ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1575.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1575/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 3 To 864/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 588/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 7 T 588/2003, byl obviněný J. P. pod bodem 9) uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. J., M. V., D. Ch. a o náhradě škody. Tímtéž rozsudkem bylo zprošťujícím výrokem rozhodnuto ohledně spoluobviněných H. R., D. Ch., M. V. a K. Z.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný J. P. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci. Odvolání státní zástupkyně směřovalo v neprospěch obviněných H. R., K. Z., M. V., D. Ch. a J. J. (netýkalo se obviněného J. P.); obviněný J. P. brojil proti výroku o vině pod bodem 9) rozsudku soudu prvního stupně. K odvolání obviněného J. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 3 To 864/2005, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen v celé části týkající se tohoto obviněného. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. P. byl pod bodem 9) rozsudku odvolacího soudu uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Znovu bylo rozhodnuto též ohledně obviněných M. V., D. Ch., J. J., H. R. a K. Z.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný J. P. pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že dne 6. 9. 1999 oznámil u bývalé Ch. p., a. s., obchodní divize Č. B. na základě pojistné smlouvy ze dne 2. 7. 1998 č. 4180000… pojistnou událost, k níž mělo dojít tak, že dne 20. 8. 1999 kolem 8.45 hodin sám havaroval při zkušební (předváděcí) jízdě s osobním automobilem zn. Peugeot 309 GRD, jenž převzal do autobazaru za účelem prodeje od M. K., přičemž následně na výzvu pojišťovny zaslal smlouvu o zprostředkování kupní smlouvy uzavřenou mezi M. K. a A. B., dále doklad o tom, že M. K. požadoval vyrovnání škody, kterou mu již nahradil, a rovněž záznam o malé dopravní nehodě, který na základě jeho žádosti a jím uvedených údajů vyhotovil obviněný J. J. dne 29. 9. 1999 pod č. j. ORJH 897/OOP-PŘ-99 s tím, že k nehodě došlo dne 20. 8. 1999 na silnici I. třídy č. 34 na .. km u odbočky na obec P., okres J. H., ačkoli na tomto místě v uvedenou dobu k takové dopravní nehodě nedošlo, a obviněný J. P. ve skutečnosti vozidlo převzal od M. K. za účelem provedení technické kontroly, čímž se obviněný J. P. domáhal vyplacení pojistného v původní výši 89.000,- Kč, následně předložil vyjádření firmy J. N. – A. T. ze dne 10. 11. 1999, jímž byla výše způsobené škody odhadnuta na částku 48.000,- Kč, přičemž po odečtení částky 5.000,- Kč jako dohodnuté spoluúčasti v pojistné smlouvě se snažil dosáhnout plnění ve výši nejméně 43.000,- Kč, jež však pojišťovna nevyplatila, neboť zjistila, že údaje uvedené v předložených dokladech neodpovídají skutečnosti.
Pro úplnost je třeba dodat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci, neboť rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 3 To 271/2004, byl k odvolání státní zástupkyně podané mimo jiné i v neprospěch obviněného J. P. rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 7 T 588/2003, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve zprošťujícím výroku a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vyjádřil přesvědčení, že byl odvolacím soudem uznán vinným pro zcela jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba, neboť nebyla zachována ani částečná totožnost jednání, ani částečná totožnost následku. Měl za to, že odvolací soud rozhodl na základě jiných skutkových zjištění a jiného hodnocení důkazů, čímž dovolateli zamezil bránit se prostřednictvím řádného opravného prostředku; rozhodl-li navíc o jiném skutku, zkrátil jeho právo na obhajobu a nedodržel řádný instanční postup. Vytkl, že bylo rozhodnuto na základě pochybných důkazů a nebyly provedeny důkazy, které navrhoval. Soudy obou stupňů nevzaly v potaz jeho tvrzení, že mu byl předmětný vůz předán za účelem zprostředkování prodeje, o čemž svědčí i předložená smlouva o zprostředkování, jejíž uzavření nezpochybnil ani svědek M. K. Za nelogický označil závěr soudů obou stupňů, že auto bylo předáno pouze za účelem zajištění technické kontroly. Argumentoval tím, že předmětem činnosti autobazarů je nákup a prodej ojetých automobilů, nikdo nesvěřuje osobní automobil do autobazaru pouze za účelem zajištění technické kontroly. Opakoval, že byla řádně sepsána smlouva o zprostředkování prodeje a technická kontrola vozidla byla prováděna pouze z důvodu, aby vozidlo mohlo být předmětem prodeje se všemi náležitostmi. Vytkl, že nebyl proveden důkaz knihou obchodů přijatých k prodeji, v níž figuruje zakázka svědka M. K. pod č. P–309, přičemž datum předání vozidla ke zprostředkování prodeje předchází o dva dny datu, kdy došlo k dopravní nehodě, a poznamenal, že tuto skutečnost lze doložit též výpověďmi svědků. Dovolatel zdůraznil, že k dopravní nehodě skutečně došlo, a za tímto účelem předložil odvolacímu soudu policejní mapy, ze kterých vyplývá, že k nehodě došlo na jím deklarovaném 41. km. Pokud byl policistou J. J. proveden jiný nákres, pak on za jeho správnost neodpovídá. Za chybu považoval, že z rozsudku navíc není patrno, z jakého důvodu bylo odmítnuto plnění ze strany Ch. p., a. s. Podle pojišťovny nebyla škodní událost likvidní proto, že vozidlo nemělo v době dopravní nehody STK, a nebylo tak způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Důvodem pro neposkytnutí plnění byla tedy absence STK a nikoliv skutečnost, že by předložil nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Rozsudek odvolacího soudu, zejména jeho petit, označil co do popisu skutku za neurčitý a tím nepřezkoumatelný, není z něj patrno, která ze zde popsaných údajně nepravdivých skutečností byla relevantní způsobit škodlivý následek, a proto nesouhlasil s právním posouzení skutku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci zrušil a aby Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však je v převážné části namítána neúplnost provedeného dokazování a zejména vadné hodnocení provedených důkazů, čímž obviněný fakticky napadal učiněná skutková zjištění. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka absence příčinné souvislosti mezi uvedením nepravdivých údajů a neoprávněností požadovaného pojistného plnění, neboť dovolatel staví na tom, že důvodem pro odmítnutí plnění byl prošlý doklad o technické kontrole vozidla, zatímco soud učinil skutková zjištění, že tímto důvodem byla skutečnost, že vozidlo nebylo do autobazaru obviněného svěřeno za účelem prodeje a pojistka se na takový případ nevztahovala. Námitku týkající se totožnosti skutku označil za neopodstatněnou, neboť totožnost skutku zůstala podle něho zachována jak ve shodě jednání (předložení nepravdivých údajů pojišťovně), tak i zamýšleného následku (získání neoprávněného pojistného plnění). Pokud odvolací soud učinil zčásti odlišná skutková zjištění, stalo se tak na základě doplněného dokazování a plně v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá podle něj toliko námitka neurčitosti popisu skutku, avšak, ačkoliv lze připustit, že popis skutku je obsáhlý a ne zcela výstižný, všechny skutečnosti podstatné pro vznik následku v něm obsaženy jsou. Obviněný nepravdivě nahlásil a následně fingovanou smlouvou doložil, že k dopravní nehodě došlo při zkušební jízdě, a domáhal se vyplacení pojistného, které však vyplaceno nebylo, neboť pojišťovna zjistila, že uváděné údaje jsou nepravdivé. Podstatné podle odvolacího soudu bylo, že pojistné plnění mělo být poskytnuto z pojistky vztahující se na odpovědnost bazaru obviněného za škodu vzniklou při jeho provozu v souladu s živnostenským oprávněním, což však nezahrnovalo zajišťování STK cizím osobám mimo rámec činnosti bazaru. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil jednak Okresní soud v Jindřichově Hradci, a především proti správnosti těch skutkových zjištěních, jež byla prezentována v tzv. skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy rozhodly na základě pochybných důkazů, neprovedly jím navrhované důkazy, popř. důkazy, které by k provedení navrhoval, pokud by byl již zpočátku obviněn pro skutek, pro který byl odsouzen, a nesprávně nevzaly v potaz jeho tvrzení, že mu byl předán předmětný vůz za účelem zprostředkování prodeje.
Oproti skutkovým zjištěním soudů, že pojišťovně nepravdivě nahlásil a fingovanou smlouvou o zprostředkování kupní smlouvy doložil, že k dopravní nehodě došlo při zkušební jízdě, čímž se neoprávněně domáhal vyplacení pojistného plnění, neboť ve skutečnosti k dopravní nehodě došlo při zajišťování STK osobě, která smlouvu o zprostředkování prodeje vozidla neuzavřela, a tedy mimo rámec činnosti autobazaru i režim uzavřené pojistné smlouvy, postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž žádné nepravdivé údaje pojišťovně neuvedl, vozidlo bylo předáno do autobazaru za účelem prodeje, za tímto účelem byla sepsána smlouva o zprostředkování, o čemž svědčí i zápis v knize obchodů přijatých k prodeji, k nehodě došlo skutečně za okolností, jež byly popsány v zápise o malé dopravní nehodě, a pokud policista J. J. zaznamenal něco jiného, pak za to nemůže odpovídat on. Primárně se tedy domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se pokusu trestného činu pojistného podvodu nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními je extrémní nesoulad. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak odvolacího soudu, vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 26-28 rozsudku soudu prvního stupně, strany 17-19 rozsudku odvolacího soudu); soudy, především soud odvolací, zevrubně vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného o výpovědi svědků M. K. a J. H. jakož i listiny předložené obviněným bývalé Ch. p., a. s., při hlášení pojistné události a uplatnění nároku na výplatu pojistného. Odvolací soud správně upozornil, že svědek M. K., původní vlastník vozidla, vozidlo svěřil obviněnému do autobazaru nikoliv za účelem jeho prodeje, nýbrž za účelem zajištění a provedení STK, jak vyplývá z jeho výpovědí učiněných v přípravném řízení a opakovaných výpovědí v hlavním líčení. Svědek vysvětlil, že vozidlo koupil v roce 1997 právě v autobazaru obviněného, a proto jej v létě 1999 požádal o přípravu vozidla k STK a na měření emisí, aniž by ho měl v úmyslu prodávat, a taktéž potvrdil, že smlouva o zprostředkování prodeje byla podepsána 1-2 týdny po nehodě, tedy dodatečně. Uváděl-li obviněný pojišťovně, že se jednalo o předváděcí jízdu pro J. H. - zájemce o koupi vozidla, ze svědecké výpovědi svědka J. H., které neměly soudy důvod nevěřit, je zřejmé, že tento svědek se v době dopravní nehody ve vozidle nenacházel a ani neuvažoval o jeho koupi. K poškození vozidla proto nemohlo dojít při realizaci smlouvy o zprostředkování kupní smlouvy a jízda s vozidlem nebyla jízdou zkušební (předváděcí). Za nepravdivé byly opodstatněně považovány i další odvolacím soudem konkretizované údaje, které obviněný sdělil Ch. p., a. s., na její výzvu (č. l. 729). Přesvědčivě proto vyvodil, že obviněný, vědom si obsahu pojistné smlouvy uzavřené s Ch. p., a. s., která se vztahovala toliko na odpovědnost za škodu způsobenou činností bazaru (viz č. l. 769), uzavřel smlouvu o zprostředkování kupní smlouvy, která mu měla zajistit vyplacení pojistného plnění, až dodatečně. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy obou stupňů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního základu.
Obviněný též namítl, že byl odsouzen pro zcela jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba, neboť v daném případě nebyla zachována ani částečná totožnost jednání, ani částečná totožnost následku. Námitku týkající se zachování totožnosti skutku jednak nelze relevantně uplatnit v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak byla uplatněna neopodstatněně, jak správně připomněl i státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud pokládá za významné v daných souvislostech připomenout, že skutek, který tvoří předmět trestního stíhání obviněného, není jako pojem trestním řádem explicitně definován, jeho vymezení zákon ponechává teorii trestního práva jakož i soudní praxi. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo i více trestných činů nebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Skutkem je vždy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoliv jejich právní posouzení. Předmětem trestního stíhání je pak skutek, v němž je spatřován trestný čin. Podstatu skutku tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele, jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek.
Protože podstata skutku, jak již bylo řečeno, je tvořena trestněprávně relevantním jednáním pachatele a jím zapříčiněným trestněprávně významným následkem, z významu jednání a následku pro podstatu skutku vyplývá i jejich význam pro řešení otázky totožnosti skutku. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. ř.) a v tomto smyslu je v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu zachována, existuje-li úplná shoda buď alespoň v jednání obviněného, anebo v následku jednání. Uvedená shoda jednání či následku (nebo obojího) nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i částečná shoda, která se však týká podstatných okolností; těmi se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Jinými slovy, teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci podala dne 10. 9. 2001 pod sp. zn. 1 Zt 786/2000 obžalobu mimo jiné na obviněného J. P. a spoluobviněného J. J. pro skutek popsaný pod bodem I. 7., jehož se měli dopustit tím, že dne 29. 9. 1999 v T. po předchozí domluvě s obviněným J. J. tento vyhotovil pod č. j. ORJH 897/OO9-Př-99 záznam o malé dopravní nehodě osobního vozidla zn. Peugeot 309, který měl řídit J. P., a k níž mělo dojít dne 20. 8. 1999 na silnici I. třídy 34 na .. km u odbočky na P., okr. J. H., ačkoliv na tomto místě v uvedenou dobu k takovéto nehodě nedošlo, přičemž následně obviněný J. P. uplatnil u Ch. p., a. s., pobočka Č. B. pojistné plnění ve výši 89.000,- Kč, které však pojišťovna nevyplatila, neboť zjistila, že údaje uvedené obviněnými neodpovídají skutečnosti, v němž byl ohledně obviněného J. P. spatřován pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák.
Shodně popsaným skutkem byl obviněný uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. pod bodem I. 9) rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti totožnost skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku soudu zpochybněna nebyla.
Byl-li následně obviněný shledán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, pak je zjevné, že i v tomto případě totožnost skutku zůstala zachována, a to jak stran minimálně částečné shody jednání - předložení nepravdivých údajů pojišťovně, tak i zamýšleného následku - způsobení škody v důsledku získání neoprávněného pojistného plnění. Oproti původním skutkovým okolnostem, jež charakterizovaly jednání obviněného podle skutku popsaného v žalobním návrhu a též v rozsudku soudu prvního stupně jen velmi obecně a ve svých důsledcích nepřezkoumatelně (obviněný uplatnil nárok na pojistné plnění, přičemž pojišťovně uvedl údaje neodpovídající skutečnosti), odvolací soud zevrubně specifikoval, v čem toto jednání obviněného spočívalo, tj. jaké nepravdivé informace pojišťovně v daných souvislostech poskytl (konkretizoval pojistnou smlouvu, přesně popsal informace, které obviněný pojišťovně při uplatnění nároku poskytl, jakož i zjištěný skutečný stav těchto okolností); obdobně postupoval odvolací soud i při popisu zamýšleného následku, když ve prospěch obviněného konkretizoval následek kauzálně související s popsaným jednáním obviněného jako hrozící škodu ve výši 43.000,- Kč. Změna skutkových zjištění v rozsudku odvolacího soudu znamenala toliko upřesnění popisu jednání obviněného a jeho následku tak, aby popis skutku přiléhavěji odpovídal jeho právnímu posouzení, aby výstižně zahrnul všechny zákonné znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. (aniž byl porušen zákaz reformace in peius).
Nelze souhlasit ani s výtkou, že změna skutkových zjištění odvolacím soudem ve svých důsledcích znamenala zkrácení práva na obhajobu, poněvadž obviněnému tak „byla odňata možnost účinně se bránit v řádném instančním postupu“. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že na okolnosti spojené s uzavřením smlouvy o zprostředkování kupní smlouvy se svědkem M. K., na obsah listin předložených bývalé Ch. p., a. s., jež sloužily jako podklad pro uplatnění pojistné události a zamýšlenou výplatu pojistného, byla soustředěna pozornost, obviněný měl možnost se k těmto důkazům vyjádřit a též tak činil. Že sporná otázka uzavření smlouvy o obstarání je otázkou významnou, dal odvolací soud jasně najevo v předcházejícím svém rozhodnutí (strana 16 usnesení, č. l. 321) a tvrzení obviněného, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, že se nemohl „účinně bránit v řádném instančním postupu“, akceptovat nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák. s argumentem, že popis skutku je neurčitý, nepřezkoumatelný a nevystihuje všechny zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu, zejména pak jeho následek.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, a takovým činem způsobil na cizím majetku škodu nikoliv malou, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný dne 6. 9. 1999 oznámil u bývalé Ch. p., a. s., obchodní divize Č. B. na základě pojistné smlouvy ze dne 2. 7. 1998, č. 4180000… pojistnou událost, k níž mělo dojít tak, že dne 20. 8. 1999 kolem 8.45 hodin sám havaroval při zkušební (předváděcí) jízdě s osobním automobilem zn. Peugeot 309 GRD, jenž převzal do autobazaru za účelem prodeje od M. K., přičemž následně na výzvu pojišťovny zaslal smlouvu o zprostředkování kupní smlouvy uzavřenou mezi M. K. a A. B., dále doklad o tom, že M. K. požadoval vyrovnání škody, kterou mu již uhradil a rovněž záznam o malé dopravní nehodě, který na základě jeho žádosti a jím uvedených údajů vyhotovil obviněný J. J. dne 29. 9. 1999 s tím, že k nehodě došlo dne 20. 8. 1999 na silnici I. třídy č. 34 na .. km u odbočky na obec P., okres J. H., ačkoli na tomto místě v uvedenou dobu k takové dopravní nehodě nedošlo, a obviněný J. P. ve skutečnosti vozidlo převzal od M. K. za účelem provedení technické kontroly, na základě čehož se obviněný J. P. domáhal vyplacení pojistného ve výši nejméně 43.000,- Kč. To však pojišťovna nevyplatila, neboť zjistila, že údaje uvedené v předložených dokladech neodpovídají skutečnosti.
Přes zdánlivou nepřehlednost a komplikovanost popisu skutku jsou v něm podrobně konkretizována právě ta skutková zjištění, jež naplňují zákonné znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., následek nevyjímaje. Jak přiléhavě shrnul státní zástupce, ze skutkové věty jasně vyplývá, že obviněný pojišťovně nepravdivě nahlásil a fingovanou smlouvou následně doložil, že k dopravní nehodě došlo při zkušební (předváděcí) jízdě a domáhal se vyplacení pojistného plnění, jež mu však vyplaceno nebylo. V těchto souvislostech není rozhodné, zda tak nebylo učiněno proto, že vozidlo nemělo v době činu platnou STK, jak udává obviněný, či z jiných důvodů. Rozhodné naopak je, že pojistné plnění mělo být poskytnuto z pojistné smlouvy, jež se vztahovala na odpovědnost autobazaru obviněného za škodu vzniklou při jeho provozu v souladu s živnostenským oprávněním, což ovšem nezahrnovalo zajištění STK cizím osobám mimo rámec činnosti autobazaru. Nadto není od věci zmínit, že vedle záznamu Ch. p., a. s., o plnění z pojistné události ze dne 27. 12. 1999 na č. l. 767, na něž odkazuje obviněný a podle něhož škodní událost nebyla likvidní, neboť vozidlo v době nehody nebylo způsobilé provozu na pozemních komunikacích (nemělo platnou STK), bylo obviněnému adresováno sdělení této pojišťovny ze dne 25. 2. 2000 (č. l. 763), v jehož smyslu nebyla pojistná událost likvidní, neboť nebylo mimo jiné prokázáno (nad rámec již uvedeného), že vozidlo řídil obviněný jako pojištěný. Není proto pochybností o tom, že obviněný při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé, hrubě zkreslené údaje a zamlčel naopak podstatné údaje, jejichž uvedení by znamenalo, že se nejedná o likvidní pojistnou událost, a to s cílem dosáhnout pojistného plnění ve výši nejméně 43.000,- Kč (což představuje škodu nikoli malou ve smyslu kritérií §89 odst. 11 tr. zák.), avšak k výplatě pojistného plnění nedošlo.
Protože byl skutek obviněného správně kvalifikován jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák., Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková