ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.212.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 212/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2007 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 1 To 44/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 6/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 3 T 6/2005, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 3 T 41/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 1 To 44/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. K. byl uznán vinným pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a odsouzen podle §140 odst. 2, §35 odst. 2, §40 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, přičemž současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 3 T 41/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz dopustil tím, že dne 18. 2. 2005 kolem 7.15 hodin na nádraží ČD v R. v n. r., ulice M., při placení útraty předložil servírce E. G. bankovku nominální hodnoty 1.000,- Kč sér. č. E54 424… vzor 1996, který našel ve vestibulu vlakového nádraží, přestože byl upozorněn, že se jedná o padělek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen příliš tvrdý trest. Měl za to, že uložením nepodmíněného trestu soud porušil hmotně právní ustanovení §23 tr. zák. a individualizaci trestu ve smyslu §31 tr. zák. konstatoval pouze formálně, aniž by se řádně zabýval okolnostmi spáchání činu, jeho následným přístupem k věci, jeho celkovým chováním, inteligencí, vzděláním a zdravotním stavem.
Právní kvalifikaci skutku podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. obsaženou v obžalobě a převzatou soudem prvního stupně nepokládal za správnou. Nalezená bankovka byla podle něj pravá a usvědčující výpověď svědkyně E. G. označil za nevěrohodnou. Nesouhlasil se zjištěním, že s touto svědkyní vedl rozhovor o tom, zda je bankovka pravá či nikoliv, a její chování označil za podezřelé; vyslovil domněnku, že se stal obětí podvodu a že svědkyně mohla jeho pravou bankovku vyměnit za falešnou a následně si „dělat alibi“. Tvrdil též, že padělek bankovky, který je ve spise založen a který ohodnotila ČNB, není totožný s bankovkou, kterou platil svědkyni útratu. Nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, soud podle něj nehodnotil správně stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Falešná bankovka se nedostala do oběhu, nikomu nevznikla škoda, nedostatečně bylo přihlédnuto ke znaleckým posudkům psychiatra a psychologa, ke stupni jeho vzdělání, nízké intelektuální úrovni i jeho sociální situaci. Opakoval, že padělaná bankovka by nemohla nikoho oklamat a také nikoho neoklamala a že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, anebo aby sám ve věci rozhodl o jeho zproštění obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nevznesl žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Dovolatel podle něho toliko brojil proti hodnocení důkazů a prosazoval vlastní skutkovou verzi. Z odůvodnění dovolání podle něho není zřejmé, zda dovolatel namítal absenci materiálního znaku trestného činu, či zda námitky týkající se nesprávného hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost vznáší toliko v souvislosti s údajnou nepřiměřenou přísností trestu. Námitky stran hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost byly uplatněny zmatečným způsobem a nelze je pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Podřaditelnými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neshledal ani námitky, kterými obviněný brojil proti uloženému trestu, neboť uložení nepřiměřeného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií uvedený v §23, §31 až 34 tr. zák. nelze v rámci tohoto ani jiného dovolacího důvodu uplatňovat. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ústí nad Labem a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně hodnotily výpověď svědkyně E. G. jako usvědčující důkaz, ačkoliv jednání, jímž byl uznán vinným, nespáchal.
Fakticky tak uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího nedopustil. Oproti skutkovým zjištěním soudů, ze kterých vyplývá, že při placení útraty v restauraci předložil servírce E. G. bankovku nominální hodnoty 1.000,- Kč, přestože jí byl upozorněn, že se jedná o padělek, postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž se jednání, jež je mu kladeno za vinu, nedopustil, a bankovka, jíž chtěl zaplatit útratu, byla pravá. Uplatněnými námitkami tak ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku odvolacím soudem.
Shodný závěr je však třeba učinit i vůči těm výhradám, které obviněný uplatnil ve vztahu k hodnocení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Třebaže platí, že námitky týkající se hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a v návaznosti na to hodnocení materiální stránky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.) zpravidla lze subsumovat pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v konkrétním případě jsou tak neurčité, že tomu tak nebylo možno učinit. Obviněný totiž v této souvislosti zdůrazňoval, že se do oběhu falešná bankovka nedostala, že nikomu nebyla způsobena škoda, že nebylo přihlédnuto k závěrům znaleckých posudků, k jeho intelektuální úrovni, ke stupni jeho vzdělání a uzavřel, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Jeho výhrady lze chápat spíše jako prezentaci okolností relevantních pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, jak na to upozorňuje i státní zástupce, nikoliv jako okolnosti, z nichž vyvozoval, že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je menší než nepatrný.
Nad rámec řečeného a pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že i na hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost z pohledu kritérií významných ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. byla pozornost soudů obou stupňů přiléhavě soustředěna a závěry o naplnění materiální stránky pokusu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, jsou opodstatněné. Odvolací soud výstižně shrnul, že právě okolnosti případu (čin zůstal ve stadiu pokusu), osobnost obviněného, jeho sociální situace a z ní vyplývající motivace jsou skutečnosti sice snižující stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost, nikoliv však na stupeň nepatrný, a proto k nim bylo přihlíženo jako ke skutečnostem relevantním především pro stanovení výměry trestu a aplikaci ustanovení §40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
Vůči právnímu posouzení skutku jako pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1, §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., jak byl zjištěn soudem, tedy obviněný žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5, 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného především o výpověď svědkyně E. G., která zevrubně a přesvědčivě popisovala chování obviněného a opakovaně shodně potvrdila, že obviněný trval na zaplacení útraty předkládanou bankovkou i poté, co ji odmítla přijmout s tím, že jde o padělek (č. l. 29, 127 p. v.). Stávající obhajobu obviněného, stojící na tvrzení, že mu jeho pravou bankovkou tato svědkyně vyměnila za falešnou, akceptovat nelze. Je v rozporu nejen s výpovědí svědkyně E. G., ale i výpovědí svědkyně Z. L., jíž E. G. přinesla bankovku k ověření pravosti. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu. Nelze než uzavřít, že způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, zjevně nasvědčuje tomu, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu; extrémní exces v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu Nejvyšší soud v postupu a závěrech soudů obou stupňů proto neshledal.
Obviněný uplatnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze podle stávající praxe Nejvyššího soudu v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud obviněný uvedl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest v rozporu se zásadami stanovenými pro účel trestu (§3 odst. 1 tr. zák.), jeho individualizaci (§31 odst. 1 tr. zák.) a že při ukládání trestu soud kladl nadměrný důraz na okolnosti, které mu ve smyslu §34 tr. zák. přitěžují, aniž by v dostatečné míře přihlédl k okolnostem, které mu ve smyslu §33 tr. zák. polehčují, namítal ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody takové vady, které nelze relevantně uplatnit prostřednictvím žádného z důvodů dovolání.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. (a stejně tak pokusu tohoto trestného činu) lze potrestat odnětím svobody na pět až deset let. Odvolací soud snížil podle §40 odst. 1, 2 tr. zák. dolní hranici trestní sazby z důvodů již zevrubně vyložených na samou dolní hranici této sazby modifikované podle zásad §40 odst. 4 písm. c) tr. zák. (nebylo možno uložit trest odnětí svobody pod jeden rok), trest ukládal jako trest souhrnný a v žádném případě jej nelze označit za trest extrémně přísný ani tehdy, bylo-li rozhodnuto o jeho bezprostředním výkonu.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková