ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.487.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 487/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání obviněného Mgr. R. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 3 To 354/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 244/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 9 T 244/2005, byl obviněný Mgr. R. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a sbíhající se dvojnásobný trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 12 T 330/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 7 To 45/2006, podle §248 odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu šesti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 12 T 330/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 7 To 45/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným A. P. částku 174.000,- Kč, V. a M. H. částku 463.500,- Kč, R. K. částku 22.500,- Kč a R. K. částku 22.500,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. dopustil tím, že
1) na blíže neurčeném místě a v blíže nezjištěné době, pro vlastní potřebu použil finanční prostředky ve výši 463.500,- Kč, složené do jeho rukou dne 22. 9. 2004 na základě kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2004 mezi prodávajícími V. a M. H. a kupujícím J. K., týkající se pozemků v k. ú. J., okr. B., jejichž spoluvlastníky byli M. a V. H., přičemž z uvedené smlouvy vyplývala povinnost Mgr. R. M., který měl v advokátní úschově částku 463.500,-Kč, vyplatit tuto částku v hotovosti k rukám prodávajících sníženou o náklady na uhrazení daně z prodeje nejpozději do pěti pracovních dnů ode dne doručení stejnopisu kupní smlouvy s vyznačeným rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí ve prospěch kupujícího, přičemž k povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti, které se uvedená kupní smlouva týkala, došlo KÚ B. ke dni 21. 12. 2004 a prokazatelně se o tomto Mgr. R. M. dozvěděl nejpozději dne 18. 2. 2005, kdy dal příkaz k úhradě částky 463.500,- Kč ze svého účtu ČSOB, a. s., č. 126138…/0300, který však nebyl proveden, a tedy nejpozději do 25. 2. 2005 měl Mgr. R. M. za povinnost vyplatit prodávajícímu částku 463.500,- Kč, což neučinil a dalšímu kontaktu a jednání o výplatě částky se vyhnul, svým jednáním tak způsobil V. a M. H. škodu ve výši 463.500,- Kč,
2) na blíže neurčeném místě a v blíže nezjištěné době, pro vlastní potřebu použil finanční prostředky ve výši 360.000,- Kč, složené do jeho rukou dne 7. 1. 2005 M. P. na základě kupní smlouvy ze dne 7. 1. 2005, týkající se pozemků v k. ú. K., okr. V., mezi prodávajícími A. P., P. P., I. L. a kupujícím Ing. M. P., přičemž z uvedené smlouvy vyplývala povinnost Mgr. R. M., který měl v advokátní úschově částku 360.000,- Kč, vyplatit tuto částku v hotovosti k rukám prodávajících sníženou o náklady na uhrazení daně z prodeje nejpozději do pěti pracovních dnů ode dne předložení návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, opatřené razítkem podatelny příslušného katastrálního úřadu ve prospěch kupující, přičemž dne 24. 1. 2005 na základě plné moci, která je součástí uvedené kupní smlouvy, předložil Mgr. R. M. podatelně KÚ pracoviště V. tento návrh, tedy nejpozději do 1. 2. 2005 měl Mgr. R. M. za povinnost vyplatit prodávajícím částku 360.000,- Kč, což neučinil, následně po urgencích dne 23. 3. 2005 vyplatil částku 87.300,- Kč, odpovídající podílu z prodeje na účet určený I. L., dne 23. 3. 2005 vyplatil částku 87.300,- Kč, odpovídající podílu z prodeje na účet určený P. P. a podíl z prodeje určený A. P. nevyplatil vůbec a dalšímu kontaktu a jednání o výplatě částky se vyhnul, svým jednáním tak způsobil poškozeným A. P., P. P. a I. L. celkem škodu ve výši 360.000,- Kč,
3) dne 31. 3. 2003 v B. převzal na základě kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2003 uzavřené mezi prodávajícími R. K., R. K. a kupujícím P. V., jejímž předmětem byl převod vlastnictví bytové jednotky - bytu č. 8../4 umístěného v 2. nadzemním podlaží budovy, 8.. na ulici M., jako advokát se sídlem advokátní kancelář v B., J., do advokátní úschovy částku ve výši 100.000,- Kč, kdy na základě smlouvy měla být tato částka použita na zajištění povinnosti vyklidit předmětnou bytovou jednotku a zbytek byl obviněný jakožto advokát povinen poukázat bezhotovostním platebním příkazem na účet příslušného finančního úřadu jako daň z převodu nemovitosti do pěti pracovních dní od předložení daňového výměru, přičemž z této částky vrátil dle dodatku č. 1 ke kupní smlouvě R. K. částku 50.677,50 Kč a P. V. 4.222,50 Kč, daň z převodu nemovitosti příslušnému finančnímu úřadu ve stanoveném termínu nezaplatil, přestože daňový výměr znějící na částku 22.500,- Kč R. K. mu byl prokazatelně doručen dne 8. 8. 2005 a daňový výměr R. K. rovněž na částku 22.500,- Kč mu byl poškozeným 2x zaslán na adresu advokátní kanceláře, obviněný si ho v úložní lhůtě nevyzvedl, kontaktům s poškozenými se vyhýbal, finanční hotovost ve výši 45.000,- Kč jim do současné doby nevrátil a tuto si ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil R. K. škodu ve výši 22.500,- Kč a R. K. rovněž škodu ve výši 22.500,- Kč, celkem tedy 45.000,- Kč,
celkem tak způsobil škodu ve výši 868.500,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil do výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 3 To 354/2006, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ke skutkům pod body 1) a 2) předeslal, že stejně jako od počátku trestního stíhání trvá na tom, že v důsledku exekuce, která byla vedena proti bývalé manželce za dluhy, které způsobila za trvání manželství, nemohl nakládat se svým majetkem včetně peněžního účtu. Poškozené o tom informoval a žádal je o posečkání do doby, kdy bude moci peníze vyplatit. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) namítl, že ze strany prodávajícího nebyly splněny formální podmínky pro uvolnění částky 45.000,- Kč dohodnuté v kupní smlouvě. Domníval se tudíž, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, a v této souvislosti odkazoval i na princip subsidiarity trestní represe. Vytkl též, že „…v odůvodnění napadeného usnesení jsou tvrzeny skutečnosti, které nemají oporu v provedeném šetření, rovněž výše škody 100.000,- Kč, kterou měl údajně způsobit, je v rozporu s předloženými listinami“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že se zřetelem ke konkrétním námitkám obviněného je třeba uzavřít, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Upozornil, že obviněný byl již pro skutky obdobné povahy pravomocně odsouzen. Podstata nyní posuzované trestné činnosti spočívá v tom, že při realizaci tzv. advokátní úschovy při uzavírání kupních smluv převzal od poškozených finanční hotovost, kterou si přisvojil a použil pro vlastní potřebu, přičemž konal jako advokát, tj. osoba mající zvláštní povinnost hájit zájmy svých klientů. Skutkový stav byl podle něj spolehlivě zjištěn a byl přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a zčásti je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně není od věci připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinily soudy obou stupňů. Právě takovou povahu mají výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím namítl, že poškozeným jmenovaným u skutků pod body 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně nemohl peníze vyplatit v důsledku exekuce vedené proti jeho bývalé manželce, neboť nemohl nakládat se svým majetkem včetně svého peněžního účtu, o čemž poškozené informoval. Stejně tak je třeba pohlížet i na námitky, že nebyly splněny formální podmínky pro uvolnění složené částky 45.000,- Kč, poněvadž mu nebyl předložen daňový výměr ze strany R. K., či nijak nespecifikovaný nesouhlas s tvrzenými skutečnostmi, které údajně nemají oporu v provedeném šetření a s výší škody 100.000,- Kč.
Obviněný tak ve skutečnosti zpochybňoval ta skutková zjištění soudů, že finanční prostředky, které měl v advokátní úschově a které měl za sjednaných podmínek poškozeným vyplatit, jim svévolně nevyplatil a kontaktu s poškozenými a jednání o výplatě částek se vyhnul (skutky 1, 2), a že ač mu byl předán i daňový výměr R. K. na částku 22.500,- Kč, daň z převodu nemovitosti v celkové částce 45.000,- Kč příslušnému finančnímu úřadu neuhradil, kontaktům s poškozenými se vyhýbal a finanční částku 45.000,- Kč si ponechal pro vlastní potřebu.
Se zřetelem na povahu dovolatelem takto vytýkaných vad je evidentní, že vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že námitky směřující proti skutkovým zjištěním pod body 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Jednak není pravdou, že obviněný od samého počátku uváděl, že poškozeným nemohl finanční hotovost vyplatit proto, že byla vedena exekuce proti jeho bývalé manželce, v důsledku které nemohl nakládat se svým účtem, a ve výsledcích dokazování nemá oporu ani jeho tvrzení, že poškozené o nemožnosti splnit závazek informoval. Z protokolu o hlavním líčení mimo jiné vyplývá, že obviněný ve vztahu ke skutku od bodem 1) uváděl, že nebyly splněny formální předpoklady pro výplatu finančních částek poškozeným, ve vztahu ke skutku pod bodem 2), že byla na něj (nikoliv jeho manželku) uvalena exekuce (č. l. 121). V hlavním líčení sice předložil prostřednictvím obhájce usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 69 Nc 3847/2004, jímž byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 311.000,- Kč s příslušenstvím proti povinné K. M., současně však z exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. Ex 5364/04, vyplývá, že k uspokojení označené pohledávky bylo přikázáno provedení exekuce srážkami ze mzdy povinné vůči plátci mzdy (č. l. 133, 134). I kdyby však byla vedena exekuce proti manželce obviněného přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, nemohla by postihnout účet vedený výlučně na jméno obviněného (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1774/99, 20 Cdo 681/2001). Tvrzení obviněného, že poškozené o svých potížích s plněním závazku informoval, je v rozporu s výpovědí svědka A. P. (č. l. 123), kterému uváděl po urgenci o zaplacení peněz, že je odeslal patrně na jiný účet, a není ani v souladu s poznatkem, že dal příkaz k úhradě částky 463.500,- Kč na účet poškozené V. H. (č. l. 122), ač musel vědět, že platba nebude provedena.
Neobstojí ani výhrady obviněného vůči skutkovým zjištěním pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně. Poškozený R. K. popsal, za jakých okolností vstupoval do kontaktu s obviněným ve snaze neformálně i formálně mu doručit daňový výměr příslušného finančního úřadu (č. l. 147), a soud prvního stupně přesvědčivě zdůvodnil, proč obhajobě obviněného neuvěřil. Poukazoval-li obviněný na pochybení související s výší škody 100.000,- Kč, lze toliko poznamenat, že škoda byla stanovena na částku 45.000,- Kč.
Obviněný žádnou konkrétní námitku proti právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudy, byly-li posouzeny jako pokračování v dalším trestném činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. neuplatnil, a proto se touto otázkou ani dovolací soud explicitně nezabýval.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl (s jistou tolerancí) relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný s odkazem na princip subsidiarity trestní represe naznačil, že ve vztahu ke skutku pod bodem 3) nemělo být užito prostředků trestní represe a že tedy skutek neměl být posuzován jako trestný čin.
Nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud opakovaně připomněl, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře, a které nechrání trestní právo (př. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 1038/2006 aj.).
Na druhé straně je třeba říci, že z uvedených zásad nevyplývá, že by za situace, kdy došlo k porušení norem občanského práva k současnému porušení norem práva trestního, byl trestněprávní postih vyloučen. Zásada subsidiarity trestní represe v podstatě znamená, že trestní právo poskytuje ochranu jednotlivých zájmů pouze tam, kde by byla ochrana poskytovaná prostředky jiných právních odvětví či prostředky mimoprávními nedostatečnou. O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
V případě obviněného se nejedná o ojedinělý čin, pro nějž bylo charakteristické, že jako advokát, tj. osoba mající zvláštní povinnost hájit zájmy svých klientů, finanční prostředky, které od nich převzal, použil v rozporu s účelem jejich určení pro vlastní potřebu. Pro obdobnou trestnou činnost byl pravomocně odsouzen již zmiňovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 12 T 330/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 7 To 45/2006; dovolání, které obviněný proti usnesení odvolacího soudu podal, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 7 Tdo 90/2007, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Za takových okolností je trestní postih zcela na místě a principu subsidiarity trestní represe v žádném případě neodporuje.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková