ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1531.2006.2
sp. zn. 8 Tdo 1531/2006-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 dovolání obviněného Z. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 12 To 331/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 94/2006 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 12 To 331/2006, zrušuje ve výroku pod bodem I.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Z. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 3 T 94/2006, uznán vinným pod bodem 1) trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2) trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §221 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově. Odvolání obviněného směřovalo především proti výroku o vině pod bodem 1) a výroku o trestu; státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného brojil proti právní kvalifikaci skutku pod bodem 2). Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 12 To 331/2006, byl pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem 2) a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a za tyto trestné činy a za trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) nedotčen, byl odsouzen podle §222 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Pod bodem II. bylo odvolání obviněného Z. D. bylo §256 tr. ř. zamítnuto. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. pod bodem 1) dopustil tím, že dne 29. 1. 2005 kolem 5.55 hodin v T. před domem č. … po požití alkoholu srazil na zem L. J., kopal do ní a poté ji škrtil, shodil ji u domu na schody a vyhrožoval zabitím, když to na něho řekne, přičemž poškozená ze strachu na policii oznámila, že pachatele nezná.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestných činů ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 2. 2. 2006 kolem 5.05 hod. v T. v u. K. v podnapilém stavu vtlačil L. J. do jejího bytu, kde ji povalil do křesla a poté bil pěstmi do obličeje a kopal do hlavy, škrtil, opakovaně jí říkal, že ji přišel zabít, a dále požadoval pohlavní styk, tahal ji za svetr do kuchyně, kde si vzal nůž délky 20 cm, přičemž se poškozené podařilo svléknout svetr a tričko a vyskočit z okna ven, když tímto jednáním jí způsobil mnohočetné bolestivé podkožní krevní výrony v obličeji i v zadní části hlavy, zlomeninu třetí zánártní kosti pravé nohy a postkomoční syndrom, v důsledku čehož byla L. J. v obvyklém způsobu života omezena bolestí poraněných míst a hlavy, nechutenstvím, závratěmi při chůzi, hospitalizací na neurologickém oddělení O. n. T. v době od 9. 2. do 14. 2. 2006 a fixací dolní končetiny a s pracovní neschopností do 31. 5. 2006 z důvodů především přetrvávajících psychických potíží, které přetrvávají i do současné doby.
Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím celému výroku o vině a odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že odvolací soud jej uznal vinným přísnějším trestným činem podle §222 odst. 1 tr. zák. poté, co dovodil jeho úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., ačkoliv takový úmysl prokázán nebyl. Poukázal zejména na znalecký posudek, z něhož vyplývá, že by použité prostředky mohly při užití většího násilí způsobit závažnější poranění, avšak ve skutečnosti zranění, která poškozená utrpěla v důsledku jeho jednání, mají charakter lehké újmy na zdraví, život poškozené nebyl bezprostředně ohrožen. Dodal, že znalec hodnotil intenzitu násilí přibližně jako střední, chybí podklady pro mechanismus škrcení i údaje o možném vzniku poranění nožem; zranění poškozené mohla být způsobena údery pěstí a též kopáním slabší intenzity, neboť při kopání pevnou podrážkou by muselo dojít k výraznějším úrazovým změnám na zasažených místech. Dovolatel odmítl, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení déletrvajících psychických obtíží poškozené a nebylo podle něj ani prokázáno, že by byl s takovým následkem v době činu srozuměn. Vyjádřil proto přesvědčení, že jednání pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestnými činy podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., §197a odst. 1 tr. zák. (ve vztahu k tomuto právnímu posouzení výslovně zmínil, že je nezpochybňuje). Nad rámec těchto výhrad odvolacímu soudu vytkl, že jej zbavil možnosti přezkumu jeho rozhodnutí formou opravného prostředku, a měl za to, že odvolací soud ve vztahu k závěrům o jeho úmyslu směřujícím k následku v podobě těžké újmy na zdraví překročil rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by v tomto ohledu provedl jakékoliv nové dokazování. Odvolací soud měl proto věc vrátit soudu prvního stupně, čímž by mu zůstala zachována možnost přezkumu nového rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně v souladu se svojí dosavadní obhajobou zopakoval, že se jednání nedopustil a že výrok o vině je opřen toliko o výpověď poškozené, kterou nelze označit za přesvědčivou. Za nesprávný označil postup orgánů činných v trestním řízení, které přes poznatky o existenci jeho údajného závadného chování nevyvozovaly pro něho žádné důsledky, a učinily tak až se značným časovým odstupem. Trestní stíhání bylo zahájeno až v dubnu 2006, přestože orgány činné v trestním řízení věděly o jeho jednání již od léta 2005 a nedisponovaly jinými důkazy nežli těmi, které měly k dispozici v létě 2005. Zcela stranou a bez odůvodnění zůstalo podle něho posouzení otázky, že orgány činné v trestním řízení nepovažovaly podezření ze spáchání trestné činnosti obviněným za dostatečně důvodné pro zahájení trestního stíhání a věc patrně vyřídily jiným způsobem, a poté je takto skončená věc znovu tzv. otevírána a on stíhán a odsouzen. Podle názoru dovolatele je takový postup v rozporu se zásadou řádného procesu ve smyslu §2 odst. 1 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolací námitky vztahující se k bodu 1) rozsudku soudu prvního stupně nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v této části obviněný uplatnil dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Stran právního posouzení skutku ze dne 2. 2. 2006 jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. předeslal, že z popisu skutku ve výroku rozsudku odvolacího soudu jakož i příslušných pasáží odůvodnění tohoto rozsudku je naplnění všech zákonných znaků této skutkové podstaty zřejmé. Měl za to, že subjektivní stránka trestného činu jednoznačně plyne ze zjištění, jakým způsobem a proti kterým částem těla poškozené obviněný útočil, přičemž soudně lékařským znaleckým posudkem byla popsána poranění, která poškozená utrpěla, a psychiatrickým znaleckým posudkem byly s ohledem na charakter útoku popsány psychické potíže, pro které byla poškozená minimálně po dobu čtyř měsíců omezena v běžném způsobu života. Na povahu útoku obviněného lze dobře usuzovat i ze skutečnosti, že poškozená ze strachu z obviněného nakonec situaci vyřešila tak, že vyskočila z okna, jakož i z obsahu svědeckých výpovědí zasahujících strážníků. O psychických potížích vedle znaleckých závěrů svědčí výpověď samotné poškozené a jejího otce, který uvedl, že dceři musel minimálně dva měsíce pomáhat s běžným chodem domácnosti, pro psychické problémy nebyla schopna péče o dceru. Způsob vedení útoku jakož i místa na těle poškozené, která obviněný napadal, včetně vyhrožování zabitím a ohrožování poškozené nožem odůvodňují závěr, že jednal v úmyslu přímém. Dovolací námitky ve vztahu k absenci objektivní i subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. pokládal proto za zjevně neopodstatněné. Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný blíže nerozvedl, ale poněvadž je zjevně neopodstatněný odkaz obviněného na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je vzhledem k vymezení podmínek důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zjevně neopodstatněný i odkaz na tento dovolací důvod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a zčásti je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně uplatnil výlučně výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Trutnově a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Hradci Králové.
Do takto vymezené kategorie námitek majících zjevně skutkovou povahu patří námitky obviněného, že se skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nedopustil, že mu trestná činnost nebyla prokázána, neboť výpověď poškozené – svědkyně L. J. nelze označit za spolehlivý usvědčující důkaz. Stejně tak sem náleží jeho výhrady vůči procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, které vůči němu nezahájily trestní stíhání v přiměřené době po tom, co se čin stal, a měly od poškozené dodatečnou informaci, že jeho pachatelem má být právě on, ale učinily tak až v době daleko pozdější a v návaznosti na skutek ze dne 2. 2. 2006, ač se v mezidobí důkazní situace nezměnila.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je evidentní, že třebaže obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (ničeho se vůči poškozené dne 29. 1. 2005 nedopustil) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů v podobě zjištěné soudy nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jimi vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel. Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 3, 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se jasně podává, jak se soud vypořádal s otázkou věrohodnosti výpovědi svědkyně L. J. Svědkyně byla vyšetřena znalcem z oboru psychologie PhDr. J. L., CSc. a ze závěrů tohoto posudku se podává, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by činily její výpověď nevěrohodnou. Naznačoval-li obviněný, že ve prospěch svědkyně nesvědčí, že původně pachatele činu neoznačila, ale učinila tak až s určitým časovým odstupem, nelze odhlédnout od těch částí znaleckého posudku, podle nichž má poškozená tendenci nepříjemné zážitky spíše hromadit v sobě, není zde příliš sdílná, obává se ostudy z vlastního selhání při výběru partnera, což postoje poškozené (zmiňované i ve výpovědích svědků H. K. či L. T.) a její postupy přijatelně vysvětluje. Závěry o vině obviněného mají oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Na tomto závěru nic nemění ani nekoncepčnost postupu policejních orgánů při objasňování skutku, na niž obviněný do určité míry opodstatněně poukazoval, z níž však nelze vyvozovat závěr o případné budoucí nemožnosti pachatele náležitě zjištěného trestného činu spravedlivě potrestat (§1 odst. 1 tr. ř.); okolnost, jež by zakládala nepřípustnost trestního stíhání obviněného (§11 tr. ř.), zjištěna nebyla.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jímž byl nově uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda zranění, která poškozená utrpěla, svým charakterem naplňuje znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a zda byly naplněny zákonné znaky úmyslného zavinění ve vztahu k tomuto následku.
Protože v této části nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí odvolacího, proti nimž bylo dovolání podáno a jimiž bylo rozhodnuto nově o vině a trestu obviněného, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v podnapilém stavu vtlačil L. J. do jejího bytu, kde ji povalil do křesla a poté bil pěstmi do obličeje a kopal do hlavy, škrtil, opakovaně jí říkal, že ji přišel zabít, a dále požadoval pohlavní styk, tahal ji za svetr do kuchyně, kde si vzal nůž délky 20 cm, přičemž se poškozené podařilo svléknout svetr a tričko a vyskočit z okna ven, když tímto jednáním jí způsobil mnohočetné bolestivé podkožní krevní výrony v obličeji i v zadní části hlavy, zlomeninu třetí zánártní kosti pravé nohy a postkomoční syndrom, v důsledku čehož byla L. J. v obvyklém způsobu života omezena bolestí poraněných míst a hlavy, nechutenstvím, závratěmi při chůzi, hospitalizací na neurologickém oddělení O. n. T. v době od 9. 2. do 14. 2. 2006, fixací dolní končetiny a s pracovní neschopností do 31. 5. 2006 z důvodů především přetrvávajících psychických potíží, které přetrvávají i do současné doby.
Takto popsaný skutek byl odvolacím soudem právně posouzen jako ideální souběh trestných činů ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. Obviněný nezpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestných činů porušování domovní svobody a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, nesouhlasil však s tím, byl-li kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a nikoliv podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jak jej posoudil soud prvního stupně.
Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., nebo trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty.
To dále znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je ublížení na zdraví, druhým těžká újma na zdraví) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (ublížení na zdraví je zaviněno úmyslně a těžká újma na zdraví je zaviněna z nedbalosti). Byla-li by i těžká újma na zdraví zaviněna úmyslně, jednalo by se o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, že v obžalobě uvedenou právní kvalifikaci shodně popsaného skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. neakceptoval, protože v hlavním líčení nebyl prokázán úmysl obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Psychické potíže, pro něž byla poškozená v pracovní neschopnosti do 31. 5. 2006 a které přetrvávají „do současné doby“, vykazují znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., avšak tento následek není důsledkem prokázaného úmyslu obviněného, který podle soudu prvního stupně směřoval pouze k ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. Byl však způsoben z nedbalosti a představuje znak kvalifikované skutkové podstaty podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. (strana 6).
Odvolací soud naopak po reprodukci podstatných částí znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce Prof. MUDr. M. S., CSc. a odvětví psychiatrie MUDr. L. H. a s připomenutím relevantních částí výpovědí svědků L. J. i L. T. dospěl k závěru, že obviněný svým činem naplnil znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., neboť jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví. Tou je podle odvolacího soudu v konkrétním případě delší dobu trvající porucha zdraví poškozené, zejména jejího zdraví duševního. Pro přetrvávající potíže, zejména psychické, byla poškozená po dobu téměř čtyř měsíců výrazně omezena v normálním způsobu života. Zdůraznil, že způsob vedení útoku proti poškozené, kterou opakovaně kopal zimní botou do hlavy, do níž ji také bil pěstmi, odůvodňují závěr, že jí chtěl těžké zranění způsobit a že jednal v úmyslu přímém (strana 5).
Argumentace odvolacího soudu je nepřesvědčivá a ve svých důsledcích zjednodušená. Odvolací soud bez bližšího vysvětlení vyvodil, že těžká újma na zdraví - delší dobu trvající poruchy zdraví [§89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.] - je představovaná poruchou duševního zdraví poškozené, neboť ta musela být pro přetrvávající potíže, zejména psychické, po dobu téměř 4 měsíců výrazně omezena v normálním způsobu života a že byla způsobena úmyslně, přičemž ze způsobu vedení útoku posléze usuzoval na úmysl přímý.
S odvolacím soudem nutno souhlasit v tom, že stran následku v podobě způsobené (nikoliv hrozící) těžké újmy na zdraví přicházela v úvahu toliko porucha duševního zdraví poškozené. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je třeba totiž považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (k tomu např. č. 9/1981, 51/1983 Sb. rozh. tr.). Hodnocení povahy poruchy duševního zdraví poškozené jako těžké újmy na zdraví není podle stávajících výsledků dokazování přesvědčivé.
Zákon vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň: vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jedné z taxativně uvedených kategorií v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Jinak řečeno, nestačí, aby se jednalo jen o delší dobu trvající poruchu zdraví (o což evidentně šlo), ale současně je třeba, aby taková porucha zdraví byla poruchou vážnou. Toho si byl odvolací soud patrně vědom tím, že konstatoval, že poškozená byla pro přetrvávající potíže výrazně omezena v normálním způsobu života. Na žádné konkrétní projevy těchto výrazných omezení však neupozornil a ty nejsou zřetelně patrné ani z výpovědi poškozené (hovoří obecně o bolestech hlavy, č. l. 248), svědka L. T. (zmiňuje, že pomáhal poškozené – své dceři – v domácnosti asi dva měsíce, protože nebyla schopna se postarat o dceru, č. l. 253), ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. L. H. Znalec MUDr. L. H. uzavřel, že poškozená trpí reaktivním stavem F 43, tedy duševní poruchou přechodného charakteru v rámci reakce na stresující události (č. l. 176); ze znaleckého posudku ale nevyplývá, zda podle objektivních lékařských hledisek jde o vážnou poruchu zdraví.
Jakkoliv dovolací soud nezpochybňuje, že omezení poškozené v normálním způsobu života mohlo být významné a že porucha jejího duševního zdraví byla poruchou vážnou, je třeba jejímu objasnění věnovat náležitou pozornost. Bude proto na odvolacím soudu, aby svědkyni L. J. vyslechl k potížím a omezením v obvyklém způsobu života, jež v důsledku útoku obviněného utrpěla, a dále aby doplnil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. L. H. o hodnocení konkrétních projevů duševní poruchy zdraví poškozené z lékařského hlediska.
Odvolací soud dále též nevyložil, jakými úvahami byl veden, uzavřel-li, že i ve vztahu k tomuto následku bylo prokázáno úmyslné zavinění. Zmínil-li konkrétně způsob útoku, opakované kopání zimní botou do hlavy, bití pěstí do týchž míst, jde o okolnosti relevantní ve vztahu k úvahám o poruše, popř. hrozící poruše zdraví fyzického, nikoliv duševního, které mohou mít svůj význam z pohledu též v úvahu přicházejícího právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák.
Jak je zřejmé z provedených důkazů - obviněný popřel úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit újmu na zdraví - v tomto případě fyzickém - (nedošlo-li k ní vůbec) nebo závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. pak lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozené, kam útok směřoval, a z pohnutky činu (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§31 odst. 2 písm. c) tr. zák.].
Na odvolacím soudu proto bude, aby i tato kritéria pečlivě hodnotil a poté vyložil při právním posouzení skutku obviněného. Pozornost je třeba věnovat především dosud sporné otázce zavinění ve vztahu k následku představovanému poruchou duševního zdraví poškozené.
Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že obviněný byl uznán vinným dokonaným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ač soud prvního stupně a ani odvolací soud jej na možnost tohoto právního posouzení neupozornily. Z toho však v konkrétním případě nelze vyvozovat žádné podstatné důsledky. Podle §225 odst. 2 tr. ř. uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obviněný byl na možnost tohoto přísnějšího právního posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. Nestalo-li se tak, je třeba obviněného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. Totéž platí přiměřeně při splnění dalších podmínek (§259 odst. 3, 4 tr. ř.) i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Posouzení skutku jako dokonaného trestného činu - na rozdíl od stadia jeho pokusu, jak byl posouzen v obžalobě - nepředstavuje podle stávající praxe soudů jeho posouzení podle přísnějšího ustanovení zákona (to zůstává stejné), a proto nebylo třeba dodržet postup předvídaný v ustanovení §225 odst. 2 tr. ř.; přesto je však třeba upozornění na jakékoliv odlišné právní posouzení skutku pokládat za vhodné, neboť ve svých důsledcích představuje prostor pro řádné uplatnění práv obhajoby. Nezávisle na tom, zda změna právní kvalifikace byla obsažena v odvolání státního zástupce, bylo na předsedovi senátu odvolacího soudu, aby na ni sám upozornil, protože jedině jeho upozornění je procesně účinné.
Obviněný v dovolání odkázal také na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný bližší argumentaci neuplatnil.
Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání relevantně odkázat jen na tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě nejednalo. Třebaže rozhodnutí odvolacího soudu se svým výsledkem v poměrech obviněného jeví jako rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání, ve skutečnosti ale odvolací soud sám ve věci rozhodl (v neprospěch obviněného) a za takových okolností lze nápravy vady, již obviněný sledoval, účinně dosáhnout odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně též obviněný učinil.
Protože výrok o vině obviněného (též) trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 12 To 331/2006, ve výroku pod bodem I. zrušil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednávání je odvolací soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková