ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.227.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 227/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 dovolání obviněného L. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, v části týkající se obviněného L. M. zrušují .
Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc obviněného L. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, byl obviněný L. M. uznán vinným pokračující pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §148 odst. 3, §37a tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §37a tr. zák. byl zrušen výrok o vině ohledně tohoto obviněného z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. P., R. N., Ing. E. I. a o zproštění obžaloby obviněných V. T., K. K. a L. B. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném do 30. 12. 1995.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni a obviněný L. M. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o vině, společném trestu a chybějícímu výroku o náhradě škody, obviněný podal odvolání proti výroku o vině.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného L. M. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §37a tr. zák. byly v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004, zrušeny výroky o vině obviněného L. M. trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [správně mělo být uvedeno pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.] a výrok o uloženém trestu, jakož i další výroky, které měly ve výrocích o vině svůj podklad. Dále bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný L. M. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v platném znění a odsouzen podle §148 odst. 3, §37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu pod bodem B. se obviněný pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že
1) dne 13. 10. 1994 jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. sám jako řidič převzal v K. V. u a. s. J. B. – K. B. na základě objednávky na přepravu ve prospěch fiktivního subjektu náklad alkoholických nápojů, když věděl, že náklad má být podle smlouvy přepraven do M. a zboží bylo nakoupeno bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, přesto na pokyn nezjištěných osob zboží vyložil v přesně nezjištěném místě poblíž Ž. a s prázdným vozidlem se vrátil zpět do H., a byl srozuměn s tím, že na základě jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebude Českému státu odvedena spotřební daň a daň z přidané hodnoty, a tak bude spotřební daň zkrácena o 779.760,- Kč a daň z přidané hodnoty o 341.244,- Kč, celkem tedy o 1.121.004,- Kč,
2) jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. dával k dispozici nezjištěným osobám jednajícím za firmu K. F. tahače a návěsy, ve většině případů i s řidiči své firmy, kterým dal pokyn, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali náklad alkoholických nápojů a přepravili jej dle instrukcí těchto osob kamkoli, a to i na místo v České republice, ač věděl, že se přepravuje zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do S. r., a v důsledku jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebyla odvedena Českému státu spotřební daň a daň z přidané hodnoty, přičemž takto byly provedeny ve dnech 22. 12. 1994, 5. 1. 1995, 10. 1. 1995 a 12. 1. 1995 přepravy z obchodní společnosti G. H. D., a. s., D. B. a ve dnech 11. 1. 1995, 13. 1. 1995, 17. 1. 1995, 2. 2. 1995, 7. 2. 1995 a 23. 2. 1995 přepravy z obchodní společnosti A., spol. s r. o., a tak byla spotřební daň zkrácena o 11.024.820,- Kč a daň z přidané hodnoty o 3.251.728,- Kč, celkem byla daň zkrácena ve výši 14.276.548,-Kč.
3) ve dnech 2. 2. 1995, 15. 2. 1995, 1. 3. 1995 a 29. 3. 1995 jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. dal pokyn svým zaměstnancům, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali v K. V. u a. s. J. B. K. B. náklad alkoholických nápojů a přepravili jej dle instrukcí těchto osob kamkoli, a to i na místo v České republice, ač věděl, že se přepravuje zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do M., a v důsledku jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebyla odvedena Českému státu spotřební daň a daň z přidané hodnoty a spotřební daň byla zkrácena o 3.521.232,- Kč a daň z přidané hodnoty o 1.460.262,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, a to konkrétně proti výroku o vině pod bodem B. 2) i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že uskutečnil-li předmětné přepravy zboží, nedopustil se žádné trestné činnosti; naopak postupoval naprosto legálně a toliko poskytoval vozidla smluvním partnerům na základě dlouhodobé smlouvy. Dispozice k přepravě zboží dávali zástupci firem a on musel jejich pokyny respektovat. Nebylo jeho povinností jako přepravce přezkoumávat (a ani k tomu nebyl oprávněn), zda plátce daně z přidané hodnoty a spotřební daně splnil své zákonné povinnosti, případně zda své povinnosti splnil exportér a v zákonem stanovené lhůtě zboží vyvezl. Nebylo mu známo, za jakých podmínek bylo zboží nakupováno, zda je nakupováno bez spotřební daně ani zda příslušní plátci daně podávali daňová přiznání a řádně odváděli daně. Tím, že složil zboží dle instrukcí vlastníka, splnil své povinnosti dopravce. Pokud by jednal v rozporu s dispozicemi vlastníka, jednal by protiprávně a v případě vzniku škody by za ni odpovídal. V této souvislosti také poukázal na čl. 12 a násl. Úmluvy CMR (11/1975 Sb.), podle něhož má dopravce v mezinárodní silniční dopravě povinnost respektovat změnu dispozic odesílatele, a vyvozoval, že jeho jednání nelze považovat za protizákonné nebo směřující ke spáchání trestné činnosti. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. ani žádná forma účastenství na tomto trestném činu.
Poukázal na rozpor mezi výrokovou částí a odůvodněním rozsudku; ve výroku rozsudku je nesprávně uvedeno, že dal svým zaměstnancům pokyn, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali a přepravili náklad kamkoli, a to i na místo v ČR, ač věděl, že se přepravuje zboží zakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do M. Soud však tato zjištění sám popřel, když v odůvodnění uvedl, že obviněný nebyl předem na ničem dohodnut, nemohl tedy ani vědět, co a kam se poveze, a zda zboží bylo nakoupeno s nebo bez příslušných daní. Nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že nepřímý úmysl byl naplněn tím, že když zavezl zboží na vnitrostátní celnici, kde bylo vystaveno JCD a náklad opatřen celníkem celní plombou a ta byla odstraněna osobou, která nebyla celníkem, musel být srozuměn s tím, že páchá trestný čin. Nelze podle něj tvrdit, že je-li vystaveno JCD, musí být zboží vždy vyvezeno, neboť celní zákon umožňoval, aby u zboží určeného na vývoz bylo posléze na celním úřadě prohlášením změněno jeho místo určení a mohlo zůstat v ČR, a to po opravě celních dokladů a zaplacení příslušných daní. Dovolatel připomněl, že ze žádného důkazu nevyplývá jeho vědomost o falšování razítek na JCD a jejím zasílání zpět na celní úřad, nemohl tedy ani předpokládat, že zboží zůstane v ČR a nebude zdaněno. Taktéž upozornil na skutečnost, že nebylo jeho povinností znát podmínky pro osvobození od DPH a spotřební daně, nemohl ani vědět, zda zboží podléhalo těmto daním a zda byly řádně odváděny. Měl za to, že po dopravci nelze požadovat znalost daňových a celních předpisů do takové hloubky, aby byl schopen rozpoznat, zda konkrétní vývoz je činěn v souladu s těmito předpisy, a to ani s odkazem na to, že byl vyškolen na mezinárodní dopravu. Závěrem shrnul, že vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nelze jeho jednání kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a to pro absenci zavinění, poněvadž je zcela nepochybné, že nemohl vědět, že jeho jednání může být pomocí ke spáchání trestného činu, natož pak aby s tím byl srozuměn.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a postupem podle §265m tr. ř. rozhodl o jeho zproštění obžaloby a aby poškozenou společnost J. B. – K. B., a. s., s jejím nárokem na náhradu škody vůči němu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání shledal námitky dovolatele, směřující proti skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku odvolacího soudu, opodstatněnými, a to v podstatě z důvodů vycházejících ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004. Upozornil rovněž, že ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je úmysl pachatele konstruován jako úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., zatímco v odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí je dovozován toliko úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Vytkl, že soudy se nezabývaly otázkou případného skutkového omylu ve vztahu k porušovaným daňovým předpisům. Za zavádějící označil závěr, že obviněný jako dopravce byl bez ohledu na charakter smlouvy, kterou měl uzavřenou za účelem realizace dopravy pro odběratele, povinen zkoumat, zda určitý sortiment zboží, jehož přeprava mu byla zadána, je podroben daňovému zatížení a zda v důsledku porušení daňových předpisů, které má jako dopravce předpokládat, může dojít ke spáchání trestného činu. Měl za to, že žádným důkazem nebyla prokázána vědomost obviněného o tom, že zboží neopustí území ČR, ani nebyl prokázán kontakt obviněného L. M. s hlavními pachateli, z čehož vyvozoval, že obviněný nemohl předpokládat úmyslné uvedení v omyl nepřímých pachatelů. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se nejprve musel vypořádat s otázkou přípustnosti podaného dovolání ve smyslu §265a tr. ř.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Za rozhodnutí ve věci samé jsou ta, jejichž taxativní výčet je uveden v §265a odst. 2 tr. ř.
V daných souvislostech není od věci stručně zrekapitulovat dosavadní průběh řízení. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podala dne 30. 4. 2002 Krajskému soudu v Plzni obžalobu na obviněného L. M. jakož i dalších osmnáct obviněných pro skutky popsané pod body I. – XIV., kvalifikované vesměs jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1995. Věc byla u krajského soudu vedena pod sp. zn. 33 T 7/2002. Usnesením ze dne 15. 11. 2002, č. j. 33 T 7/2002-7175, rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení vyloučil řízení uvedená pod body I. a III. - XIV. Od tohoto okamžiku tak bylo pod sp. zn. 33 T 7/2002 nadále vedeno pouze řízení o skutku pod bodem II. obžaloby.
Bodem II. obžaloby bylo obviněným R. N., L. M., V. T., R. S., J. P., Ing. E. I., K. K. a L. B. kladeno za vinu, že společně s již odsouzeným K. F. v období od října 1994 do února 1995 se podíleli na fiktivních vývozech alkoholu z likérek G. H. D., spol. s r. o. v D. B. a A. , spol. s r. o. v K.-Z. odebraného celkem v 74 případech firmou K. F. se sídlem ve S. r., N. Z., N., který byl zakoupen bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty a deklarovaný na vývoz z České republiky, když ve skutečnosti byl realizován na trhu v České republice, příslušné doklady byly opatřeny falzy razítek výstupní C. B. a zaslány poštou na vnitrostátní celnice, čímž byl navozen dojem skutečného vývozu zboží z republiky, čímž způsobili, že Česká republika byla na spotřební dani a dani z přidané hodnoty zkrácena o částku 102.854.950,80 Kč.
Tento skutek obviněného L. M., totožný se skutkem popsaným pod bodem B. 2) napadeného rozsudku odvolacího soudu a shodně též pod bodem II. 1) jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, je podle závěrů soudů jedním ze tří útoků pokračující pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v platném znění. O dvou dalších útocích bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004. Těmito rozsudky byl obviněný pravomocně uznán vinným pokračující pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v platném znění, jíž se dopustil dvěma skutky popsanými pod body B. 1), 3) rozsudku odvolacího soudu.
Důsledkem právního závěru, že skutky obviněného L. M., představující původně předmět řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu pod sp. zn. 33 T 11/2002, a skutek tohoto obviněného vymezený pod sp. zn. 33 T 7/2002, jsou dílčími útoky pokračování v pomoci k trestnému činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., vedl soudy k aplikaci ustanovení §37a tr. zák.
Podle §37a tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Je-li ukládán trest za více trestných činů, ustanovení §35 až 37 tu platí obdobně.
Při aplikaci §37a tr. zák. soud po zrušení výroku o vině pokračujícím trestným činem znovu rozhodne o vině pokračujícím trestným činem při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku. Skutková zjištění obsažená v dřívějším pravomocném odsuzujícím rozsudku, jakožto přejímané části pokračujícího trestného činu, jsou podle zákona závazná pro soud prvního stupně, avšak z logických souvislostí jsou závazná i pro soud odvolací, neboť tato již nepodléhají jeho přezkumu. Odvolací soud se proto nemůže zabývat případnými námitkami, směřujícími ke skutkovým zjištěním (a následně i právní kvalifikaci činu), která do výroku o vině byla převzata v důsledku aplikace §37a tr. zák. Jinými slovy, odvoláním podaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák., se nelze účinně domáhat změny výroku o vině v části, která je přejímána z dřívějšího pravomocného rozsudku zrušeného zčásti nebo v celém rozsahu v rámci ukládání společného trestu. Tato skutková zjištění není odvolací soud oprávněn přezkoumávat, i když by je odvolatel výslovně napadl (k tomu č. 47/2006 Sb. rozh. tr.).
Z podnětu odvolání podaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, tedy vrchní soud při vázanosti skutkovými zjištěními z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně toliko v rozsahu správnosti skutkových zjištění u dílčího útoku pokračujícího trestného činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jenž byl předmětem řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002, tj. skutek pod bodem B. 2), správnost právní kvalifikace tohoto skutku, správnost aplikace §89 odst. 3 tr. zák., tedy správnost posouzení všech dílčích útoků (přejímaných a nově vysloveného) jako jednoho pokračujícího trestného činu, a rovněž správnost výroků o trestu a náhradě škody.
Ve světle těchto zásad nutno pohlížet i na řízení o dovolání. Z textu dovolání obviněného je ostatně patrné, že je zaměřil právě proti výroku o vině pod bodem B. 2) napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Obviněný zmínil, že jednání, jímž byl nově uznán vinným ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002, „tvořilo zpočátku jeden z útoků pokračujícího trestného činu. V této věci bylo již rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 11/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 3 To 179/2003. V této věci L. M. dne 29. 3. 2004 podal dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Přitom v této věci již Nejvyšší soud ČR jednou rozhodoval o dovolání, které podal L. M. a rozsudek Vrchního soudu zrušil“. Údaje obviněného jsou nepřesné potud, že Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 3 To 179/2003, tak, že usnesením ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004, tento rozsudek Vrchního soudu v Praze v části týkající se obviněného L. M. zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby trestní věc obviněného L. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze tak učinil a nově rozhodl o vině obviněného již zmiňovaným rozsudkem ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004. Proti tomuto rozsudku podal obviněný rovněž dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1509/2005, podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuto jako nepřípustné. Tento postup byl dovolacím soudem zdůvodněn poukazem na změnu právní situace, k níž došlo po vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, s tím, že tímto dnem přestaly právně existovat výroky o vině a trestu, jakož i navazující výroky z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004. Pro úplnost je třeba připomenout, že obsahem stávajícího dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, podaného ještě před tím, než bylo dovolání obviněného jako nepřípustné odmítnuto, nejsou žádné konkrétní námitky vůči skutkům pod body B. 1), 3) výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005 (a nestalo se tak ani dodatečně s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1509/2005, jež bylo obviněnému doručeno dne 7. 3. 2007 a jeho obhájci dne 6. 3. 2007 – viz č. l. 1400 p. v. spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 11/2002).
Nejvyšší soud tedy zjistil, že dovolání je v rozsahu výroku o vině pod bodem B. 2) napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i výroku o trestu a dalších výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad, přípustné, podala je včas oprávněná osoba a splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno (a bylo přípustné), v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je zjevné, že námitky obviněného lze pod uplatněný důvod podřadit. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek popsaný pod bodem B. 2) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vykazuje znaky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., především zda byla prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Podle §10 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky pomoci k trestnému činu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný poskytl jinému pomoc k tomu, aby ve větším rozsahu zkrátil daň a způsobil takovým činem značnou škodu. Skutková část výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění naplňující všechny zákonné znaky pomoci k označenému trestnému činu přesvědčivě neobsahuje.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů podstata jednání obviněného spočívala v tom, že jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H., dával k dispozici nezjištěným osobám jednajícím za firmu K. F. tahače a návěsy, ve většině případů i s řidiči své firmy, kterým dal pokyn, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali náklad alkoholických nápojů a přepravili jej dle instrukcí těchto osob kamkoli, a to i na místo v České republice, ač věděl, že se přepravuje zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do S. r., a v důsledku jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebyla odvedena Českému státu spotřební daň a daň z přidané hodnoty, přičemž takto byly provedeny ve dnech 22. 12. 1994 až 12. 1. 1995 ve čtyřech případech přepravy alkoholických nápojů z obchodní společnosti G. H. D., a. s., D. B. a ve dnech 11. 1. 1995 až 23. 2. 1995 v šesti případech přepravy alkoholických nápojů z obchodní společnosti A., spol. s r. o., a tak byla spotřební daň zkrácena o 11.024.820,- Kč a daň z přidané hodnoty o 3.251.728,- Kč, celkem byla daň zkrácena ve výši 14.276.548,-Kč.
Soud prvního stupně se při hodnocení subjektivní stránky trestného činu opřel o právní názor vyjádřený Vrchním soudem v Praze v rozsudku ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 3 To 179/2003, jímž bylo rozhodováno o odvoláních proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ve věci 33 T 11/2002, tedy i o jednání obviněného zahrnutého podle §37a tr. zák. do rozsudku Krajského soudu v Plzni ve věci 33 T 7/2002 pod body II. 2) a), b) [tj. skutky pod body B. 1), 3) rozsudku odvolacího soudu]. Vycházel z názoru, že respektování změny dispozic odesílatele s nákladem nelze akceptovat v situaci, kdy si je dopravce vědom, že se jedná o trestnou činnost, na které se i on sám podílí. Pak není vázán smlouvou ani Úmluvou o CMR, a dopouští se tak nejméně pomoci k trestnému činu. Obviněný s ohledem na časově se prolínající přepravy uvedené právě pod bodem II. a zejména jím osobně provedenou přepravu dne 13. 10. 1994 musel zcela jistě vědět, že daň je i v tomto případě krácena. Argumentoval výpovědí svědkyně N., která uvedla, že jí tehdy (tj. 13. 10. 1994) obviněný řekl, že hranici překročí v B., náklad byl zaplombován a přesto obviněný náklad vyložil u L. (strana 37 rozsudku soudu prvního stupně).
S těmito závěry souhlasit nelze. Subjektivní stránku dílčího útoku pokračujícího trestného činu není možno dovozovat odkazem na odůvodnění rozsudku o jiných skutcích, představujících dílčích útoky pokračování v trestném činu, nadto není od věci připomenout, že odkaz na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 3 To 179/2003 je nejméně nepřípadný už jen proto, že tento rozsudek byl posléze (ale až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004, zrušen.
Akceptovat však nelze ani závěry odvolacího soudu, který rovněž shledal, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky pomoci k trestnému činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. nejen po stránce objektivní, ale i subjektivní. Upozornil, že je vázán skutkovými zjištěními obsaženými ve zrušeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, a pokud zde dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu, „pak naplnění subjektivní stránky u pokračujícího, navíc pozdějšího jednání, je zcela logické. Jinými slovy, pokud bylo pravomocně rozhodnuto, že obviněný jednal dne 13. 10. 1994 a dále pak ve dnech 2. 2. 1995, 15. 2. 1995, 1. 3. 1995 a 29. 3. 1995 minimálně v úmyslu nepřímém, jednal takto za výše uvedených a provedeným dokazováním zjištěných okolností rovněž ve dnech 22. 12. 1994, 5. 1. 1995, 10. 1. 1995, 12. 1. 1995 (přepravy z obchodní společnosti G. H. D., a. s., D. B.) a ve dnech 11. 1. 1995, 13. 1. 1995, 17. 1. 1995, 2. 2. 1995, 7. 2. 1995 a 23. 2.1995 (přepravy z likérky A., spol. s r. o.)“. Odvolací soud dále zdůraznil, že osoby, které jednotlivé dopravy objednávaly, byly ve všech případech totožné. Připomněl, že již první náklad likéru ze dne 13. 10. 1994 sám obviněný složil v neidentifikovaném rodinném domku v Čechách a z výpovědí řidičů, zaměstnanců obviněného, vyplynulo, že konali výlučně podle příkazů obviněného, který jim uložil, aby náklad odvezli podle dispozice jim neznámých osob kamkoliv, a to i na území ČR. Vozidla byla přitom opatřena při výjezdu z likérek celní závěrou, která byla později jednoznačně při vědomí řidičů sejmuta a náklad složen ve skladech E. obviněného T., které nebyly nikdy označeny jako sklady celní. Obviněný byl o tom řidiči informován a nemohl usuzovat, že zboží je naváženo do celního skladu. Obviněný taktéž věděl, že zboží je určeno pro vývoz, že jeho cena není kalkulována se spotřební daní a DPH a že zboží bude rozprodáno ve vnitrozemí (strany 7, 8 napadeného rozsudku).
Odvolací soud tak nereagoval na všechny relevantní okolnosti a nevypořádal se přiléhavě se všemi námitkami obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Jak již bylo zevrubně rozvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004, trestněprávně postižitelná pomoc je v našem trestním zákoně vybudována na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc (stejně jako všechny ostatní formy účastenství) je podle §10 tr. zák. trestná jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje pomoc, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.
Mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah: pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Trestněprávně postižitelná aktivita pomocníka tedy bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství ve formě pomoci je tedy z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
Pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. není součástí společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele. Z hlediska subjektivní stránky pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu č. 51/2006 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska posouzení věci je podstatná právní úprava spotřebních daní a daně z přidané hodnoty účinná v době stíhaného činu, tedy právní úprava obsažená v zákoně č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (nadále jen zákon č. 587/1992 Sb.) a zákoně č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (nadále zákon č. 588/1992 Sb.).
Při vývozu zboží do zahraničí plátcem daně z přidané hodnoty lze uplatnit odpočet této daně na výstupu podle §19 a násl. a §37a zákona č. 558/1992 Sb. Vývoz zboží do zahraničí uskutečněný plátcem je totiž osvobozen od povinnosti uplatnit daň na výstupu. Důvodem pro toto osvobození je skutečnost, že země příjemce dovezené zboží zdaní vlastní daní z přidané hodnoty a toto zboží by tak vlastně bylo zdaněno dvakrát. Plátce, který zboží vyváží, má však zachován nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu. Ten odpovídá uhrazené dani na vstupu a není nijak závislý na ceně zboží na výstupu, tedy při vývozu. Pokud převýší nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu celkovou daňovou povinnost za příslušné zdaňovací období na výstupu, vznikne tzv. nadměrný odpočet a v tomto případě se stát fakticky stane dlužníkem plátce, neboť je povinen vrátit plátci vratitelný přeplatek do třiceti dnů od vyměření nadměrného odpočtu.
Obdobná situace, jak rovněž vyložil Nejvyšší soud v usnesení pod sp. zn. 11 Tdo 446/2004, může nastat v souvislosti s vývozem lihovin do zahraničí ve vztahu k platbám spotřebních daní. Daň z lihu a lihovin je totiž jednou ze spotřebních daní, která patří mezi daně nepřímé. Plátci daně jsou všechny osoby, které v tuzemsku vybrané výrobky vyrábějí nebo kterým mají být vyvážené nebo dovážené výrobky propuštěny do volného oběhu. Daňová povinnost pak vzniká při tuzemské výrobě lihovin dnem vyskladnění vybraných výrobků od výrobce [§5 odst. 1 písm. a) zákona č. 587/1992 Sb.]. Subjekt daně je tedy povinen v této době zaplatit. Nárok na vrácení spotřební daně podle §12 zákona č. 587/1992 Sb. pak vznikne na základě potvrzení celního prohlášení celním orgánem o přechodu vyvážených zdaňovaných lihovin do zahraničí v rámci podnikatelské činnosti nebo potvrzení celního orgánu o propuštění zdaněných lihovin do svobodného celního pásma nebo do svobodného celního skladu v rámci podnikatelské činnosti. Ani v tomto případě není výše vrácené daně nijak závislá na prodejní ceně lihovin sjednané s vývozcem. Přesáhne-li ve zdaňovacím období částka nároku na vrácení daně částku daňové povinnosti, postupuje se při vypořádání rozdílu mezi těmito částkami obdobně jako při vypořádání jakéhokoli jiného daňového přeplatku podle zákona o správě daní a poplatků. I v tomto případě se fakticky stát stane dlužníkem plátce, který uplatnil nárok na vrácení spotřební daně.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat i na to, že je zkracována daň. Nejde o normu s blanketní dispozicí, proto je třeba omyl pachatele ohledně předpisů o daních posuzovat jako omyl skutkový. Z toho plyne, že i subjektivní stránku tohoto trestného činu je třeba posuzovat stejně jako každý jiný znak skutkové podstaty. V daném kontextu je nutno pachateli prokazovat všechny skutkové okolnosti naplňující obsah právních pojmů použitých v ustanovení §148 tr. zák. a rozvedených v příslušných daňových předpisech (ve vztahu k mimotrestním daňovým předpisům vymezujícím některé jeho právní pojmy nelze totiž aplikovat pravidlo, že jejich neznalost neomlouvá).
Stávající skutková zjištění soudů však výše naznačené okolnosti, ze kterých by byl patrný úmysl pachatele pomáhat blíže nezjištěným osobám k páchání trestné činnosti, nereflektují.
Odvolací soud opřel svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu na zjištění, že osoby, které u obviněného jednotlivé dopravy objednávaly, byly ve všech případech totožné a připomněl, že řidiči konali výlučně podle pokynů obviněného, který jim uložil, aby náklad odvezli podle dispozic jim neznámých osob kamkoliv, tedy i na území České republiky, ač se jednalo o zboží určené pro vývoz do S. r. Obviněný měl být posléze informován řidiči o tom, že náklad byl složen ve skladech E. obviněného T., které nebyly nikdy označeny jako sklady celní, a ani obviněný nemohl usuzovat, že zboží je naváženo do celního skladu. Současně podle zjištění soudů obviněný věděl, že je zboží určeno pro vývoz a jeho cena není kalkulována se spotřební daní a daní z přidané hodnoty.
Ani tyto poznatky však bez dalšího ještě naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. spolehlivě neosvědčují. Především nutno zdůraznit, že nebyly prokázány žádné relevantní vazby obviněného na hlavní pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák., což ve svých důsledcích klade zvýšené nároky na pečlivé hodnocení důkazů právě v oblasti prokázání potřebné formy zavinění. Soudy nepodaly žádnou charakteristiku jednání blíže neztotožněných hlavních pachatelů, v němž by byly specifikovány okolnosti charakterizující jejich vlastní jednání, zakládající znaky „zkrácení daně“ a znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 tr. zák. Je pravdou, že z obsahu jednotných celních deklarací a faktur založených ve svazku VI. (č. l. 1697 a násl.) se podává, že cena odebraného alkoholu nebyla účtována s konkretizací daně z přidané hodnoty a spotřební daní (takové položky zde skutečně uvedeny nejsou). To však ještě samo o sobě neznamená, že obviněný věděl o tom, že státu nebude spotřební daň a daň z přidané hodnoty odvedena a že zboží bude prodáno právě na území České republiky. Po obviněném, přenechávajícím nájemci firmě K. F. na podkladě smlouvy o nájmu dopravního prostředku tahače a návěsy, nelze vyžadovat, aby zkoumal, zda určitý sortiment zboží je podroben daňovému zatížení a zda v důsledku porušení daňových předpisů, které měl jako dopravce předpokládat, může dojít ke spáchání trestného činu. Soudům obou stupňů nutno vytknout, že zcela stranou své pozornosti ponechaly otázkou případného skutkového omylu obviněného se zřetelem k porušovaným daňovým předpisům.
Obviněný byl podle zjištění soudů řidiči informován o tom, že náklad byl složen na území České republiky, přičemž nemohl usuzovat, že zboží bylo naváženo do celního skladu. Soudy jednak nevyložily, z jakého důvodu obviněný nemohl usuzovat, že zboží bylo naváženo do celního skladu, především ale přesvědčivě nevysvětlily, zda a proč obviněný věděl, že zboží bylo prodáno v tuzemsku. Jak uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, žádným důkazem nebylo potvrzeno, že obviněný si musel být vědom skutečnosti, že zastávka, do které byly převážené produkty dopraveny, je cílovou zastávkou a že zboží neopustí území České republiky. Toto zjištění je o to významnější, že nebylo prokázáno, že by obviněný věděl o falšování razítek na jednotných celních deklaracích.
Učiněné skutkové závěry tedy zjevně nepostačují ke kvalifikovanému posouzení subjektivní stránky jednání obviněného; neumožňují dovodit úmyslnou formu jeho zavinění, která je zákonným předpokladem trestnosti pomoci k trestnému činu, jež je mu kladena za vinu. Protože z rozhodnutí soudů přesvědčivě nevyplývá, za jakých okolností došlo ke spáchání trestného činu hlavními pachateli, jak konkrétně přispělo jednání obviněného k jeho spáchání a zda je pomoc obviněného pokryta jeho zaviněním v potřebné formě, nelze bez pochybností čin obviněného popsaný pod bodem B. 2) rozsudku odvolacího soudu právně posoudit jako dílčí útok pokračování v pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a též jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ohledně obviněného L. M. zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková