ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.142.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 142/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2007 dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 114/2005 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného M. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 10 To 104/2006, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 10 To 104/2006, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ podal dne 30. 6. 2005 pod sp. zn. Zt 95/2005 Okresnímu soudu Praha - západ obžalobu na obviněného M. T. pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 3. 2002 kolem 9.05 hodin v Ch., v uzavřeném areálu společnosti O., a. s., při řízení motorového vozidla Alfa Romeo 156, nedal na účelové komunikaci přednost zprava do křižovatky přijíždějícímu vozidlu Opel Corsa, řízenému B. T., a způsobil tak střet obou vozidel, při němž B. T. utrpěl zranění spočívající ve zlomení oblouku pátého krčního obratle vpravo, odlomení horního kloubního výběžku šestého krčního obratle vpravo s rozšířením kloubní štěrbiny a podvrtnutím, podvrtnutí zubu druhého krčního obratle s posunem doleva, podvrtnutí pátého krčního obratle s posunem jeho těla dopředu a poškozením meziobratlové ploténky mezi pátým a šestým krčním obratlem, jejichž léčení vyžadovala dobu několika měsíců s podstatným omezením způsobu života a tato jsou trvale spojena s poúrazovými degenerativními změnami kloubů krční páteře, v jejichž důsledku má poškozený sníženou pracovní schopnost, jakož i odolnost páteře vůči fyzické zátěži, čímž měl spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. 1 T 114/2005, byl obviněný M. T. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro výše popsaný skutek, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený B. T. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že příčinou nehodového děje nebylo porušení pravidel silničního provozu ze strany obviněného. Podle jeho zjištění ke střetu vozidel řízených obviněným a poškozeným došlo ještě před křižovatkou ve směru jízdy obviněného; obviněný se sice nesprávně domníval, že má přednost v jízdě a nemá tedy za povinnost dát přednost v jízdě, k dopravní nehodě ale došlo výhradně v důsledku chybné jízdy poškozeného, který jel v levém jízdním pruhu vozovky a takto vjel i do levého jízdního pruhu komunikace, po které přijížděl obviněný. Soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby obviněný poškozenému nedal přednost v jízdě, při správném průjezdu křižovatkou poškozeným by k nehodě nedošlo, jelikož by se vozidla minula. Protože nebylo podle něj prokázáno, že by se nehoda odehrála způsobem popsaným v obžalobě, tedy že se stal skutek popsaný v obžalobě, obviněného obžaloby zprostil.
Tento rozsudek napadl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha- západ odvoláním směřujícím proti zprošťujícímu výroku. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 10 To 104/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř zrušen a podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného pro dříve popsaný skutek zastaveno.
Pro úplnost je třeba dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci. V prvém případě Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 10 To 480/2005, k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 1 T 114/2005, a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně.
Odvolací soud nesouhlasil se zjištěním soudu prvního stupně, že ke střetu vozidel došlo zcela mimo prostor křižovatky a výlučně v důsledku chybné jízdy poškozeného. Z postavení vozidel po nehodě podle něj vyplývá, že střet nastal již v prostoru křížení komunikací. Přestože základní argument, o který je opřen zprošťující rozsudek, nemůže obstát, „další prokázané okolnosti, zejména zvláštní charakter uzavřeného areálu a zvyklosti tamního provozu, jakož i způsob jízdy poškozeného, jsou nepochybně okolnosti, které zavinění obviněného výrazně snižují“ a jsou významné pro právní posouzení jeho skutku. Odvolací soud proto shledal, že s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. je na místě kvalifikovat prokázané jednání obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. V souvislosti s tím odvolací soud upozornil, že jde o trestný čin, u nějž promlčecí doba činí tři roky. K nehodě došlo 19. 3. 2002, trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 25. 2. 2005, které bylo obviněnému v překladu do italského jazyka doručeno až dne 13. 4. 2005. Odvolací soud s odkazem na §28 odst. 3 tr. ř. vyvodil, že ode dne spáchání trestného činu do zahájení trestního stíhání uplynula doba delší tří let, a proto po zrušení rozsudku soudu prvního stupně trestní stíhání obviněného jako promlčené zastavil.
Proti tomuto usnesení soudu, který rozhodl ve druhém stupni, podala nejvyšší stání zástupkyně v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Odkázala v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo jím rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Zevrubně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že s rozhodnutím odvolacího soudu lze souhlasit jen potud, pokud zrušil rozsudek soudu prvního stupně; měl tak ale učinit podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., nikoli podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. S dalšími jeho názory, týkaly-li se právní kvalifikace skutku a s tím související problematiky promlčení trestního stíhání, nesouhlasila. Měla za to, že jednání obviněného naplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. po stránce formální i materiální, neboť zákonnými ustanoveními o přednosti v jízdě jsou stanovena důležitá pravidla, bez nichž by bezpečný provoz na pozemních komunikacích nebyl možný, a v důsledku jejich porušení dochází k bezprostřednímu nebezpečí střetu vozidel. Závěr o absenci podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. odůvodnil soud prvního stupně mimořádně stručně konstatováním, že „další zjištěné okolnosti, zejména zvláštní charakter uzavřeného areálu a zvyklosti tamního provozu, jakož i způsob jízdy poškozeného, jsou nepochybně okolnosti, které zavinění obviněného výrazně snižují“. Z odůvodnění odvolacího soudu není ani zřejmé, proč by porušení pravidel silničního provozu na účelové komunikaci v uzavřeném firemním areálu mělo být posuzováno benevolentněji nežli jejich porušení na jiném typu komunikace. K závěru o absenci materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby nepostačuje podle ní ani pouhý paušální odkaz na způsob jízdy poškozeného, jak učinil odvolacího soud. Vytkla, že soud druhého stupně neučinil žádný závěr o tom, zda způsob jízdy poškozeného byl jednou z příčin nehody. Za daného skutkového stavu nelze vyloučit, že pokud by obviněný zastavil před křižovatkou, poškozený by křižovatku i při nesprávném způsobu jízdy bezpečně projel. I kdyby bylo dáno určité spoluzavinění poškozeného, neopravňovala by tato skutečnost bez dalšího k použití mírnější právní kvalifikace; bylo by nutno pečlivě zkoumat, jakou měrou se na vzniku dopravní nehody podílelo chování každého z nich. Vytkla, že při hodnocení materiální podmínky se soud zabýval toliko okolností, kterou by bylo možno podřadit pod zákonné hledisko „způsob provedení činu“ a nezohlednil další kritéria pro posouzení naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, zejména následek činu – závažný úraz páteře spojený s několikaměsíčním omezením poškozeného v běžném způsobu života a s trvalými následky. Dovolatelka upozornila, že odvolací soud se náležitě nezabýval ani existencí formálních podmínek promlčení, zejména se nevypořádal s ustanovením §67 odst. 2 písm. b) tr. zák., podle něhož se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. I za předpokladu správnosti závěru, že se obviněný dopustil toliko trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., bylo povinností odvolacího soudu zkoumat, zda se obviněný M. T., který je italským státním příslušníkem, v některých časových úsecích promlčecí doby nenacházel ve své vlasti nebo v jiném státě a zda v důsledku toho nedošlo ke stavění promlčecí lhůty. Žádné zjištění v tomto směru odvolací soud neučinil a uvedenou problematikou se nezabýval, ač podle vyjádření obviněného tento provozoval obchodní činnost po celé Evropě a nepochybně též udržoval vazby s I. Uzavřela, že jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že skutek bylo možno kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a trestní stíhání zastavil podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., spočívalo jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a o zastavení trestního stíhání bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání mimo jiné podat, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. S odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněné důvody podřadit.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně jsou významné dvě otázky; za prvé zda jednání, pro něž byla na obviněného podána obžaloba, lze kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a za druhé zda pro případ, že skutek vykazuje znaky tohoto trestného činu, byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že trestní stíhání je promlčeno.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele (v daném případě v nedbalostní formě ve smyslu §5 tr. zák.) zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
N podkladě skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak byl posléze prezentován v závěrech odvolacího soudu, spolehlivé závěry o právní kvalifikaci skutku obviněného učinit nelze. Zatímco soud prvního stupně dospěl v podstatě k závěru, že ke střetu vozidel došlo ještě před křižovatkou ve směru jízdy obviněného (obviněný se do křižovatky teprve blížil), přičemž jeho příčinou byla výhradně chybná jízda poškozeného, který jel v levém jízdním pruhu vozovky a takto vjel i do levého jízdního pruhu komunikace, po které přijížděl obviněný (strana 4 rozsudku), odvolací soud toto skutkové zjištění odmítl. Podle jeho zjištění „z postavení vozidel po nehodě vyplývá, že střet nastal již v prostoru křížení komunikací, neboť vozidlo poškozeného je téměř kolmo k ose vozovky, po níž přijížděl obviněný, jen mírně natočeno doleva, a muselo tedy právě vyjíždět z komunikace kolmé na tuto vozovku. Byť by jeho konečné postavení bylo zčásti výsledkem nárazu do vozidla obviněného, nemohlo dojít ke střetu zcela mimo křižovatku“ (strany 2, 3 usnesení).
Aniž by se odvolací soud zevrubněji vypořádal s dalšími skutkovými okolnostmi významnými z pohledu právní kvalifikace skutku obviněného, poukázal bez bližšího vysvětlení zejména na zvláštní charakter uzavřeného areálu a zvyklosti tamního provozu jakož i způsob jízdy poškozeného a tyto okolnosti hodnotil jako okolnosti, které zavinění obviněného výrazně snižují. Třebaže jej nemohou vyvinit zcela, jsou podle závěrů odvolacího soudu „významné pro právní posouzení skutku, a na rozdíl od obžaloby je proto podle něj s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. na místě kvalifikovat prokázané jednání obviněného pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.“
Nejvyšší státní zástupkyně opodstatněně vytkla, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu neodpovídá požadavkům kladeným na řádné odůvodnění usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.) ve smyslu rozvedení právních úvah, na jejichž podkladě odvolací soud posuzoval (údajně) prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Nevyplývá z nich, jakými právními úvahami byl soud veden, shledal-li ve skutku obviněného po stránce formální znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a z důvodů podrobně uvedených v dovolání nemohou obstát ani závěry týkající se absence splnění podmínek §88 odst. 1 tr. zák. Již proto nelze právní posouzení skutku obviněného akceptovat.
Pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku obviněného však mají svůj původ v nedostačujících skutkových zjištěních odvolacího soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení totiž není patrné, které skutečnosti vzal odvolací soud za prokázané, nekonkretizoval důkazy, o něž skutková zjištění opřel, ani úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů. Vyplývá z něj, že podle odvolacího soudu základní argument soudu prvního stupně pro zprošťující rozsudek, že totiž ke střetu došlo mimo křižovatku, nemůže obstát, ale jen implicitně lze vyvodit, že vychází z popisu skutku, jak byl uveden v obžalobě. Vychází-li ovšem z popisu skutku, jak byl uveden v obžalobě, odchýlil se logicky od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Zásadně platí, že pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet skutkový stav věci a nahrazovat tak hlavní líčení.
Úprava rozhodování odvolacího soudu výslovně stanoví, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Tato pravidla ve spojení se zásadami vyjádřenými v ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. stanoví pro odvolací soud limity, které překročit nemůže. Odvolací soud nemůže bez provedení důkazu změnit skutkový stav, jenž je podkladem pro jeho rozhodnutí, aniž by provedl jakýkoliv důkaz, jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení soudem prvního stupně. Chtěl-li by odvolací soud důkazy hodnotit jinak a změnit skutkový stav, musí rozhodující důkazy provést znovu. Jinými slovy, pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Při jejich hodnocení musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které byly provedeny před odvolacím soudem (k tomu přiměřeně např. č. 20/1997, 57/1984, 2/2003 Sb. rozh. tr. aj.).
Nerespektování těchto zásad nemůže být akceptováno a tolerováno ani se zřetelem k formě rozhodnutí odvolacího soudu, není-li jím výslovně zmiňovaný rozsudek. Ve stejném rozsahu se uplatní jak v případě, že odvolací soud sám ve věci rozhodl rozsudkem, tak i tehdy, rozhodne-li odvolací soud po změně skutkového stavu usnesením.
V těchto souvislostech nelze nepřipomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle níž se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu podle Ústavního soudu i tehdy, „kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil obviněnému se vyjádřit k jím nově nastolenému, meritu věci, odepřel mu tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny \" (k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98, I. ÚS 113/02 aj.).
Jak je zřejmé z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 11. 4. 2006 (č. l. 268-269), odvolací soud neprovedl jediný důkaz, a přesto skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, ve svém rozhodnutí nepřípustně zásadně změnil. Změna skutkového stavu, vyznačující se navíc nejasností a neúplností skutkových zjištění, byla východiskem pro právní kvalifikaci skutku obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a posléze i závěry o promlčení trestního stíhání a nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Při odstraňování tohoto nedostatku odvolací soud jistě nepomine ustanovení §263 odst. 6 věty první tr. ř. a pečlivě uváží, zda lze pro rozhodnutí o odvolání státního zástupce provést potřebné důkazy ve veřejném zasedání, aniž by to neznamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně.
Dovolatelka uplatnila také výhrady vůči existenci formálních podmínek promlčení. Připomněla, že bylo povinností odvolacího soudu zkoumat, zda se obviněný, státní příslušník I., nezdržoval v některých časových úsecích běhu promlčecí lhůty ve své vlasti nebo v jiném cizím státě a zda v důsledku toho nedošlo ke stavění promlčecí lhůty. Dodala, že ani touto problematikou se odvolací soud nezabýval, ač z výslechu obviněného ze dne 13. 4. 2005 mimo jiné vyplývá, že provozoval obchodní činnost po celé Evropě a nepochybně též udržoval vazby s I.
V obecné rovině platí, že dospěje-li odvolací soud k závěru, že stíhaný skutek je trestným činem s mírnější trestní sazbou odnětí svobody ve srovnání s trestným činem, pro který bylo zahájeno a doposud vedeno trestní stíhání, přičemž taková změna právní kvalifikace se promítne i do odlišné, kratší promlčecí doby činu, pak se musí zabývat i otázkou promlčení trestního stíhání ve vztahu k této mírnější právní kvalifikaci skutku. Je proto povinen posoudit i okolnost, zda došlo ke sdělení obvinění [§67 odst. 3 písm. a) tr. zák.] ještě v této kratší promlčecí době (k tomu č. 6/2007 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě to znamená, že bude-li po odstranění vytknutých skutkových vad a řádném vypořádání se s formálními i materiálními znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. skutek soudy kvalifikován pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., bude na nich, aby se náležitě vypořádaly s otázkou přípustnosti trestního stíhání obviněného, a to v zásadě z hledisek uplatněných odvolacím soudem v napadeném usnesení.
U trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. činí trestní sazba odnětí svobody až dvě léta, a proto ve smyslu §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí tři léta, neboť náleží do kategorie trestných činů, jejichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody je nižší než tři léta.
Ke spáchání skutku došlo dne 19. 3. 2002. Usnesením Policie ČR, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování P. ze dne 25. 2. 2005, ČTS: ORPZ-587/OHK-2004 bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestního stíhání pro tento skutek posuzovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněnému, státnímu příslušníku I., byl opis tohoto usnesení v českém jazyce doručen dne 1. 3. 2005 (č. l. 13 p. v.) a překlad tohoto usnesení v italském jazyce dne 13. 4. 2005 (č. l. 14 p. v.). Obviněný žádal písemný překlad do italštiny všech meritorních rozhodnutí (č. l. 25), z obsahu jeho vyjádření současně vyplývá, že neprohlásil, že pořízení překladu usnesení o zahájení trestního stíhání nepožaduje. S odkazem na ustanovení §28 odst. 3 tr. ř. proto odvolací soud správně vyvodil, že ke sdělení obvinění došlo dne 13. 4. 2005 a tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby.
Námitky dovolatelky, které se soustředily k pominutí ustanovení §67 odst. 2 písm. b) tr. zák., podle něhož se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, jsou v konkrétním případě nepřiléhavé.
Je sice pravdou, že obviněný se dne 13. 4. 2005 vyjádřil ke své osobě mimo jiné tak, že již delší dobu v rámci obchodní činnosti cestuje po celé Evropě a že má automobil pojištěný v I. (č. l. 27), avšak obsahem spisového materiálu není doloženo, že by právě jeho zdržování se v cizině mělo jakýkoliv vliv na běh promlčecí doby. Z obsahu spisu se v těchto souvislostech podává, že to byly orgány Policie ČR, kdo dne 19. 3. 2002 událost šetřily a posléze rozhodly o uložení blokové pokuty právě obviněnému a o založení věci na Policii ČR - Obvodní oddělení H. k případnému dalšímu využití (viz úřední záznam č. l. 2). Teprve dne 13. 2. 2004 podala zmocněnkyně poškozeného na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 2 trestní oznámení na obviněného a usnesení o zahájení trestního stíhání je pak datováno až dnem 25. 2. 2005. Do dne 19. 3. 2005, jímž by uplynula zákonem stanovená promlčecí doba pro případ kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., nebyla zjištěna žádná konkrétní skutečnost, jež by opodstatňovala závěr, že právě zdržováním obviněného v cizině měla být stavěna.
Napadené usnesení ale nemůže obstát ani ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., poněvadž i v tomto ohledu je správnost rozhodnutí podmíněna úplnými a správnými skutkovými zjištěními a bezvadným právním posouzením skutku.
Protože napadené usnesení Krajského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo jím rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, ve smyslu důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil (§265k odst. 1 tr. ř.) a zrušil současně také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém projednávání je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková