ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1436.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1436/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání obviněné V. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 23 To 280/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 211/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 3 T 211/2004, byla obviněná V. L. uznána vinnou jednáním, jež soud právně posoudil v bodech 1), 2) jako dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 3) jako trestný čin neodvedení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §147 odst. 1 tr. zák. Za to ji odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle §60a odst. 3 tr. zák. jí současně uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení dokladovat v pravidelných lhůtách stanovených probačním úředníkem, nejméně však jedenkrát za šest měsíců, podle svých schopností a možností způsob a výši úhrady způsobené škody. V dalším tento soud rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. o nároku na náhradu škody a o zproštění obviněné obžaloby: podle §226 písm. b) tr. ř. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podle §226 písm. e) tr. ř. za užití §147a tr. zák. pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
K odvolání obviněné Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 23 To 280/2006, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celé odsuzující části, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou, že
„1) poté, co jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem V. L., dne 1. 8. 1997 v T., se záměrem získat finanční prospěch, uzavřela prostřednictvím společnosti A., s. r. o., se společností C. – L., s. r. o., leasingovou smlouvu o pronájmu s právem následné koupě najaté věci spočívající v tzv. zpětném leasingu, když v rámci sjednávání a realizace leasingové smlouvy vystavila jako dodavatel ve prospěch odběratele společnosti C. – L., s. r. o., fakturu ze dne 1. 8. 1997 s datem splatnosti dne 14. 9. 1997 na odprodej částečně neexistujících předmětů leasingu v celkové nepravdivé navýšené hodnotě 1.153.480,70 Kč, když v důsledku takto uvedených nepravdivých informací vylákala na společnosti C. – L., s. r. o., po odečtení tzv. nulté splátky ve výši 346.044,50 Kč a první řádné splátky ve výši 26.182,50 Kč, finanční plnění ve výši 781.253,80 Kč, které užila pro svoji potřebu, přičemž tímto jednáním způsobila společnosti C. – L., s. r. o., škodu v celkové výši 781.253,80 Kč,
2) poté, co jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem V. L., dne 11. 5. 1998 v T., se záměrem získat finanční prospěch, uzavřela prostřednictvím společnosti A., s. r. o., se společností C. – L., s. r. o ., leasingovou smlouvu o pronájmu s právem následné koupě najaté věci, když v rámci sjednávání a realizace leasingové smlouvy po předchozí dohodě se zástupci společnosti L. G., spol. s r. o., jako dodavateli předmětu leasingu společnosti C. – L., s. r. o., k pronájmu firmě V. L., předložila fakturu ze dne 5. 6. 1998 s dnem splatnosti 5. 6. 1998 za dodávku 3 ks solárních lůžek v celkové hodnotě dodávky 781.060,- Kč po odečtení uhrazené zálohy ve výši 294.980,- Kč, ač nejméně 2 ks těchto solárních lůžek nevlastnila, a následně společnost L. G., spol. s r. o., tento předmět leasingu na základě faktury ze dne 4. 5. 1998 s datem splatnosti 18. 5. 1998 částku 836.920,- Kč, po odečtení zálohy ve výši 358.680,- Kč, společnosti C. – L., s. r. o., když v důsledku takového postupu vylákala na společnosti C. – L., s. r. o ., finanční plnění ve výši 836.920,- Kč uhrazené po odečtení finanční zálohy ve výši 358.680,- Kč dne 5. 6. 1998 společnosti L. G., spol. s r. o., od které následně obdržela po uzavření dohody o vyrovnání závazků a pohledávek dne 8. 6. 1998 finanční plnění za prodej 3 ks solárních lůžek ve výši 600.000,- Kč, které užila pro svoji potřebu, přičemž tímto jednáním způsobila společnosti C. – L., s. r. o., škodu v celkové výši 836.920,- Kč,
3) jako jednatelka společnosti V. – L., s. r. o., majíc na starosti finanční záležitosti své společnosti, neodváděla za poplatníky – zaměstnance své společnosti – zákonné dávky pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, přestože tyto byly zaměstnancům v souladu s příslušnými předpisy sraženy ze mzdy, a takto: - za období od měsíce prosinec 1999 do měsíce září 2001 neodvedla a dluží České správě sociálního zabezpečení, dávky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 62.444,- Kč, kterou v průběhu hlavního líčení uhradila,
- za období od měsíce prosinec 1999 do měsíce září 2001 zdravotní pojišťovně na pojistném na zdravotní pojištění za zaměstnance částku ve výši 24.588,- Kč, kterou v průběhu hlavního líčení uhradila,
- za období od měsíce září 1999 do měsíce červenec 2001 neodvedla zdravotní pojišťovně, na zdravotní pojištění za zaměstnance částku ve výši 3.764,- Kč, kterou v průběhu hlavního líčení uhradila,
- za období od měsíce prosinec 1999 do měsíce květem 2002 neodvedla Finančnímu úřadu na neodvedené dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků částku ve výši 39.320,74 Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud druhého stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, v bodě 2) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a v bodě 3) jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Za to ji odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za užití §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle §60a odst. 3 tr. zák. obviněné současně uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení dokladovat v pravidelných lhůtách stanovených probačním úředníkem, nejméně však jedenkrát za šest měsíců, podle svých schopností a možností způsob a výši úhrady způsobené škody. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozenou společnost s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (bod I.). V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod II.).
Posledně citovaný rozsudek soudu druhého stupně obviněná napadla prostřednictvím obhájce JUDr. R. P. dovoláním, jež zaměřila proti výroku o vině pod body 1) a 2) a proti výroku o trestu. V obecné rovině odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná popřela, že by se podvodného jednání dopustila, a vyjádřila názor, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nebyla v jejím případě naplněna. Uvedla, že smluvní vztah vznikl pouze mezi leasingovou společností C. – L., s. r. o., a společností A., s. r. o., a proto relevantní bylo prohlášení uvedené leasingové společnosti, že předmět leasingu v době uzavření smlouvy existoval. Poznamenala, že leasingové splátky hradila řádně podle dohody a nemůže být odpovědná za to, že leasingová společnost C. – L., s. r. o., neplnila své povinnosti vůči bankovnímu ústavu. Trvala na tom, že jejím jednáním nedošlo k uvedení leasingové společnosti v omyl a že této společnosti nevznikla ani žádná škoda; stejně tak údajně nedošlo k obohacení na straně obviněné ani třetí osoby. Škoda prý mohla vzniknout maximálně bankovnímu ústavu, ale toliko v důsledku neplnění povinností ze strany označené leasingové společnosti. Poukázala na to, že obchodní spor mezi Č., a. s., a společností C. – L., s. r. o., byl ve vztahu k ní zastaven. Soudy se podle jejího přesvědčení dostatečně nezabývaly hodnocením toho, kdo byl v tomto případě v postavení smluvních stran, zda smlouvy byly platně uzavřeny, zda předávací protokol odpovídá časovému období uzavření smluvního vztahu s potvrzením smluvních stran, zda někomu z účastníků smlouvy vznikla škoda a pokud ano, zda toto zavinil druhý subjekt smlouvy a zda bylo placeno podle smlouvy.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že ji podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 2007 zaujal názor, že obviněná v rámci uplatněného dovolacího důvodu nepřípustně prioritně zpochybnila skutkový stav, ze kterého soud druhého stupně vycházel při formulaci nezměnitelného a vykonatelného výroku o vině dvěma opakujícími se trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002. V rozporu s tím, jak soud hodnotil shromážděné důkazy, dovolatelka tvrdila, že předměty tzv. zpětného leasingu v době sjednávání leasingových smluv existovaly, čímž primárně napadala zcela opačný skutkový závěr soudu druhého stupně a až sekundárně dovozovala, že nebyly naplněny zákonem stanovené znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., spočívající v tom, že někoho uvedla v omyl, že subjekt jí uváděný v omyl v důsledku tohoto omylu provedl finanční dispozici, že na majetku tohoto subjektu vznikla škoda nikoli nepatrná a že se ona sama nebo někdo jiný obohatil. Obviněná se podle názoru státního zástupce v podstatě domáhala toho, aby dovolací soud přehodnotil obsah svědeckých výpovědí a dalších důkazů, týkajících se právě otázky (ne)existence předmětů tzv. zpětného leasingu. Tvrdila, že pokud část ceny neexistujícího leasingu ve formě leasingových splátek uhradila, stalo se tak do doby, než v souladu se svým původním podvodným záměrem (na ten lze jednoznačně usuzovat právě z toho, že obviněná věděla o neexistenci předmětu leasingu) oznámila na Policii ČR krádež neexistujícího předmětu leasingu. V této spojitosti státní zástupce poukázal na to, že úhrada jednotlivých předepsaných leasingových splátek má význam toliko z hlediska náhrady škody (poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003).
Státní zástupce uzavřel, že mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy neexistuje ani tzv. extrémní nesoulad, a Nejvyššímu soudu navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zároveň učinil návrh, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil výslovný souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než sám navrhoval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), podala je osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Podstatné je rovněž to, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutků, jež jsou vymezeny ve výroku napadeného rozhodnutí.
Uvedeným kritériím dovolání obviněné nevyhovuje. Z obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku je totiž patrné, že dovolatelka uplatnila především výhrady, jejichž prostřednictvím sama hodnotila provedené důkazy a úměrně tomu činila vlastní skutkové závěry. Teprve na podkladě takto pozměněné skutkové verze dovozovala, že se jakéhokoli podvodného jednání, jímž byla v bodech 1) a 2) rozsudku soudu druhého stupně uznána vinnou, nedopustila.
Charakter námitek skutkových je třeba v tomto ohledu přičíst těm dovolacím argumentům obviněné, pokud – stejně jako v rámci obhajoby uplatněné před soudy prvního a druhého stupně – setrvala na svém tvrzení, že předměty tzv. zpětného leasingu v době uzavření příslušných leasingových smluv existovaly, že řádně platila jednotlivé leasingové splátky a že škoda, jež poškozené Č., a. s., vznikla, byla způsobena výlučně jednáním na straně společnosti C. – L., s. r. o. Stejnou povahu mají také její výhrady, že soudy se nedostatečně zabývaly řešením otázek, kdo byl v tomto případě v postavení smluvních stran, zda smlouvy byly platně uzavřeny, zda předávací protokol odpovídá časovému období uzavření smluvního vztahu s potvrzením smluvních stran, zda někomu z účastníků smlouvy vznikla škoda a pokud ano, zda tuto škodu zavinil druhý subjekt smlouvy, a zda bylo placeno podle smlouvy.
Nejvyšší soud shledal, že takto vznesenými námitkami obviněná v prvé řadě toliko polemizovala se způsobem hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě učiněnými skutkovými závěry soudů, a teprve z takto tvrzených nedostatků druhotně dovozovala nesprávné hmotně právní posouzení svých skutků pod body 1) a 2) rozsudku soudu druhého stupně. Své stanovisko o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty dvou trestných činů podvodu podle §§250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 tak nezaložila na skutkových okolnostech, k nimž soudy obou stupňů dospěly postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale podmiňovala jej předestřením vlastní skutkové verze, jež byla výsledkem vlastního hodnocení provedených důkazů.
Povaha takto vytýkaných vad svědčí o tom, že ač obviněná ve svém dovolání formálně odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově neuplatnila žádnou námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska tohoto dovolacího důvodu za právně relevantní. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatelka (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich následným právním posouzením na straně druhé. Své závěry o tom, že předměty leasingu v jednotlivých případech v době uzavření příslušných leasingových smluv neexistovaly a že obviněná podvodně vylákala na společnosti C. – L., s. r. o., finanční prostředky ve stanovené výši, čímž jí způsobila škodu, soudy dostatečně a racionálně odůvodnily a jejich závěry nevyvolávají důvodné pochybnosti.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a