ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.756.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 756/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2007 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 To 92/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 83/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 9 T 83/2006, byl obviněný J. T. uznán vinným, že:
„dne 23. 10. 2005 v ranních hodinách poté, co vypil za přesněji nezjištěných okolností větší nezjištěné množství alkoholických nápojů, řídil v silně podnapilém stavu ulicemi města vlastní výkonný osobní automobil BMW 325 TD, přičemž v 7:10 hodin v situaci, kdy pro jeho směr nejméně čtyři sekundy nesvítil zelený světelný signál a nejméně jednu sekundu byl aktivován červený světelný signál, pokračoval v jízdě ve 3. jízdním pruhu a v oblasti řádně vyznačeného přechodu pro chodce před obchodním domem T. opožděně reagoval na z pravé strany na červený signál přecházející chodkyni R. N., a z rychlosti nejméně 46,4 km/h nestihl odvrátit střet s poškozenou, tuto srazil pravou přední částí svého vozidla a tato utrpěla zejména otevřené zlomeniny dolních končetin s úrazovým hemoragickým šokem, v důsledku čehož vzápětí po převozu do nemocnice zemřela; chemickým rozborem krve obviněného odebrané v 9:15 hod. metodou enzymatickou a osmometrickou byla zjištěna hladina alkoholu ve výši 2,68 g/kg.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti roků. Dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené Z. P. škodu ve výši 8.800,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 To 92/2007, podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel uvedl, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr o tom, že by se trestné činnosti dopustil, a soudům obou stupňů vytkl, že předmětné jednání kvalifikovaly jako trestný čin. Nesouhlasil s jejich závěrem, že zavinění dopravní nehody je výlučně na straně řidiče, a domníval se, že průběh nehody z provedených důkazů nelze popsat do té míry, aby byly učiněny závěry o jeho vině. Vypracovaný znalecký posudek stejně jako výpovědi svědků neodrážejí objektivní průběh události, soudy prý vůbec nepracovaly s možností, že svůj podíl na nehodě měla i poškozená. Toto pochybení se promítlo i do výše uloženého trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný. Námitky v tomto směru uplatněné opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002, z něhož citoval, že „pokud pachatel řídí motorové vozidlo pod vlivem alkoholu a při dopravní nehodě dojde ke zranění poškozeného i jeho vlastním spoluzaviněním neodůvodňují nepoužití právní kvalifikace podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a posouzení jednání pachatele toliko jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., neboť příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje a míra spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku proto nemůže být důvodem k tomu, aby obviněnému nemohla být přičítána odpovědnost za vzniklou těžkou újmu na zdraví. Tato otázka může vést toliko k úvahám o stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného v souvislosti s kritérii rozhodnými pro ukládání trestu (§23 a §31 trestního zákona).“
Dále obviněný hodnotil obsah znaleckého posudku a konstatoval, že pokud nebylo možno objektivně stanovit průběh nehodového děje, zejména přesný pohyb poškozené, nelze bez dalšího presumovat, že se situace skutečně stala tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku. Ze znaleckého posudku a rovněž z výpovědi znalce Ing. L. P. u hlavního líčení totiž vyplynulo, že ve skutečnosti nebyla zohledněna možnost, že chodkyně svým jednáním mohla vytvořit vozidlu tzv. náhlou a nenadálou překážku. V této souvislosti namítl, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle kterých skutkový stav věci musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Bez návrhu stran musí být objasněny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, důkazy musí být hodnoceny podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil, aby dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu je třeba konstatovat, že dovolání obviněného z velké části uplatněný důvod nenaplňuje. Jde zejména o námitky dovolatele opakovaně zpochybňující soudy zjištěný průběh nehodového děje, napadající nesprávnost znaleckého posudku a jeho neobjektivitu z toho důvodu, že je údajně založen pouze na výpovědi svědka P. S. Takovéto výhrady nemohou obstát, neboť napadají způsob a rozsah vedení dokazování soudů obou stupňů, hodnocení důkazů a správnost učiněných skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), věcně však neodpovídají zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu.
K té části dovolání, v níž obviněný (aniž by své výhrady nějak blíže odůvodnil) napadl výrok o trestu rozsudku soudu prvého stupně, Nejvyšší soud konstatuje, že jiné hmotně právní posouzení teoreticky zahrnuje i otázky ukládání trestu, avšak při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno mít na zřeteli také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy uložený druh trestu musí být podle zákona nepřípustný nebo jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na konkrétní trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze než dojít k závěru, že v něm obsažený dovolací důvod je, pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu, v soustavě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu při ukládání trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §23 a §31 až §34 tr. zák.).
Lze tedy uzavřít, že dovolatel svou argumentací, která směřovala výlučně proti „nepřiměřené přísnosti“ uloženého trestu, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplnil. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Pokud jde o uložený trest, dovolatel by správně na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal pouze tehdy, pokud by namítal nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu ve smyslu §35 odst. 1, 2 tr. zák. a §37a tr. zák. (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud by obviněný v rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však v další části svého dovolání vznesl rovněž námitku, která by důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohla zakládat. Jedná se o výhradu, že soudy obou stupňů učinily jednoznačný závěr o jeho vině, aniž dostatečně pracovaly s tvrzením, že podíl na dopravní nehodě nesla rovněž samotná poškozená.
Přestože to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k takto formulované výhradě obviněného je zapotřebí zabývat se jednak materiální stránkou trestného činu a jednak okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby u trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák.
Podle ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. K námitce uplatněné obviněným ve vztahu k hodnocení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu je třeba uvést, že podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit. Tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby na rozdíl od obecných přitěžujících okolností vyjadřují tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. rozhodnutí č. 34/1982 Sb. rozh. tr.).
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností však může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Proto např. skutečnost, že na způsobení následků trestné činnosti se podílejí i jiné osoby, sama o sobě nemůže podstatně snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pokud zaviněné jednání obviněných bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku mimořádně těžkých následků trestného činu (srov. rozhodnutí č. 13/1980 Sb. rozh. tr.). Výrazné spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody však nemůže při náležitém zhodnocení okolností činu ze všech dalších hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. snižovat stupeň nebezpečnosti činu obviněného natolik, že nebude splněna materiální podmínka §88 odst. 1 tr. zák. pro přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §224 odst. 2 tr. zák. záležející v tom, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona (viz Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 641 a násl.).
Z pohledu shora naznačených teoretických východisek bylo nutné zhodnotit, jak se materiální stránkou trestného činu a okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby (obojí ve vztahu k trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák.) zabývaly soudy obou stupňů. Soud prvého stupně ve svém rozhodnutí vysvětlil, čím byl veden při posuzování míry zavinění poškozené a na str. 8 a 9 rozsudku uvedl, že „… jakkoli se dá bezpečně dovodit jistý podíl poškozené na předmětné nehodě, dospívá soud k závěru, že počet porušených základních ustanovení pravidel silničního provozu a míra zavinění obžalovaného je natolik extrémní, že je nutno na jeho straně spatřovat splnění zákonných podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pro použití tzv. kvalifikované podstaty. Je nutno zdůraznit, že obžalovaný především vůbec neměl sedat za volant motorového vozidla, poněvadž sám musel na sobě pociťovat silné známky požití alkoholu. V době dopravní nehody měl v krvi bezmála 3 promile alkoholu … Pokud se obžalovaný v tak silné podnapilosti rozhodl řídit motorové vozidlo, je nutné klást mu k tíži veškeré následky, které v souvislosti s tím způsobil. … Obžalovaný hrubým způsobem porušil základní zájem společnosti na ochraně bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, zejména majetku, života a zdraví jeho účastníků před podnapilými řidiči. Stupeň společenské nebezpečnosti je v daném případě zvyšován absolutním tragickým následkem jeho jednání.“
Odvolací soud, který odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř., se s touto argumentací ztotožnil, byť ve velice stručném odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě jen odkázal i na citovanou pasáž odsuzujícího rozsudku.
Shora citovanou (ale i další) argumentaci soudu prvního stupně však Nejvyšší soud považuje za dostačující, neboť v ní jsou zdůrazněny všechny ty okolnosti, z nichž mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá, že ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvýšily stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
Pokud byly v odsuzujícím rozsudku zdůrazněny především ty okolnosti, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu silné podnapilosti, kterou si sám svým lehkovážným chováním způsobil, v době nehody měl v krvi nejméně 2,92 g/kg alkoholu, projížděl křižovatku na červenou, svým jednáním tak porušil základní ustanovení §5 odst. 2 písm. b) a §70 odst. 2 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a v důsledku snížené pozornosti se střetl s poškozenou, která utrpěným těžkým zraněním podlehla, pak jde o okolnosti, které soud vyhodnotil plně v souladu s podmínkami vyjádřenými v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Samotný fakt, že poškozená rovněž porušila povinnosti stanovené zákonem o provozu na pozemních komunikacích, tedy že přecházela vozovku na červený signál „Stůj“ přímo po přechodu pro chodce, však nemůže při náležitém zhodnocení okolností činu ze všech dalších uvedených hledisek snižovat stupeň nebezpečnosti činu obviněného natolik, že by nebyla splněna materiální podmínka §88 odst. 1 tr. zák.; použití vyšší trestní sazby i podle odst. 2 §224 tr. zák. je tedy zcela na místě. [Zjištění soudu v uvedeném směru by mohlo mít význam pro výrok soudu o náhradě škody. Takovou námitku však obviněný v podaném dovolání neuplatnil, a proto se jí Nejvyšší soud nezabýval.]
Použil-li obviněný na podporu svých výhrad argumentaci z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002, pak je třeba uvést, že si poněkud protiřečil. V napadeném rozhodnutí byla totiž mimo jiné řešena situace, kdy soud prvního stupně a posléze i odvolací soud s poukazem na skutečnost, že podnapilý poškozený se při nástupu do vozidla nepřipoutal bezpečnostním pásem a při autonehodě tak utrpěl zranění, nesprávně právně kvalifikovaly trestný čin obviněného pouze jako ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., ačkoli skutek popsaný ve výroku rozsudku naplňoval rovněž znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud totiž také v tomto případě konstatoval, že určitá míra spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku nemůže být důvodem k tomu, aby obviněnému nemohla být přičítána odpovědnost za vzniklou těžkou újmu na zdraví i podle odst. 2 §224 tr. zák. (srov. stranu 3 citovaného rozhodnutí).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně vytýkanými vadami netrpí. Především nalézací soud v souladu se zákonem vyložil a v zásadě správně odůvodnil závěry z hlediska použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela oprávněně shledal naplnění skutkových podstat trestných činů ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a