ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.820.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 820/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 8 To 19/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 68/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 6 T 68/2006, byl obviněný J. T. uznán vinným, že
„ad 1) dne 9. 4. 2006 v době kolem 03:30 hod. poblíž restaurace B. K. ve stavu silné opilosti po předchozí slovní roztržce s rovněž opilým poškozeným Z. K., poškozeného Z. K. nejprve při vzájemném fyzickém napadení opakovaně udeřil pěstí a kopal do hlavy (srazil jej i na zem) a posléze, v úmyslu poškozeného Z. K. usmrtit, opakovaně bodal poškozeného Z. K. blíže nezjištěným předmětem velkou silou zepředu do hrudníku a do zad, čímž mu způsobil celkem 18 bodných poranění dutiny hrudní a břišní – zejména mu způsobil 4 bodná poranění pravé plíce, nářez levé plíce, vícečetná bodná poranění bránice vpravo i vlevo, 3 bodná poranění jater, 3 průbody pravé ledviny, 2 bodná poranění žaludku, bodné poranění dvanáctníku a dále mu i způsobil hlubokou řeznou ránu délky asi 10 cm vpředu na krku pronikající až ke štítné chrupavce, načež poškozený Z. K. na následky těchto poranění na místě zemřel,
ad 2) v přesně nezjištěný den v období od 31. 3. do 3. 4. 2006 kolem 02:00 hod. v noci po vysazení uzamčené branky plotu u domku V. S., vnikl na pozemek u tohoto domku a neuzamčenými dveřmi vešel do domku, kde se v obytné místnosti střetl s V. S., na kterém požadoval okamžité vydání ruční el. okružní pily a ruční el. rozbrušovačky, což byly věci, které měl u V. S. uloženy V. N., a když mu V. S. odmítl věci vydat, tak na vydání věcí trval, načež uchopil zezadu V. S. levou rukou kolem těla a pravou rukou mu přiložil na tvář přesně nezjištěný ostrý předmět, načež V. S. z obavy před hrozícím násilím mu požadované věci poté vydal – el. rozbrušovačka měla hodnotu asi 50,- Kč a el. pila asi hodnotu 150,- Kč.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. Za tuto trestnou činnost mu uložil podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a krajský státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 8 To 19/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce Mgr. R. U. dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.; namítl, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle řízení mít měl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný konkretizoval tak, že mu sice byl dne 10. 4. 2006 Okresním soudem v Kladně ustanoven obhájce, avšak do posledního dne hlavního líčení, tj. do 19. 12. 2006, kdy byl vyhlášen rozsudek, jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno seznámit se s odborným vyjádřením z odvětví trasologie, o které soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí. Domníval se tak, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces (včetně práva mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby) garantovaného Listinou základních práv a svobod i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Doplnil, že zmíněný důkaz byl navržen a soudu předložen až bezprostředně před koncem hlavního líčení dne 19. 12. 2006, ačkoli trestní řízení probíhalo již celých osm měsíců, přičemž za tak dlouhou dobu bylo možné odborné vyjádření vyhotovit a seznámit s jeho obsahem obhájce i obviněného. Předložení důkazu bezprostředně před koncem hlavního líčení, aniž by bylo předložení předem avizováno, prý nelze považovat za zákonný postup orgánů činných v trestním řízení.
V následné velmi obsáhlé pasáži obviněný brojil proti zjištěnému skutkovému stavu. Uvedl, že se skutků, které jsou mu kladeny za vinu, nedopustil, že jeho vina nebyla žádným z provedených důkazů prokázána a že závěry soudů obou stupňů jsou nepodložené a opírají se o zjevně zpochybněné důkazy. Odvolacímu soudu vytkl, že označil postup soudu prvního stupně za správný a zákonný, a to přes nesrozumitelnost některých pasáží v rozsudku, že z provedených důkazů vyvodil skutková zjištění, která těmto důkazům neodpovídají, jsou s nimi v rozporu a jsou nelogická, což prý svědčí o porušení zásady volného hodnocení důkazů, a že odmítl provést jím navrhovaný důkaz vyšetřovacím pokusem za účelem prověření výpovědi svědkyně Z. S. Obviněný se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen, a to z toho důvodu, že jeho protiprávní jednání nebylo ničím prokázáno.
Dovolatel se velmi podrobně vyjádřil ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin vraždy. Ve zkratce lze uvést, že především tvrdil, že poškozeného neusmrtil, jeho jednání se ve vztahu k poškozenému omezilo pouze na údery pěstí, kopy nohou a šlapání do obličeje, přičemž po tomto útoku se poškozený zvedal sám z chodníku. Trval na tom, že jeho výpověď byla po celou dobu trestního řízení konzistentní a na podporu tohoto tvrzení odkazoval na závěry znalců z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická biologická a genetická expertíza, a z odvětví trasologie, které prý jednoznačně potvrzují jeho obhajobu. Obviněný dále upozornil na možnost, že poškozeného mohla usmrtit třetí osoba. V této souvislosti zpochybňoval výpovědi svědků Z. S., V. H. a především M. B. a za spekulativní považoval zejména závěr odvolacího soudu, že je nereálné, aby se kromě něho (obviněného) v krátkém časovém úseku ještě nějaká třetí osoba dostala vůči poškozenému do natolik zlobného afektu, aby jej (poškozeného) osmnáctkrát bodla do hrudníku a navíc mu podřízla krk. Podle názoru obviněného je prý pravděpodobnější verze, že mezi pachatelem vraždy a poškozeným mohlo dojít ke konfliktu kvůli odcizené bundě a hodinkám, který následně vyústil v usmrcení poškozeného. Dovolatel rovněž zpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že měl dostatečný časový prostor k manipulaci s důkazy a mohl tak cíleně vytvořit co nejvýhodnější důkazní situaci. Nesouhlasil s tvrzením, že by s věcmi jakkoli manipuloval, čistil je či odstranil vražednou zbraň. Spíše se snažil poukázat na skutečnost, že jedinou osobou, která v předmětný den měla u sebe nůž, byl svědek R. W., a že on sám u sebe prokazatelně žádný nůž neměl, což prý potvrdila i svědkyně Z. S.
Ke skutku kvalifikovanému jako trestné činy loupeže a porušování domovní svobody dovolatel konstatoval, že i v tomto případě byla jeho výpověď od počátku trestního stíhání konzistentní, navíc uvedl, že neměl důvod chovat se k poškozenému V. S. tak, jak je mu kladeno za vinu. Výpověď tohoto poškozeného považoval za naprosto nevěrohodnou a namítl, že (poškozený) nedokázal ani popsat základní skutečnosti, týkající se předmětného skutku a tudíž z jeho výpovědi nelze učinit závěr o tom, že se skutek opravdu stal. V následné pasáži podrobně rozebral výpověď poškozeného a uzavřel ji s tím, že jde o osobu nevěrohodnou, vymýšlející si a holdující alkoholu a hracím automatům.
Vzhledem k uvedenému obviněný zdůraznil, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neměl v provedeném dokazování dostatečnou oporu pro závěry o jeho vině, a proto výsledkem trestního řízení je napadené rozhodnutí, které považoval za nezákonné a zcela nepodložené. Dodal, že odvolací soud nemohl ani správně celou věc právně posoudit, když sám konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v některých pasážích nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí prý tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a přitom v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Při bližší konkretizaci tohoto dovolacího důvodu odkázal na shora vyjmenované výhrady.
S ohledem na uvedené argumenty obviněný navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zrekapitulovala obsah dovolání, uvedla, že nemůže obstát námitka obviněného, že popis skutku postrádá vyjádření objektivních okolností rozhodných pro subjektivní i objektivní stránku přisouzených trestných činů, protože z jeho popisu je zcela zřejmé, že se obviněný zjištěného jednání dopustil. Především však zdůraznila, že obviněný se v této části dovolání ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení je možné namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoliv však nesprávnost skutkových zjištění nebo vady v hodnocení důkazů.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že toto ustanovení sice dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, ale pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil, avšak o takovou situaci se v dané věci nejednalo. V žádném úseku trestního řízení nedošlo k tomu, že by právo obviněného na obhajobu bylo zásadně omezováno. V průběhu hlavního líčení byly důkazy prováděny za přítomnosti obviněného i obhájce, navíc kritika závěrů z odborné expertízy byla předmětem odvolání obviněného, což vyvrací jeho námitku, že nemohl právo na obhajobu uplatnit. Státní zástupkyně proto v této části považovala dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že dopadá na případy, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, jej zamítl; pak je možno tento dovolací důvod uplatnit jen tehdy, byl-li v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až g) tr. ř. Zároveň však dodala, že předchozí řízení namítanými pochybeními zatíženo není, neboť soudy ve svých rozhodnutích řádně vyložily a odůvodnily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a právní posouzení skutku, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku by existoval extrémní nesoulad.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
První z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Z této zákonné citace je zřejmé, že jde o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 a násl. tr. ř., jakož i rozhodnutí publikované pod č. T 538. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 23, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 281). Taková situace je důvodem dovolání bez ohledu na to, z jakého důvodu obviněný musel mít v řízení obhájce, neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli porušení práva na obhajobu, ale jen takové, při němž po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr. a přiměřeně i rozhodnutí publikované pod č. T 413 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, Praha: C. H. Beck, 2002, s. 203). Současně Nejvyšší soud judikoval, že uvedený dovolací důvod se může rovněž vztahovat na situaci, kdy obviněný sice obhájce má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 513. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 22, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 194).
V této konkrétní trestní věci je z obsahu spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 68/2006 zřejmé, že dovolatel po celou dobu řízení obhájce měl (ostatně obviněný v podaném dovolání ani netvrdil, že by tomu tak nebylo). Nešlo přitom ani o situaci, při které by sice obviněný obhájce měl, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení by nebyly plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. V tomto směru je třeba přisvědčit argumentaci státní zástupkyně, že v žádném stadiu trestního řízení nedošlo k tomu, že by právo obviněného na obhajobu bylo omezováno.
Už z těchto důvodů nelze námitku obviněného, že do posledního dne hlavního líčení, v němž byl vyhlášen odsuzující rozsudek, jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno seznámit se s odborným vyjádřením z odvětví trasologie, o které soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí, ani při shora uvedeném co nejširším výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podřadit. Jinými slovy řečeno jde o námitku, která stojí mimo rámec uvedeného důvodu dovolání.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné k této problematice poznamenat, že podle §213 odst. 1 tr. ř. se posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny, jimiž se provádí důkaz, při hlavním líčení přečtou a umožní se do nich nahlédnout stranám, a pokud je to třeba, i svědkům a znalcům. Podle §213 odst. 2 tr. ř. jiné věcné důkazy se předloží stranám, a je-li toho třeba, i svědkům a znalcům. Zároveň podle §214 tr. ř. platí, že obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu.
Prostřednictvím těchto ustanovení (zejména pak §214 tr. ř.) se v hlavním líčení realizuje právo obviněného na vlastní obhajobu (čl. 38 odst. 2 Listina základních práv a svobod), které spočívá v tom, že obviněný může vyjádřit vlastní stanovisko ke všem provedeným důkazům a ovlivnit tak úvahy soudu při jejich hodnocení, a to bez ohledu na skutečnost, zda důkaz svědčí v jeho prospěch či v neprospěch.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 12. 2006 (str. 631) se podává, že podle §213 odst. 1 tr. ř. byl přečten a obviněnému předložen k nahlédnutí písemný důkazní materiál dodatečně předložený Krajským státním zastupitelstvím v Praze, a to odborné vyjádření z oboru trasologie. Obviněný po prohlídce dokumentace uvedl pouze to, že plně setrvává na své výpovědi při hlavním líčení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem je mimo jakoukoliv pochybnost, že právo obviněného na obhajobu nebylo nikterak porušeno. Po podání obžaloby soud prvního stupně provedl v průběhu hlavního líčení všechny důkazy za přítomnosti obviněného i obhájce, kteří tak měli možnost seznámit se i s předmětným důkazním materiálem a poté se k němu vyjádřit (z časového hlediska přitom není rozhodné, v jakém okamžiku hlavního líčení byl tento důkaz proveden). Takovou možnost měli rovněž po podrobnějším prostudování trestního spisu v rámci přípravy na odvolací řízení. O tom, že této možnosti i využili, ostatně svědčí kritika závěrů zmíněné odborné expertízy, která byla (mimo jiné) předmětem podaného odvolání obviněného. I to vyvrací jeho dovolací námitku, že nemohl právo na obhajobu uplatnit.
Jak již bylo naznačeno výše, dovolání obviněného bylo též opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na základě něho je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že pokud obviněný opřel své dovolání o námitky, kterými se stejně jako v předchozím řízení snažil zpochybnit skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen odvolacím soudem, nevytýkal soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutkového stavu tyto otázky po právní stránce nesprávně vyhodnotily, ale požadoval, aby byla vzata do úvahy jeho obhajoba a jeho zhodnocení provedených důkazů. Právě takovou povahu měly argumenty obviněného založené na opakovaném tvrzení, že se trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. nedopustil, že se jeho jednání ve vztahu k poškozenému Z. K. omezilo pouze na údery pěstí, kopy nohou a šlapání do obličeje, přičemž po tomto útoku se poškozený zvedal sám z chodníku, že poškozeného mohla usmrtit třetí osoba, že výpovědi svědků Z. S., V. H. a především M. B. jsou nevěrohodné, že jedinou osobou, která v předmětný den měla u sebe nůž, byl svědek R. W., že samotný obviněný u sebe prokazatelně žádný nůž neměl, apod. Stejnou povahu měly rovněž námitky obviněného týkající se skutku kvalifikovaného jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. Za výhrady směřující výhradně proti úplnosti a správnosti skutkových zjištění je nutné považovat i výtky, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy.
K takto uplatněným námitkám obviněného je třeba uvést, že se nejedná o námitky právní, které se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím dovolatel prvotně požadoval změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně vyvozoval nesprávné právní hodnocení předmětných skutků jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., resp. trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Stejně tak je třeba uvést, že tímto způsobem formulované argumenty nelze podřadit ani pod poslední obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož je důvodem dovolání existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod tedy dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci (rozhodně se tedy nevztahuje na vydání rozsudku soudu prvního stupně, jak obviněný ve svém dovolání chybně uvedl). Smyslem tohoto dovolacího důvodu je naopak umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného tedy nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Na tomto místě je vhodné dodat, že tento dovolací důvod nelze v žádném případě vykládat tak, že by snad v jeho rámci bylo možno namítat jakoukoli procesní vadu, ke které mělo dojít v průběhu celého řízení.
Dovolání by tedy v tomto případě bylo možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tato podmínka však také nebyla splněna, protože i když byl obviněným v dovolání označen další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z důvodů shora rozvedených ve skutečnosti nebyl obsahově naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a