ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.526.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 526/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání obviněného A. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 To 5/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 2/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2006, sp zn. 3 T 2/2006, byl obviněný A. T. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu pětiranného revolveru model Blow, ráže 9 mm R, výr. č. 5-12871. V dalším bylo rozhodnuto náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy dopustil tím, že dne 17. 3. 2006 v odpoledních hodinách vylákal M. P. k jízdě jejím automobilem zn. Hyundai Tucson, pod smyšlenou záminkou zaplacení dluhu, již se záměrem ji usmrtit a zmocnit se finanční hotovosti, kterou obvykle po výběrech z herních automatů převážela v autě a současně se zbavit povinnosti splacení dluhu ve výši 12.000,- Kč, do katastru obce Č. T., kde kolem 15.00 hod. v místní části S. H. jmenovanou za pohrůžky střelnou zbraní a násilím dovlekl do lesního porostu u silnice, kde ji udeřil revolverem do týla a přehodil z boku kolem krku předem připravené škrtidlo z provazu ukončeného dřevěnými madly, strhl jmenovanou na zem a škrtil ji 2-3 minuty, když ještě jevila známky života, obrátil ji břichem k zemi a na zátylku škrtidlo znovu utahoval tak dlouho, až ji usmrtil, přičemž poškozená v průběhu popsaného jednání prožívala extrémní smrtelnou úzkost a strach o život, poté, ve snaze ztížit identifikaci, tělo zcela vysvlékl a zahrabal do sněhu, vozidlo pak prohledal a když očekávanou hotovost ve vozidle údajně nenalezl, odcizil nejméně částku 70,- Kč a mobilní telefon Nokia, automobil odvezl a odstavil v Ch., klíče od něho a oblečení poškozené odhodil a telefon odložil ve vlaku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a statní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvoláními. Obviněný brojil proti výroku o vině i trestu; odvolání státní zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 To 5/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušen, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému A. T. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. uložen výjimečný trest odnětí svobody na osmnáct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného A. T. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o vině i trestu, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Brojil proti právní kvalifikaci skutku podle odst. 2 písm. b) §219 tr. zák., měl za to, že takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, neboť nebylo nade vší pochybnost zjištěno, kdy poškozená upadla do bezvědomí, a jak dlouho trpěla. S odkazem na judikaturu soudů dovozoval, že nespáchal čin takovým způsobem, aby spáchaný útok vykazoval extrémně vysokou míru brutality, která by se vymykala z „běžného“ rámce, resp. že poškozená prožívala v důsledku jeho jednání fyzické či psychické útrapy, které velmi citelně zasahují celou osobnost. Nesouhlasil s časovým vymezením stavu extrémní úzkosti poškozené, jak je podaly soudy, poněvadž se opíraly jen o úvahy znalců, nikoliv o provedené důkazy. Ve vztahu k uloženému trestu namítl, že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu ve smyslu §29 odst. 2 tr. zák., tj. že jednání obviněného vykazuje vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Dovolatel je přesvědčen, že jde o tak závažné rozhodnutí, že odůvodnění na několik řádků a bez uvedení konkrétní skutkové situace není dostatečné. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že poškozená držela směnky, které vystavil obviněný, a není proto pravdou, že poškozená nezavdala příčinu k jednání obviněného. Směnky byl nucen vystavit za spornou výhru, kterou poškozená neuznala. Poškozená mu pohrozila, že směnky předá k vymáhání, a naznačila, že to bude „řešit“. Obviněný uvedl, že tato pohrůžka byla jedním z motivů jeho jednání, poněvadž znal osoby, které by dluh vymáhaly, a jejich postupy při vymáhání dluhů. Zopakoval, že se k trestnému činu doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a poukázal i na hodnocení, které vystavila věznice k jeho sobě. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolací argumentace obviněného je totožná s tou, kterou uplatňoval v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud se s ní v napadeném rozsudku náležitě vypořádal a závěry, které učinil, považovala za správné. S poukazem na odůvodnění napadeného rozsudku uzavřela, že okolnosti případu se natolik vymykají obdobným případům trestných činů vraždy, že podstatným způsobem zvyšují společenskou nebezpečnost činu obviněného pro společnost. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i dost. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění, jež učinily soudy obou stupňů. Právě takovou povahu mají výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím namítl, že soudy nesprávně opřely hodnocení o časovém vymezení stavu extrémní úzkosti poškozené toliko o znalecký posudek, jehož závěry vycházejí z „pouhé úvahy znalců a nevycházejí z provedených důkazů“ a shrnul-li, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, kdy poškozená upadla do bezvědomí a jak dlouho trpěla.
Obviněný tak ve skutečnosti zpochybňoval ta skutková zjištění soudů, podle nichž poškozená v průběhu jeho útoku - počínaje pohrůžkou střelnou zbraní a násilným dovlečením do lesního porostu až do okamžiku jejího škrcení, kdy stále jevila známky života, prožívala extrémní smrtelnou úzkost a strach o život. Se zřetelem na povahu dovolatelem takto vytýkaných vad je evidentní, že vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že námitky dovolatele spočívající v tvrzení, že nenaplnil znaky §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. proto, že čin nespáchal takovým způsobem, aby spáchaný útok vykazoval extrémně vysokou míru brutality, která by se výrazně vymykala z rámce „běžného“ o většiny trestných činů takového druhu, není relevantní, poněvadž zákonný znak §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. nebyl shledán v tom, že by čin spáchal zvlášť surovým způsobem, ale způsobem zvlášť trýznivým. O tento způsob provedení činu půjde v případech, kdy oběť je vystavena bolestem (fyzickým nebo psychickým) na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu, přičemž vždy záleží i na subjektivním prožívání útoku ze strany jeho oběti. Závěr, že právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo, soudy přiléhavě opřely o znalecký posudek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (MUDr. F. Č.) a odvětví klinické psychologie (PhDr. S. H.), podle nichž poškozená před smrtí prožila extrémní smrtelnou úzkost a strach, došlo u ní k extrémní psychické újmě a zemřela v mučivých útrapách nejvyššího možného stupně, který znalci v nezměněné podobě stvrdili i ve svých výpovědích v hlavním líčení. Názory znalců nestojí ve výsledcích dokazování osamoceny, jak naznačuje obviněný; i z výpovědi svědka J. Ř. se podává, že obavu o svůj život poškozená projevovala od samého počátku útoku obviněného proti ní.
Obviněný uplatňoval i dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve smyslu tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Pachatele trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. lze podle §219 odst. 2 tr. zák. potrestat odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem. Byl-li obviněný odsouzen k výjimečnému trestu, tj. trestu odnětí svobody na šestnáct let, nelze z hledisek citovaného dovolacího důvodu vytýkat, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 písm. b), h) tr. zák., jak též uváděl obviněný, poněvadž podle §29 odst. 1 tr. zák. se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí.
Namítat však již lze, že byl výjimečný trest uložen, aniž byly splněny podmínky §29 odst. 2 tr. zák., jak dovolatel udává. Výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, o který se v tomto případě jedná, sice samostatným druhem trestu není (jde o trest odnětí svobody), lze jej však uložit jen za trestný čin, u něhož to zákon ve zvláštní části dovoluje (§29 odst. 1 věta druhá tr. zák.), a pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena (§29 odst. 2 tr. zák.). Je-li podstatou dovolací námitky tvrzení, že obviněnému byl uložen výjimečný trest bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, jde o situaci srovnatelnou s těmi případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Namítal-li obviněný relevantně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že nebyly splněny předpoklady pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody, nelze s ním souhlasit.
Podmínky, za nichž lze uložit výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, byly již vyloženy a je zřejmé, že v případě obviněného byly splněny v té alternativě, že stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost je velmi vysoký.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud správně vyhodnotil všechny relevantní okolnosti a jeho závěr, že stupeň nebezpečnosti trestného činu obviněného pro společnost je velmi vysoký, se spolehlivě opírá o výsledky provedeného dokazování. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se odvolací soud zabýval a závěry, které učinil, jsou přiléhavé. Upozornil na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, způsob jeho provedení, že obviněný se činu, na který se pečlivě připravil, dopustil vůči mladé ženě, která svým chováním příčinu k takovému jednání obviněného nezavdala. Zdůraznil, že obviněný po předchozím opatření zbraní plánovitě napadl poškozenou způsobem, který prakticky vylučoval možnost její obrany, a že stejně plánovitě, jak vedl útok, postupoval i po činu při zahlazování stop.
Nejvyšší soud argumenty odvolacího soudu sdílí, a to včetně závěru, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je velmi vysoký, a je tak splněna podmínka pro uložení výjimečného trestu. Kdy dosahuje trestný čin velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti, je třeba posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti případu podle obecných hledisek §3 odst. 4 tr. zák., jimiž se, jak již bylo uvedeno, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určuje. Z povahy věci plyne, že na velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost lze usuzovat především ze souhrnu objektivních okolností (zejména z významu konkrétního dotčeného zájmu chráněného zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků, z okolností jeho spáchání) a ze subjektivní stránky (zejména z formy a míry zavinění pachatele, jeho pohnutky). Na tyto potřebné aspekty odvolací soud svoji pozornost soustředil a výstižně poukázal právě na ty okolnosti, které byly pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost rozhodující a které opodstatňují hodnocení, že okolnosti případu se natolik vymykají obdobným případům trestných činů vraždy, že podstatným způsobem zvyšují stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost na velmi vysoký. Tomu odpovídají zjištění, že obviněný čin spáchal v úmyslu přímém, s notnou dávkou otrlosti a odhodlanosti čin uskutečnit, jak o tom svědčí poznatek, že od jeho spáchání neupustil ani přes zjištění, že se v blízkosti nacházejí další lidé. Vše předem připravil, naplánoval, poškozenou – mladou ženu, jejíž důvěry zneužil a pod smyšlenou záminkou ji vylákal na předem vytipované místo, napadl způsobem, který prakticky vylučoval možnost její obrany, přičemž jeho jednání vyvrcholilo, jak udávaly soudy obou stupňů, popravou bezmocné oběti; a stejně tak plánovitě po činu i zahlazoval stopy.
Výhrada obviněného, že poškozená zavdala příčinu jeho jednání tím, že mu pohrozila předáním směnek, které držela a které on vystavil, k vymáhání, a dále jeho akcent na doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a též příznivé hodnocení z věznice, nemohou na předchozích závěrech ničeho změnit. Především nutno odmítnout, že by snad to byla právě poškozená, kdo relevantně příčinu jeho jednání zavdala; v tomto ohledu je tvrzení obviněného z hlediska objasnění motivu jeho činu zcela nepřijatelné. Jde-li o doznání obviněného a jeho údajnou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, odvolací soud přiléhavě upozornil, že doznání nelze přeceňovat s ohledem na další získané důkazy, bylo toliko významnou okolností z hlediska urychlení trestního stíhání, a stejně tak nelze v daných souvislostech přeceňovat ani význam relativně příznivého hodnocení obviněného z věznice.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková