ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.729.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 729/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 dovolání, která podali obvinění J. S. a G. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 74/2005 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 74/2005, v celém rozsahu zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 74/2005, byli obvinění J. S. a G. S. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na šestnáct měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, jež směřovala proti výroku o vině i trestu. Z podnětu podaných odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, rozsudek soudu první stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění J. S. a G. S. byli uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a oba shodně odsouzeni podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na šestnáct měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění J. S. a G. S. trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. dopustili tím, že dne 17. 9. 2004 v části areálu bývalého podniku T. v Š., okr. F., na ulici V., který vlastní společnost E., s. r. o. se sídlem O., 28. ř., jejíž jednatelkou je obviněná J. S., při stěhování firmy P. T. z jedné hal poté, co došlo ke sporu mezi P. T. a m. obviněné G. S., který v důsledku toho vykázal všechny přítomné z daného areálu, poté po vzájemné dohodě oba obvinění znemožnili odjet vysokozdvižným vozíkem zn. DVHM 3522 TXT, výr. č. 068235, evid. č. 6292215000… hodnotě 69.900,- Kč, který je majetkem A. U.; vysokozdvižný vozík zadržovali i přes opětovné výzvy k jeho vydání, a to i přesto, že k jeho zadržování neměli žádný zákonný důvod, až do 14. 12. 2004, kdy obviněná J. S. byla vyzvána k vydání věci Policií ČR a vozík vydala.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podali obvinění J. S. a G. S. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Oba obvinění shodně odkázali na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotně právním posouzení a také, že výrok o vině je neúplný, protože neobsahuje popis jednání.
Podle obou obviněných skutek popsaný ve skutkové větě není trestným činem krádeže ani žádným jiným trestným činem, neboť absentuje jak znak zmocnění se cizí věci, tak i znak přivlastnění si cizí věci. Připomněli, že úmysl nakládat s cizí věcí jako se svým vlastnictvím je podmínkou pro trestně právní pojmy zmocnění se a přisvojení. Zpochybnili zejména naplnění znaku přisvojení, jenž předpokládá trvalou možnost s věcí nakládat či užívat ji podle své vůle. Uzavřely-li soudy, že obvinění měli od počátku úmysl vozík zadržovat „cíleně jako prostředek, jehož zadržením by byl A. U. nucen k úhradě pohledávky obviněných vůči němu“, pak tento závěr dokládá, že obvinění neměli v úmyslu nakládat s věcí jako se svým vlastnictvím, a proto ani nebyl dán úmysl přisvojit si věc. Soudy obou stupňů se podle nich taktéž nezabývaly otázkou oprávněnosti užití zadržovacího práva, nezjišťovaly existenci pohledávky vůči A. U., její splatnost a způsob vyrozumění dlužníka o zadržení věci a spokojily se s nepodloženým konstatováním, že obvinění neměli k zadržování žádný zákonný důvod. Uplatněním zákonného zadržovacího práva se obvinění podle svého přesvědčení nemohli dopustit trestného činu a i kdyby se jednalo z jejich strany o omyl ohledně podmínek vzniku zadržovacího práva, pak v tomto úmyslu jednali, a proto vedle znaků zmocnění a přisvojení absentuje i subjektivní stránka, která je s těmito znaky spojována.
Stran neúplného výroku o vině obviněný G. S. vytkl, že v rozsudku chybí popis jeho jednání, kterým mělo být „znemožněno odjet vozíkem“. Z ničeho podle něj nevyplývá, že by se kdokoliv v daném okamžiku snažil s vozíkem odjet, a již vůbec ne to, že by se obvinění snažili komukoliv v odjetí bránit. Je-li za znemožnění výjezdu z areálu považována slovní výzva k zanechání vozíku v areálu, která není doprovázena žádnou pohrůžkou či násilím, nemůže být takové jednání trestněprávně relevantní, poněvadž vlastník věci či její držitel není povinen takové výzvy uposlechnout. Podobně nemůže být trestným činem krádeže vozíku výzva k jeho ponechání v areálu v případě, kdy této výzvy držitel vozíku uposlechne.
Obviněná J. S. ve svém dovolání též uvedla, že popsaný skutek neobsahuje žádné jednání, jímž by se mohla dopustit trestného činu. Navíc připomněla, že není podle ní přípustné, aby k odvolání obviněného odvolací soud rozšířil popis trestného jednání, jak se stalo v projednávaném případě, když odvolací soud do skutkové věty výroku o vině vsunul údaj „po vzájemné dohodě“. Dovolatelka poukázala na to, že ani takto upravený popis skutku nevyhovuje zákonným kritériím §160 odst. 1 věty druhé tr. ř. a §120 odst. 3 tr. ř., poněvadž „znemožnění“ nelze považovat za popis jednání, jedná se podle ní o výsledek nějakého jednání, kterého lze dosáhnout různými způsoby. Jestliže podle soudu prvního stupně z dokazování jednoznačně vyplývá, že oba obvinění zcela nepochybně jednali po vzájemné domluvě, měl také vyjádřit, jakým jednáním byl trestný čin spáchán. Použité obecné výrazy “znemožnění výjezdu“ jakož i „zadržování“, zdánlivě zakrývající neadekvátnost použité právní kvalifikace, vedou k nedostatečné určitosti popisu skutku, resp. k tomu, že trestněprávní jednání v rozsudečném výroku obsaženo není.
Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušil a aby Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovoláním obviněných ztotožnila se závěry, které učinil odvolací soud, a uvedla, že oba obvinění byli od počátku vedeni úmyslem zabránit odjetí předmětného vozíku ze svého areálu, neboť jej hodlali použít k uplatnění svého údajného zadržovacího práva ve vztahu k A. U. O jejich úmyslu svědčí i zpráva E., s. r. o., ze dne 5. 10. 2004, kterou obviněná jako jednatelka společnosti sdělovala poškozenému, že v zájmu úhrady použili zadržovací právo k předmětnému vozíku a v případě úhrady pohledávky bude vozík vydán a v opačném případě bude přistoupeno k soudnímu vymáhání dlužné částky. Je proto podle ní nesporné, že již od počátku byl vozík zadržen jako prostředek, jehož zadržením byl poškozený nucen k úhradě údajné pohledávky obviněnými vůči jeho osobě. Obě podaná dovolání shledala neopodstatněnými, a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud shodně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou důvodná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem obviněných, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. po stránce objektivní i subjektivní.
Obecně platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.).
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se ve smyslu kritérií §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000, Kč.
Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. Podle nauky i stávající praxe soudů se pachatel věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (vlastník, oprávněný či faktický držitel). Přisvojení znamená získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Pachatel si tedy přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže odejme věc z dispozice vlastníka či držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (k tomu např. č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Pokud by ovšem chtěl s věcí disponovat jen po přechodnou dobu a poté umožnit vlastníkovi nebo držiteli, aby se opětovně ujal výkonu svých práv, nemohlo by se jednat o přisvojení si věci. To však neplatí v případech, kdy se pachatel zmocnil věci v úmyslu ji užívat jen přechodně, ale posléze s ní naloží tak, že oprávněné osobě natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva, případně toto výrazně ztíží (např. odstaví vozidlo na odlehlém místě, kdy je jeho navrácení oprávněné osobě závislé na náhodě – k tomu např. č. 45/1994, 42/2001 Sb. rozh. tr.). Netřeba zvláště zdůrazňovat, že trestný čin krádeže je trestným činem úmyslným, a proto je nutné prokázat zavinění v formě úmyslu ve vztahu ke všem znakům jeho základní skutkové podstaty.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění si přisvojili cizí věc tím, že se jí zmocnili, a způsobili tak škodu nikoli malou. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ani ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu, neobsahuje a námitky obviněných jsou opodstatněné.
Podstata jednání obviněných spočívala podle zjištění soudů v tom, že při stěhování firmy P. T. poté, co došlo ke sporu mezi P. T. a obviněným G. S., který v důsledku toho vykázal všechny přítomné z areálu bývalého podniku T. v Š., který vlastní společnost E., s. r. o., jejíž jednatelkou je obviněná J. S., po vzájemné dohodě oba obvinění znemožnili odjet vysokozdvižným vozíkem v hodnotě 69.900,- Kč, který je majetkem A. U.; vysokozdvižný vozík zadržovali i přes opětovné výzvy k jeho vydání, a to i přesto, že k jeho zadržování neměli žádný zákonný důvod, až do 14. 12. 2004, kdy obviněná J. S. byla vyzvána k vydání věci Policií ČR a vozík vydala. Z těchto skutkových zjištění tedy plyne, že přivlastnění věci tím, že se jí zmocnili, bylo spatřováno v tom, že obvinění poté, co znemožnili s vysokozdvižným vozíkem, jež představoval cizí věc, odjet, vozík bez zákonného důvodu „zadržovali“ až do jeho vydání Policii ČR.
Soud prvního stupně v těchto souvislostech při odůvodnění právního posouzení skutku obviněných uvedl, že trestněprávně relevantní jednání obviněných, jež následovalo od okamžiku, kdy zabránili svědku T. jakož i poškozenému U. odvézt vysokozdvižný vozík, se vyznačovalo úmyslem trvale vyloučit poškozeného z dispozice s předmětným vozíkem. Tomu podle něj odpovídá i skutečnost, že obviněná vozík vydala až na zásah policie téměř po třech měsících, přičemž na těchto závěrech nic nemění ani okolnost, že obvinění neměli vozík užívat. Po subjektivní stránce jde podle něj o úmyslné jednání (úmysl přímý) ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., když obvinění chtěli po vzájemné dohodě zamezit odvezení vozíku z areálu společnosti E., s. r. o. Po objektivní stránce došlo k dokonání trestného činu zmocněním se této věci v úmyslu si ji ponechat (strana 4).
Právní závěry soudu prvního stupně jsou nepřesvědčivé. Úmysl trvale vyloučit poškozeného z dispozice s předmětným vozíkem je sice deklarován, ale spolehlivou oporu ve skutkových zjištěních jakož i výsledcích dokazování pro něj ani soud prvního stupně nenalezl; soud nevyložil, proč je třeba „zadržování“ hodnotit jako přivlastnění si věci, jako projev vůle si věc ponechat, a odkaz na vydání vozíku až na zásah Policie ČR není v daných souvislostech jednoznačným argumentem. Soud prvního stupně se totiž nevypořádal důsledně s námitkou obviněné, že vozík byl „zadržován“ v důsledku uplatnění zadržovacího práva, když takovou obhajobu bez bližšího odůvodnění odmítl jako účelovou snahu zmírnit pohled na jim vytýkané jednání, případně snahu se vyvinit.
Pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku ovšem nerozptýlil ani odvolací soud. Ten se sice ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně až na upřesnění společného jednání obviněných, současně ale konstatoval, že „v daném případě je zcela nesporné, že oba obvinění byli od začátku vedeni úmyslem zabránit odjetí předmětného vozíku ze svého areálu, neboť ho hodlali použít k uplatnění svého údajného zadržovacího práva ve vztahu k A. U.“. O úmyslu obviněných svědčí podle jeho závěrů zpráva E., s. r. o., ze dne 5. 10. 2004 (založené na č. l. 39 spisu), v níž tato společnost, jejíž jednatelkou je právě obviněná, sděluje A. U., že v zájmu úhrady závazku dne 17. 9. 2004 použili zadržovací právo k vysokozdvižnému vozíku D. a v případě úhrady pohledávky bude vozík vydán a v opačném případě bude přistoupeno k soudnímu vymáhání dlužné částky. Je tak podle odvolacího soudu zcela nesporné, že již od začátku byl vozík zadržen cíleně jako prostředek, jehož zadržením by byl A. U. nucen k úhradě údajné pohledávky obviněných vůči jeho osobě.
Závěr odvolacího soudu, že od samého počátku byl vozík zadržen cíleně jako prostředek k donucení A. U. k úhradě údajné pohledávky obviněných, však logicky nekoresponduje s právním závěrem, že se ho zmocnili s úmyslem, aby s ním nadále nakládali jako s vlastním, že si ho tedy přisvojili. Úvahy odvolacího soudu spíše nasvědčují tomu, že ve skutku obviněných lze spatřovat trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Ve prospěch tohoto závěru vyznívá nejen již zmiňovaný přípis obchodní společnosti E., s. r. o., ze dne 5. 10. 2004 adresovaný A. U., ale i výpovědi svědků A. U. (č. l. 193, 194) a P. T. (č. l. 195, 196).
Na rozdíl od trestného činu krádeže, jehož objektem je vlastnictví, popř. držba či jen faktické držení věci, je objektem trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. svoboda rozhodování. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel jiného nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy.
V konkrétním případě měli podle zjištění odvolacího soudu obvinění poškozeného nutit, aby něco konal, tj. aby jim zaplatil jimi požadovanou částku. Protože se tak nestalo násilím, ani pohrůžkou násilí, zůstává otázkou, zda tak nebylo učiněno pohrůžkou jiné těžké újmy. Pohrůžka jiné těžké újmy může podle praxe soudů spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství a rodinného života apod. Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům poškozeného, jeho osobním zkušenostem, psychickému stavu apod.
Obvinění odmítali poškozenému vydat jeho vysokozdvižný vozík, který pro poškozeného sám o sobě představoval nezanedbatelnou majetkovou hodnotu, navíc však sloužil jako významný prostředek pro výkon jeho podnikatelské činnosti, což jistě nelze v daných souvislostech pominout. Že vozík není pro poškozeného bezcenný, bylo známo i obviněným, když byli ochotni mu ho vydat oproti zaplacení částky přesahující 50.000,- Kč. Bude proto na soudě, aby zvážil a odůvodnil, lze-li takové jednání posoudit jako „pohrůžku těžké újmy“ ve smyslu zákonných znaků §235 odst. 1 tr. zák.
Další otázkou, jež nemůže zůstat stranou pozornosti, je, zda případná změna právní kvalifikace skutku není v kolizi s požadavkem zachování totožnosti skutku. Protože trestněprávní předpisy (hmotně právní ani procesně právní) nedefinují, co tvoří skutek a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné tyto otázky zkoumat podle individuálních okolností každé trestní věci. Obecně lze konstatovat, že teorie i praxe vychází z názoru, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy jeho vůle ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, popisem skutku v obžalobě (stejně jako jeho právním posouzením) však vázán není. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku musí jeho popis přizpůsobit tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (k tomu č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Opíraje se o tato východiska, totožnost skutku není zpochybněna, neboť je zachována nejméně částečná shoda v jednání.
Ve stávajícím stadiu řízení však otázku právního posouzení skutku spolehlivě vyřešit nelze. Protože nedostatky v právním posouzení skutku je zatíženo řízení před soudy obou stupňů a k objasnění věci je třeba dokazování dále doplnit, bude na soudu prvního stupně, aby je odstranil. Především je třeba, aby se jeho pozornost v dalším řízení soustředila k objasnění otázky existence závazkového vztahu mezi obchodní společností E., s. r. o., a poškozeným A. U. Bude proto na něm, aby obviněné k existenci a důvodům pohledávky vůči A. U. zevrubně vyslechl a stejně tak aby k objasnění vzájemných vztahů a též důsledkům jednání obviněných v majetkové sféře poškozeného vyslechl jako svědka i A. U., a to za přítomnosti obviněných. Nelze přitom vyloučit, že k řádnému objasnění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další.
Následně pak na soudu bude, aby se náležitě vypořádal též s verzí obviněných, že jejich jednání bylo projevem zadržovacího práva podle §175 a násl. občanského zákoníku.
Zadržovací (retenční) právo slouží k zajištění splatné peněžité pohledávky tím, že zadržovatel, ačkoliv je povinen věc vydat, odpírá tak učinit, pokud mu vlastník věci neposkytne požadované protiplnění. Na základě jakého právního důvodu peněžitá pohledávka existuje, musí zadržovatel prokázat. Funkce zadržovacího práva je pouze zajišťovací (nikoliv uhrazovací). Ten, kdo věc zadržuje, může sice až do splnění své pohledávky odpírat věc vydat, nemůže ji ale sám zpeněžit, a tak se uspokojit z výtěžku prodeje. Zadržovací právo se uskutečňuje jednostranným aktem zadržovatele spočívajícím v zadržení věci. Zadržovací právo však nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí (§176 odst. 1 obč. zák.).
Zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za „přisvojení si cizí věci\", a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku. Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně splnění podmínek zadržovacího práva, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva a cestou občanského soudního řízení. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, též in Sb. n. u. US Svazek č. 35 Nález č. 196 str. 569).
Přece však je třeba odlišovat případy existence zadržovacího práva za splnění jeho zákonných předpokladů a domnělého zadržovacího práva, kdy zadržovatel jedná v dobré víře, že jedná po právu, ač podmínky zadržovacího práva splněny nejsou, na straně jedné a případ, kdy je existence zadržovacího práva toliko předstírána, aniž by byly splněny základní podmínky jeho vzniku, tj. existovala pohledávka zadržovatele vůči vlastníku věci, s úmyslem přinutit tak vlastníka věci k plnění bez jakéhokoliv právního důvodu. Posledně uvedenou situaci nelze při splnění formálních i materiálních znaků trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. zpravidla řešit jinými právními prostředky než prostředky trestního práva, neboť ty jediné jsou pak efektivní.
Obvinění jsou tímto upozorněni na možnost právního posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., přičemž není od věci uvést, že trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. je mírněji trestný než trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Při uvažované změně právní kvalifikace je třeba umožnit obhajobě výkon práva vyjádřit se k takto změněné právní kvalifikaci, včetně jejího práva navrhovat z tohoto důvodu nové důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný skutek, a to včetně ověření subjektivní stránky jednání tak, aby bylo možné spolehlivě posoudit, že nebyla porušena ústavní zásada nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod; srov. i nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04 atd.). Podle §33 odst. 1 tr. ř. má totiž obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky, atp.
Obvinění odkázali také na důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obvinění v těchto souvislostech spatřovali „neúplnost výroku rozsudku“ v tom, že tzv. skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku neobsahovala popis konkrétního jednání, kterým měl být trestný čin spáchán, poněvadž zjištění, že se tak mělo stát „znemožněním vozíku odjet“ požadavkům na popis takového konkrétního jednání nevyhovuje. Přestože tyto výhrady obviněných vůči napadenému rozsudku se zřetelem na již učiněné závěry dovolacího soudu nejsou nikterak významné, že třeba k nim uvést následující.
Neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle výše citovaného ustanovení spočívá v tom, že určitý výrok sice byl učiněn, ale není úplný. Neúplným je pak takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem (např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu bez uvedení příslušného zákonného ustanovení, nerozhodne-li soud o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody apod.).
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. To však neznamená, že pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podřadit vady v popisu skutku. Vady v popisu skutku, zejména co do způsobu jeho spáchání, mohou být charakterizovány buď tím, že popis skutku neobsahuje ve své úplnosti všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, pod niž byl subsumován, anebo tím, že se vyznačují jen jistou nepřesností, neurčitostí, neobratností, aniž by však mohly mít vliv na správnost učiněných právních závěrů. Zatímco tyto posledně uvedené vady nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání, vady popisu skutku, jehož jednotlivé části neodpovídají příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, je třeba podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně obvinění rovněž učinili. Námitky proti úplnosti popisu skutku totiž ve svých důsledcích směřují proti správnosti právního posouzení skutku a v tomto smyslu je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolacím důvodem speciálním.
Obvinění ve skutečnosti namítli, že popis skutku neobsahoval všechny zákonné znaky trestného činu krádeže, jímž byli uznáni vinnými, a na jejich výhrady bylo proto relevantně reagováno při posuzování důvodnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. evidentně nelze subsumovat ani tu část námitek obviněné, na jejichž podkladě dovozovala porušení základních principů spravedlivého procesu. Takové porušení spatřovala v úpravě skutkových zjištění odvolacím soudem, pokud do původní skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně vložil údaj „po vzájemné dohodě“. Dovolací soud je přesvědčen, že takovým postupem odvolacího soudu samy o sobě principy spravedlivého procesu nebyly porušeny, a nedošlo tak ani k porušení zákazu reformace in peius. Odvolací soud totiž popis skutku obviněné nijak nerozšířil, jak se dovolatelka mylně domnívá, neuvedl nic, co by již dříve alespoň rámcově v popisu skutku uvedeno nebylo (plurál u slovesa „zadržovali“ byl uveden i ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně). Nadto v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je výslovně uvedeno, že „oba obvinění zcela nepochybně jednali po vzájemné domluvě“ (strana 4).
Protože však napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková