ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.693.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 693/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání obviněné Ing. M. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 7 To 347/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 103/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 9. 2006, sp. zn. 19 T 103/2005, byla obviněná Ing. M. H. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou, že:
„ 1) dne 7. 11. 2004 v aule Gymnázia S., jako zaměstnankyně – samostatná odborná referentka Vysoké školy J. A. K., s. r. o., s místem výkonu práce v S., převzala od studentky školy Z. G., částku 23.000,- Kč jako úhradu školného za zimní semestr školního roku 2004/2005, kterou měla složit na účet školy, uvedenou částku si však nechala pro sebe a užívala pro vlastní potřebu, přičemž na účet školy ji složila až dne 14. 2. 2005,
2) v blíže nezjištěné době v měsíci lednu 200, jako zaměstnankyně – samostatná odborná referentka Vysoké školy J. A. K., s. r. o., s místem výkonu práce v S., doručila na studijní oddělení uvedené školy bez vědomí studentů studijního oboru „sociální a masová komunikace“ žádosti o vrácení školného za zimní semestr školního roku 2004/2005, které sama napsala a uvedla v nich jako bankovní spojení, na které má být školné vráceno, v jednom případě u T. B. číslo svého účtu a v ostatních případech čísla účtů jiných osob odlišných od údajných žadatelů a takto požádala o vrácení školného za studenty
- T. B., žádostí ze dne 3. 1. 2005, která na školném uhradila 5.000,- Kč,
- V. H., žádostí ze dne 30. 12. 2004, který na školném uhradil 23.000,- Kč,
- K. H., žádostí ze dne 30. 12. 2004, který na školném uhradil 23.000,- Kč,
- J. M., žádostí ze dne 7. 1. 2005, který na školném neuhradil nic,
- P. U., žádostí ze dne 30. 12. 2004, který na školném uhradil 11.500,- Kč,
celkem tedy požádala o vrácení školného ve výši 62.500,- Kč ku škodě Vysoké školy J. A. K., s. r. o., avšak k vrácení školného nedošlo, neboť žádosti byly prorektorem vysoké školy zamítnuty.“
Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně posoudil v bodě 1) jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák., za což jí uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň jí uložil podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Proti tomuto rozsudku obviněná podala odvolání, o němž Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 7 To 347/2006, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu obviněná napadla prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obsahem poměrně stručného podání obviněné byly námitky uplatněné již před odvolacím soudem. Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že její jednání nelze kvalifikovat jako trestné činy. V případě trestného činu zpronevěry si prý nechtěla ponechat žádnou částku peněz, a proto nemohla naplnit subjektivní stránku tohoto deliktu. K pokusu trestného činu podvodu namítla, že došlo toliko ke zneužití dokladů, které nechala volně ležet v pobočce školy v S., bez dohody se studenty, kteří žádali o vrácení školného, a s lidmi, na jejichž účet byly peníze zasílány, neměla příležitost podvod realizovat. Pokud by soudy obou stupňů její jednání kvalifikovaly správně, „nemohly by dospět k závěru, že se jedná o jednání úmyslné, mohlo by se snad jednat o jistou formu nedbalosti …“.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek soudu prvního stupně, tak i usnesení odvolacího soudu a věc přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Sokolově k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která poté, co zrekapitulovala obsah podání, uvedla, že uplatněné námitky směřují do skutkových zjištění a postrádají tak patřičnou míru právní relevance potřebnou pro jejich věcné přezkoumání.
K námitce obviněné, že si u skutku popsaného v bodě 1) odsuzujícího rozsudku nechtěla ponechat pro sebe částku ve výši 23.000,- Kč, která jí byla svěřena, státní zástupkyně argumentovala tím, že není pochyb o tom, že obviněná jednala v úmyslu přisvojit si získané finanční prostředky. Svůj trestný záměr dokonala, protože si za uvedených skutkových zjištění ponechala peníze ve své dispozici a zmařila tím dohodnutý účel svěření.
Ani v případě skutku popsaného pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku není podle státní zástupkyně důvod zasahovat do skutkových zjištění, neboť okolnosti případu jednoznačně vypovídají o tom, že obviněná zamýšlela na očekávaných vrácených platbách školného obohatit ke škodě vysoké školy sebe i další osoby. Obhajoba obviněné, že se předmětného protiprávního jednání nedopustila, protože volně položené doklady byly v prostorách školy zneužity, nemůže obstát. Proto je na místě veškerou dovolací argumentaci obviněné odmítnout a s výrokem o vině obviněné se lze plně ztotožnit.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §256i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl; současně vyslovila souhlas s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 a další). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska těchto kritérií nemohlo dovolání obviněné obstát zejména v té části, kde použitými argumenty oponovala skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a prezentovala vlastní verzi skutkového děje – např. že došlo ke zneužití dokladů volně ležících v pobočce školy v S. V návaznosti na upravená skutková zjištění se pak obviněná snažila posoudit své jednání jako beztrestné. Jinými slovy obviněná brojila proti soudy učiněným skutkovým zjištěním a v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem namítla nesprávnost hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.; tato činnost soudu však spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud proto tyto námitky posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve vztahu k nim tudíž nemohl dovolání obviněné věcně přezkoumávat.
Pokud by obviněná v podaném dovolání uplatnila pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Mimo tyto z pohledu dovolacích důvodů irelevantní námitky však obviněná současně tvrdila, že po subjektivní stránce nemohla naplnit skutkovou podstatu jak trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., tak pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k 250 odst. 1, 2 tr. zák., a uvedla, že by se nanejvýš mohlo jednat o jistou formu nedbalosti, která však pro takovou právní kvalifikaci nemůže postačovat. Tuto námitku sice lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se pak dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu.
O pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. jde v případě jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Po subjektivní stránce se u obou uvedených trestných činů vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky toho kterého trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel: a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Posouzením subjektivní stránky trestné činnosti obviněné se (byť jen v omezené míře) zabýval již soud prvního stupně a uvedl, že „… obviněná si při svém jednání byla vědoma toho, že porušuje zájem na ochraně vlastnictví, … tím, že se svého jednání přes toto vědomí dopustila, prokázala úmysl trestný čin spáchat a dopustila se jej tak v obou případech v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.“ (srov. str. 11 jeho rozsudku). Soud druhého stupně na správnost takových úvah jen odkázal (srov. str. 5 jeho usnesení).
Toto (třeba jen stručné) konstatování koresponduje s okolnostmi zjištěnými v průběhu dokazování, které oba soudy neopomenuly zdůraznit. Tak například vzaly v úvahu, že v rámci skutku popsaného pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku obviněná převzala od studentky školy Z. G. již dne 7. 11. 2004 částku ve výši 23.000,- Kč jako úhradu školného za zimní semestr školního roku 2004/2005, avšak na účet Vysoké školy J. A. K. byly peníze složeny až v únoru 2005, tedy tři měsíce po převzetí peněz. Nepřehlédly ani to, že obviněná tak učinila teprve poté, co jí bylo jejím známým M. G. sděleno, že je šetřena pro podezření ze spáchání trestného činu, a že již při převzetí peněz od studentky Z. G. této nevystavila žádný doklad potvrzující převzetí uvedené částky, neboť z „příjmového dokladu“ vyplývalo pouze to, že Z. G. je studentkou prvního ročníku kombinovaného bakalářského studia ve školním roce 2004/2005 a že výše školného činí 23.000,- Kč.
Především z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že obviněná nejenže zamýšlela ponechat si svěřenou peněžní částku pro vlastní potřebu, ale skutečně si ji na dobu cca tři měsíce i přisvojila. Tím trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. dokonala, přičemž jednala v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Pokud nakonec peněžní částku po varování svého známého na účet školy složila, šlo jen o náhradu již způsobené škody.
Co se týká subjektivní stránky jednání obviněné u skutku popsaného pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku, ani zde nemůže být pochyb o tom, že šlo o jednání úmyslné. Obviněnou v tomto případě usvědčují nejen výpovědi svědků – studentů vysoké školy, jejichž jménem (kromě T. B. a P. U.) obviněná bez předchozí domluvy požádala o vrácení školného, ale i výpověď referentky ekonomického oddělení školy I. S. dosvědčující enormní zájem obviněné o urychlení žádostí o vrácení školného, a také znalecký posudek na posouzení písma, kterým byly žádosti vyplněny, příp. fakt, že na žádostech o vrácení školného byla uvedena cizí čísla účtů, odlišná od osob žadatelů.
Zejména tyto okolnosti svědčí o tom, že obviněná v úmyslu získat podvodným způsobem peněžní prostředky vyplnila a předložila žádosti o ukončení studia (za T. B. a P. U. po předchozí domluvě, za V. H., K. H. a J. M. bez předchozí domluvy) a současně požádala o vrácení školného, přičemž v žádostech neuvedla čísla bankovních účtů žadatelů, nýbrž jiných osob. K obohacení obviněné a k dokonání trestného činu však nakonec nedošlo, protože žádosti o vrácení školného byly rektorem vysoké školy zamítnuty. Obviněná tak v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. spáchala pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a