí do něj. Není pochyb o tom, že uzamčené vozidlo představuje uzavřený prostor ve smyslu legální definice vloupání.
Je pravdou, že soud prvního stupně popisuje v tzv. skutkové větě vloupání jako použití násilí, aniž by je blíže konkretizoval. Ze skutkových zjištění blíže rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku je ale zřejmé, že obvinění vnikali do uzamčených vozidel pomocí paklíčů, přípravků na lámání zámků vozidel, které byly nalezeny při domovních prohlídkách, a tyčí, které sloužily k rozlamování zámků a spínacích skříněk (str. 28 až 29 rozsudku soudu prvního stupně). Není podstatné zda k vniknutí do vozidel způsobem předvídaným v ustanovení §89 odst. 14 tr. zák. došlo před odcizením vozidla nebo až po něm (i když s ohledem na okolnosti případu si lze jen stěží představit, že vozidla byla odcizena před tím, než do nich bylo násilím vniknuto), ale rozhodné je, zda skutečně došlo k nedovolenému vniknutí do nich. Z výpovědí poškozených se podává, že svá vozidla uzamkly. Je tedy jisté, že obvinění museli ke zmocnění se vozidel překonat překážku v podobě zámků dveří (v některých případech i dalších zařízeních volantových pák apod.). Vniknutí odpovídá i následná demontáž a rozřezání některých vozidel. Užití násilí při vnikání do vozidel vyplývá i z protokolů o ohledání nalezených vozidel (např. č. l. 3494, kde je uvedeno, že zámek u dveří řidiče má roztaženou díru pro klíč a ve středním panelu palubní desky je otvor rozměrů 12 x 5 cm a v něm odpojené elektrokabely). Soudy proto konstatovaly důvodně, že čin byl spáchán vloupáním.
Předpokladem pro naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §247 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. spáchání činu jako člen organizované skupiny, je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu loupeže a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (k tomu rozhodnutí č. 46/1986 Sb. rozh. tr.). Ke znaku člen organizované skupiny se musí vztahovat úmysl.
Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou.
Krajský soud v Ústí nad Labem, který na rozdíl od obžaloby neshledal, že obviněný páchal trestnou činnost jako člen zločinného spolčení, vyvodil, že ji páchal jako člen organizované skupiny, poněvadž o rozdělení úkolů jednotlivých pachatelů ve smyslu shora uvedené definice není pochyb. S jeho závěry se ztotožnil i vrchní soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné též konstatoval, znak „organizované skupiny“ byl naplněn s ohledem na množství zapojených osob, širokým sofistikovaným založením akce a mezinárodním působením skupiny, o čemž svědčí zjištění, že některá vozidla byla nalezena v zahraničí vybavena falešnými doklady (srov. strana 18 napadeného rozsudku).
Oba soudy, jak poznamenala i státní zástupkyně ve svém vyjádření, učinily skutkový závěr, že obviněný jako spolupachatel se podílel na odcizování v rozsudku uvedených motorových vozidel, přičemž tak jednal ve sdružení více osob, v němž byla provedena dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení, přičemž z popisu jednání vyplývá, že tato činnost se vyznačovala plánovitostí a koordinovaností, což evidentně zvýšilo pravděpodobnost úspěšnosti provedení trestného činu a tím i nebezpečnost pro společnost. Provázanost jednotlivých členů sdružení je zřejmá jak z doby páchání trestné činnosti, jejího rozsahu, tak z plynulé návaznosti jednotlivých úkonů, které měly zaručit úspěšnost provedení trestné činnosti od krádeže vozidel, přes jejich demontáž nebo přeměnu identifikačních čísel, opatřování dokladů a následný vývoz mimo území České republiky. Tato zjištění jsou relevantní i pro přesvědčivý závěr o úmyslném zavinění ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Jasně z nich vyplývá, že obviněný byl nejméně srozuměn s tím, že se činu dopouští jako člen organizované skupiny [§4 písm. b) tr. zák.].
Skutky obviněného byly tedy správně právně kvalifikovány jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a dovolací námitky byly v tomto ohledu evidentně nedůvodné.
Odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. může být úspěšný toliko tehdy, byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný sice odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale dovolání nebylo opřeno o důvody, které by deklarovaný důvod naplňovaly. Nelze mu proto vyhovět ani s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož úspěšnost je podmíněna úspěšností ostatních důvodů dovolání.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková