ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.758.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 758/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2007 dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 11 To 492/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 154/2005 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. K. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 11 To 492/2006, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 1 T 154/2005, v celém rozsahu zrušují.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Náchodě přikazuje, aby věc obviněného J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 1 T 154/2005, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému A. B. A., a. s., se sídlem P., částku 1.079.400,- Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody ohledně spoluobviněné I. S. Tímtéž rozsudkem byl obviněný J. K. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry pod bodem 1) dopustil tím, že ve funkci jediného jednatele obchodní společnosti E. i., s. r. o., se sídlem v N., hraniční přechod, k datu 31. 12. 2003 a k datu 30. 1. 2004 neodvedl finanční prostředky získané z prodeje dálničních kuponů emise 2003 v celkové částce 616.200,- Kč, ani neodvedl finanční prostředky získané z prodeje dálničních kuponů emise 2004 v celkové částce 601.500,- Kč, poté dne 30. 1. 2004 při převodu obchodních podílů obchodní společnosti E. i., s. r. o., novému majiteli této společnosti J. V. předal neprodané dálniční kupony emise 2004 v celkové hodnotě nejméně 138.300,- Kč, a tím způsobil společnosti A. B. A., a. s., se sídlem v P., S., od níž byly obchodní společností E. i., s. r. o., na základě komisionářských smluv ze dne 19. 11. 2002 a 19. 11. 2003 dálniční kupony emise 2003 a emise 2004 odebrány, škodu v celkové výši 1,079.400,- Kč.
Pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. pod bodem 3) se měl dopustit tím, že
a) dne 20. 2. 2004 v N. umožnil pro I. S. vystavení nepravdivého potvrzení o jejím zaměstnání a příjmu v obchodní společnosti E. i., s. r. o., na pokladě kterého I. S., ač v této společnosti zaměstnána nebyla, dne 23. 2. 2004 v pobočce Č. S., a. s., v N. požádala o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 250.000,- Kč na nákup nemovitosti st. p. č. 1.. v katastrálním území K., okres T.,
b) dne 16. 4. 2004 v N. umožnil pro I. S. vystavení nepravdivého potvrzení o jejím zaměstnání a příjmu v obchodní společnosti E. i., s. r. o., na pokladě kterého I. S., ač v této společnosti zaměstnána nebyla, dne 19. 4. 2004 v pobočce Č. S., a. s., v N., požádala o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 641.000,- Kč na rekonstrukci nemovitosti st. p. č. 1.. v katastrálním území K., okres T., přičemž hypoteční úvěr ve výši 637.000,- Kč, poukázaný dne 5. 5. 2004 na účet S., s. r. o., se sídlem v N., P. n., jež měla rekonstrukci provádět, byl určen na nákup vozidel dovezených J. K.,
c) dne 16. 4. 2004 v N. umožnil pro I. S. vystavení nepravdivého potvrzení o jejím zaměstnání a příjmu v obchodní společnosti E. i., s. r. o., na pokladě kterého I. S., ač v této společnosti zaměstnána nebyla, v pobočce Č. S., a. s., v N. uzavřela s Č. s., a. s., smlouvu o úvěru č. 1143725…, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 136.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. K. i I. S. odvoláními. Obviněný J. K. napadl jeho odsuzující část, obviněná I. S. své námitky zaměřila do výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 11 To 492/2006, byl k odvoláním obou obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo o trestech znovu rozhodnuto tak, že obviněnému J. K. byl za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. podle §248 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na pět let. Nově také bylo rozhodnuto o trestu pro obviněnou I. S. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání, směřující proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že skutky, jež jsou mu kladeny za vinu, nebyly provedeným dokazováním jednoznačně prokázány, skutkový děj z důkazů provedených před soudem nevyplynul a i za předpokladu, že by prokázán byl, byly nesprávně právně posouzeny.
Měl za to, že skutek pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Popis skutku neobsahuje zjištění, která by naplňovala zákonné znaky přisvojení, není v něm uvedena subjektivní stránka trestného činu a skutečnost, že mu byla cizí věc svěřena. Podle jeho přesvědčení popis skutku odpovídá toliko obchodněprávnímu případu, z něhož poškozenému vznikla pohledávka. Nesouhlasil ani se stanovením výše škody a konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že ke dni změny jednatelství, tj. 6. 5. 2003, existoval dluh vůči poškozenému A., a. s., ve výši 800.000,- Kč, který byl dluhem výlučně za období jednatelství E. H. Za dobu svého působení coby jednatele převzal od poškozeného dálniční kupony za 2.139.000,- Kč, za které zaplatil do ukončení funkce jednatele 1.562.000,- Kč, tj. s rozdílem 577.000,- Kč, od kterého je nutno odečíst částku 289.300,- Kč za kupony, které při převodu obchodního podílu předal J. V. Závěrečný rozdíl mezi položkami přijal a vydal za jeho působení jako jednatele činí 287.700,- Kč, z čehož vyvozoval, že skutek, pro který je stíhán, mohl být posouzen pouze jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. V kontextu těchto závěrů pokládal za nesprávný též výrok o náhradě škody, byl-li uznán povinným zaplatit poškozenému částku 1.079.400,- Kč. Stran pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně namítl, že soud prvního stupně změnou popisu skutkové věty oproti obžalobě (v obžalobě je uvedeno, že „... vystavil pro I. S. …“, zatímco v rozsudku je uvedeno, že „….v předmětných dnech umožnil pro I. S. vystavení nepravdivého potvrzení…“ porušil práva obviněného garantovaná čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle jeho přesvědčení popis skutku spočívající v umožnění vystavit nepravdivé potvrzení nenaplňuje znak pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť faktické umožnění v sobě nezahrnuje složku úmyslného jednání účastenství a jeho úmysl k takto tvrzenému umožnění nebyl prokázán. Soudy nesprávně dovodily jeho účast na trestném činu ze skutečnosti, že obviněné I. S. poskytl razítko firmy a z účasti při sjednávání prvního úvěru u svědka M. F., poněvadž spoluobviněná sama potvrdila, že si razítko opatřila ve společnosti E. zcela bez vědomosti obviněného. Skutek byl proto nesprávně posouzen jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň učinil návrh, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí ve výroku o náhradě škody spočívajícím v jeho povinnosti zaplatit poškozenému A. B. A., a. s., částku ve výši 1.079.400,- Kč.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že soudy obou stupňů v návaznosti na použitou právní kvalifikaci nepochybily, správně se vypořádaly s tím, o jaký typ smlouvy se jednalo a zda peněžní prostředky získané prodejem dálničních kuponů mohly být příjmem obviněného, případně jiné osoby, či zda mohly mít povahu cizí věci svěřené. Z povahy komisionářské smlouvy vyplývá, že dálniční kupony převzaté do komise a výtěžek z prodeje tohoto zboží jsou věcmi svěřenými ve smyslu §248 tr. zák. Připomněla, že ohledně movitých věcí, které předal komisionáři k prodeji, má komitent postavení vlastníka až do doby, kdy je získá třetí osoba. Obviněný jednal v rozporu s účelem svěření i tehdy, když část neprodaných dálničních kuponů předal J. V. jako majetek společnosti E. v rámci převodu obchodního podílu této společnosti, a rovněž pokud výtěžek získaný prodejem komisního zboží neodvedl komitentovi, protože jak samotné zboží, tak i finanční prostředky utržené jejich prodejem jsou věcmi komisionáři svěřenými a z obsahu uzavřených smluv i z předchozí praxe byla tato skutečnost obviněnému známa. Přisvědčit podle ní nelze ani námitkám obviněného, kterými brojil proti právnímu posouzení skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně. Popis skutku vystihuje, že jednáním obviněného bylo úmyslně usnadněno naplnění trestného činu úvěrového podvodu obviněnou I. S., konkrétně uvedení v omyl poškozeného o výdělkových možnostech pachatelky, nezbytné pro uzavření úvěrové smlouvy a následnou majetkovou dispozici ke škodě poškozeného a obohacení spoluobviněné a dalších osob. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo lze dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutky, jak byly zjištěny a popsány soudem prvního stupně pod body 1) a 3) výroku o vině jeho rozsudku, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
K trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tím na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., přesvědčivě neobsahuje.
Obviněný vytkl, že popis skutku nevystihuje všechny požadované zákonné znaky, poněvadž neobsahuje skutkové zjištění odpovídající znaku „přisvojení“, není v něm uvedena subjektivní stránka a ani skutkové okolnosti vystihující, že mu byla cizí věc svěřena. Měl za to, že skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu, že se jedná toliko o obchodně právní vztah. Nadto upozornil, že výše škody dosahuje toliko 287.700,- Kč, odpovídající právnímu posouzení podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Je vhodné připomenout, že v obecné rovině platí, že věc je obviněnému svěřena, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Obviněný získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Obviněný si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Jinými slovy, skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (k tomu též č. 23/2004 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1395/2003, 3 Tdo 425/2004, 5 Tdo 1306/2005 aj.).
Výhradám obviněného, že popis skutku neobsahuje skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku „cizí svěřené věci“, nelze přisvědčit. Jak výstižně poznamenává soud prvního stupně, právní vztah mezi společnostmi A. B. A., a. s., a E. i., s. r. o., byl založen na komisionářských smlouvách ze dne 19. 11. 2002 a 19. 11. 2003. Pro komisionářské smlouvy je typické, že touto smlouvou se zavazuje komisionář zařídit vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu (§577 obchodního zákoníku). K movitým věcem svěřeným komisionáři k prodeji má komitent vlastnické právo, dokud je nenabude třetí osoba (§583 odst. 1 obchodního zákoníku). Právě tomu odpovídají ta ujednání smlouvy ze dne 19. 11. 2002, podle nichž se komisionář (E. i., s. r. o.) zavazuje, že bude vlastním jménem pro komitenta (A., a. s.) na jeho účet zajišťovat prodej kupónů na prodejním místě, a to za podmínek a způsobem sjednaným ve smlouvě (článek I. 2.). Výslovně se zde uvádí, že komisionář bere na vědomí, že komitentem dodané kupóny a označovací kleště jsou až do doby úplného zaplacení majetkem příslušného státního orgánu ve správě komitenta (článek II. B. 12.). Obdobná ustanovení jsou součástí i smlouvy o spolupráci ze dne 19. 11. 2003 (bod II. 2, VII.). Pod bodem VII. je expressis verbis uvedeno, že kupony nepřecházejí do vlastnictví komisionáře a finanční prostředky za prodej kuponů nejsou příjmem komisionáře, nýbrž jsou příjmem státního rozpočtu. Je proto evidentní, že dálniční kupony jakož i peněžní prostředky získané z jejich prodeje byly pro obviněného cizí svěřenou věcí.
Nikoliv nevýznamnými ale dovolací soud shledal výhrady vůči stanovené výši škody a od tohoto faktu se odvíjejícímu právnímu posouzení skutku. Obviněný v podstatě namítl, že soud prvního stupně nereagoval na změnu jednatelství ve společnosti E. i., s. r. o., nevzal v potaz, že již k tomuto datu, tj. 6. 5. 2003, existoval dluh vůči poškozenému ve výši 800.000,- Kč. Za dobu svého jednatelství převzal od poškozeného dálniční kupony v celkové hodnotě 2.139.000,- Kč a do ukončení své funkce zaplatil 1.562.000,- Kč a novému společníkovi J. V. předal dálniční kupony za 289.300,- Kč, z čehož vyvozoval, že jím způsobená škoda činí 287.700,- Kč a skutek mohl být posouzen toliko jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (strany 10, 11) k tematicky shodným námitkám obviněného mimo jiné uvedl, že z výpovědi svědků, zástupců společnosti A., a. s., listin jí předložených vyplývá, že za předchozí období byly platby za kupony prováděny, a podle svědka JUDr. J. P. platby za odběr kuponů do května 2003 byly provedeny v červenci 2003. Z dalších důkazů, a to nejen výpovědi svědkyně E. H., dříve též jednatelky společnosti E. i., s. r. o., bylo podle soudu zřejmé, že od léta 2003 o zásadních otázkách společnosti rozhodoval obviněný, svědkyně E. H. působila jako řadová zaměstnankyně a občas podle jeho pokynů nějaké doklady podepsala. Soud neuvěřil tvrzení obviněného, že nebyl jedinou osobou, jež s peněžními prostředky utrženými za prodej kuponů disponovala, a poukázal na situaci ve společnosti na konci roku 2003, převod obchodního podílu obviněného na svědka J. V., aniž by o tom byla společnost A., a. s., informována. Poznamenal, že pokud by situace byla taková, jak naznačovala obhajoba, nic obviněnému nebránilo, aby se obrátil na společnost A., a. s., a upozornil na obavy o zpronevěření peněz svědkyní H., provedl by vyúčtování, vrátil neprodané kupony či ji alespoň zpravil o záměru převést obchodní podíl na jinou osobu. Zdůraznil, že obviněný se přezásobil dálničními kupony, naznačil, že taková situace znamenala jistý zdroj finančních prostředků, které však nebyly v přiměřeném množství a poměru odvedeny společnosti A., a. s. Jediným, kdo byl odpovědným za tyto úkony, byl obviněný a ten se podle soudu snažil učinit vše, aby nebylo možné zjistit nejen přesný stav fungování společnosti, ale i odběrů dálničních kuponů.
Byť soud prvního stupně věnoval objasnění věci velkou pozornost a za tím účelem provedl rozsáhlé dokazování, nelze jeho hodnotící úvahy stran výše škody beze zbytku akceptovat; stejně tak nelze bez dalšího akceptovat výhrady obviněného vůči postupu při stanovení výše škody. Obviněný se opíral o listiny předložené poškozenou společností A., a. s., založenými na č. l. 844 až 846 a jednoduchou matematickou operací spočívající v součtu hodnot dálničních kuponů odebraných za období do 6. 5. 2003 a finančních prostředků vyplacených za ně poškozenému za toto období poukázal na schodek ve vyúčtováním prodaných dálničních kuponů a obdobně postupoval co do rozdílu mezi odebranými dálničnímu kupony a odvedenými finančními prostředky utrženými za jejich prodej za období následující, vyznačující se tím, že jediným jednatelem společnosti byl už jen obviněný, nikoliv – jako v předchozím období – obviněný a svědkyně E. H. Závěr obviněného, že výše způsobené škody činí (při uvážení hodnoty dálničních kuponů předaných svědku J. V. při převodu obchodního podílu) toliko 287.700,- Kč je zjednodušený a výsledkům provedeného dokazování neodpovídá.
Provedeným dokazováním bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že finanční situace společnosti E. i., s. r. o., se ve druhé polovině roku 2003 postupně zhoršovala a vyvrcholila převodem obchodního podílu obviněného na J. V. za podmínek, které se nedají označit jako standardní. Stejně tak bylo zjištěno, že k době ukončení jednatelství svědkyně E. H. nebyla provedena žádná předávací inventura, nebyl zjištěn stav pokladen ani dálničních známek. Z výpovědí svědkyň E. H. (č. l. 831 p. v., 832) a R. R. (č. l. 832 p. v., 833), zaměstnankyň označené společnosti, se současně podává, že hospodaření společnosti nebylo bezvadné a vykazovalo nedostatky v účetnictví i evidenci finančních prostředků jak společnosti E. i., s. r. o., tak i evidenci dálničních kuponů a peněžních prostředků získaných jejich prodejem. Ač právě evidence prodeje dálničních kuponů a tržby získané jejich prodejem měly být vedeny odděleně, nebylo výjimečné, že finanční prostředky získané prodejem dálničních kuponů byly použity ve prospěch společnosti E. i., s. r. o., i když údajně měly být posléze vráceny. Svědkyně zmínily i to, že z pokladní hotovosti si zaměstnanci společnosti půjčovali peníze, činil tak i obviněný, který údajně peníze nevracel. Jakkoliv svědkyně časově řadí hospodářské potíže společnosti až do druhé poloviny roku 2003, nelze s ohledem na to, že k odchodu svědkyně E. H. coby jednatelky nebyla provedena žádná kontrola, vyloučit, že hospodářské potíže se datovaly i k době, kdy tato jako jednatelka ve společnosti působila a její aktivity byly srovnatelné s aktivitami obviněného. Jisté nedostatky v účetnictví společnosti i evidenci dálničních známek a tržeb za ně jsou zaznamenány též ve výpovědi svědkyně G. B. (č. l. 1016), která zpracovávala účetnictví společnosti E. i., s. r. o., u společnosti B.
Protože za takovýchto okolností nelze bez jakýchkoliv pochybností činit odpovědného za neutěšené hospodářské výsledky společnosti, ale i nedostatky v evidenci tržeb za prodej dálničních kuponů a odvodech finančních prostředků společnosti A., a. s., právě a jen obviněného, bude na soudu prvního stupně, aby přibral znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, ke komplexnímu zpracování dostupných poznatků o nakládání s dálničními známkami a peněžními prostředky získanými za jejich prodej.
V návaznosti na výsledky doplnění dokazování bude jasno i ohledně zákonného znaku „přisvojení“ cizí svěřené věci a netřeba připomínat, že od správného stanovení výše škody se odvíjí i přesvědčivost výroku o náhradě škody poškozenému.
Bude-li zjištěno, že to byl jen obviněný, který zaviněně neodvedl finanční prostředky získané jejich prodejem komitentovi, a obohatil tak sebe či někoho jiného, platí, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich určení a přisvojil si je. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, ač to není za stávajícího stavu dokazování příliš reálné, že nebylo-li by prokázáno, že obviněný obohatil sebe nebo jiného, ale bylo by prokázáno toliko způsobení škody, přichází v úvahu i posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., které je subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (k tomu č. 21/2002 Sb. rozh. tr.).
K pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah: pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Trestněprávně postižitelná aktivita pomocníka tedy bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství ve formě pomoci je z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
Pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. není součástí společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele. Z hlediska subjektivní stránky pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu č. 51/2006 Sb. rozh. tr.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný opatřením prostředků poskytl jinému pomoc k tomu, aby při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel, a způsobil tak značnou škodu. Ani v tomto případě nelze konstatovat, že by skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahovala konkrétní skutková zjištění, vyjadřující zákonné znaky pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Podstata jednání měla podle zjištění soudů spočívat v tom, že dne 20. 2. 2004 a poté ve dvou případech dne 16. 4. 2004 umožnil pro I. S. vystavení nepravdivého potvrzení o jejím zaměstnání a příjmu v obchodní společnosti E. i., s. r. o., na pokladě kterého I. S., ač v této společnosti zaměstnána nebyla, požádala v pobočce Č. s., a. s., o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 250.000,- Kč a 641.000,- Kč a uzavřela zde také smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 136.000,- Kč.
Obviněný z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantně namítl, že mělo-li jeho jednání spočívat v tom, že „umožnil vystavení nepravdivého potvrzení“, nelze je jednoznačně kvalifikovat jako jednání úmyslné.
Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu, včetně jeho zavinění. Nelze v ní však uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování.
Právě o takovou situaci nesprávného právního posouzení se v posuzovaném případě jedná. Obviněný opodstatněně vytkl, že je-li v popisu skutku podstata jeho jednání spatřována v tom, že „umožnil vystavení nepravdivého potvrzení o zaměstnání a příjmu“ pro spoluobviněnou, aniž by bylo konkrétně uvedeno, v čem takovéto „umožnění“ spočívá, nevystihuje takový popis skutku všechny zákonné znaky pomoci k trestnému činu zvláště pro absenci vyjádření nezbytné úmyslné formy zavinění. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné dále uvedl, že obviněný zcela určitě věděl o majetkových poměrech spoluobviněné I. S., věděl, že neměla žádný příjem a že by jí úvěr nemohl být poskytnut. Na celé záležitosti se podílel tím, že přinejmenším umožnil obviněné vystavení nepravdivého potvrzení o zaměstnání a příjmu tím, že jí poskytl razítko zmiňované společnosti (strana 16 rozsudku). Odvolací soud k těmto závěrům nic relevantního nedodal, označil je za správné a přesvědčivé s tím, že vina obviněného byla prokázána v plném rozsahu (strana 5 rozsudku).
Vadou jistě je, že skutkové zjištění obsažené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je ve formulaci „umožnil vystavit nepravdivé potvrzení“ neúplné, nejasné a tento nedostatek nebyl zhojen ani doplňujícími informacemi obsaženými v jeho odůvodnění. Soud prvního stupně srozumitelně nevysvětlil, o jaký důkaz opřel svůj závěr o tom, že obviněný za popsaných okolností spoluobviněné poskytl razítko. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že tak učinil na podkladě výpovědi spoluobviněné, podle níž to sice byla ona, kdo si razítko z kanceláře společnosti vzala domů, aby ho mohla předat obviněnému či svědku J. V. To neudělala a obviněný podle soudu prvního stupně tak musel nejpozději 23. 2. 2004 vědět, že spoluobviněná razítko společnosti má, nijak ho to neudivilo a hlavně neučinil nic proto, aby se razítko dostalo do rukou osoby oprávněné jednat za společnost E. i., s. r. o., naopak byl přítomen u sepisování potvrzení a jeho stvrzování. Obviněný je tak podle názoru soudu spoluobviněnou usvědčován, že věděl, že jí je stvrzováno potvrzení o zaměstnání a příjmu u jmenované společnosti, ač tam nepracovala a žádné příjmy neměla (viz strana 16 rozsudku). Z takto zrekapitulované výpovědi spoluobviněné I. S. rozhodně nevyplývá, že jí obviněný razítko poskytl, a ani to, že měl vědomost o tom, k čemu má razítko sloužit. Obviněná vždy uváděla, že to byla ona, kdo razítko odnesl domů, a ačkoliv to sdělila spoluobviněnému, nepředala mu ho; nikdy jej neoznačila jako osobu, jež by jí potvrzení o zaměstnání a příjmu tímto razítkem opatřila či k tomu dala podnět (č. l. 311-314, 826-827). Soud prvního stupně v daných souvislostech též zmínil, že provedenými důkazy bylo také prokázáno, že obviněný svědkyni M. K. telefonicky potvrzoval, že spoluobviněná I. S. byla k datům vydání potvrzení o zaměstnání u společnosti E. zaměstnána. Toto zjištění, jakkoliv by mohlo být též významné z hlediska naplnění znaků pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu, nelze hodnotit jako „umožnění vystavení nepravdivého potvrzení“ a navíc z kontextu výpovědi svědkyně M. K. (č. l. 1015) se naznačuje, že hovor, jehož přepis je součástí spisového materiálu (č. l. 232-233), byl pořízen až po podání trestního oznámení, nikoliv v průběhu ověřování předpokladů pro uzavření hypotečního úvěru pod bodem 3) b), a k ověřování údajů obsažených v tomto potvrzení v průběhu jednání se spoluobviněnou I. S. se svědkyně vyjádřila v tom smyslu, že si nevzpomíná, zda tak postupovala v případě prvního úvěru, ale že tak učinila při druhé příležitosti a mužský hlas jí sdělil, že ve společnosti E. obviněná pracuje.
Tyto nedostatky činí vývody o zavinění obviněného, zvláště ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 3) c) výroku o vině, kdy ani potvrzení o zaměstnání a příjmu spoluobviněné nebylo předkládáno a jeho pravdivost ověřována, jakož i výši škody (v popisu skutku není způsobení škody vyjádřeno žádnou skutkovou okolností), povrchními a nepřesvědčivými a nic na tom nemůže změnit ani zjištění, že část peněžních prostředků získaných spoluobviněnou sloužila pro osobní potřebu právě dovolatele. Závěry soudů nemohou obstát a na soudu prvního stupně bude, aby se těmito otázkami zabýval a důsledně se s nimi vypořádal.
Obviněný také vytkl, že soud prvního stupně nezákonně a v rozporu s čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod změnil popis skutku oproti obžalobě, podle níž měl v předmětných dnech „vystavit“ nepravdivé potvrzení, zatímco podle soudu vystavení nepravdivého potvrzení „umožnil“. Tuto námitku přijmout nelze. Není pochyb o tom, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, popisem skutku v obžalobě (stejně jako jeho právním posouzením) však vázán není. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku musí jeho popis přizpůsobit tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (k tomu č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Opíraje se o tato východiska, totožnost skutku není zpochybněna, neboť je zachována nejméně shoda v následku.
Protože napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí výroku o náhradě škody, spočívajícím v jeho povinnosti zaplatit poškozenému A. B. A., a. s., částku 1.079.400,- Kč, nebylo možno vyhovět. Je sice pravdou, že podle §265o odst. 1 tr. ř. může před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, ale toto v podstatě procesně právní ustanovení nelze vztáhnout na procesně právní postupy odpovídající jinému než trestnímu řízení, typicky řízení občanskoprávnímu. Jinými slovy, na jeho podkladě lze odložit nebo přerušit výkon trestu či ochranného opatření (ochranného léčení), nikoliv však výkon rozhodnutí stran výroku o náhradě škody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková