ECLI:CZ:NS:2008:1.SKNO.6.2008.3
sp. zn. 1 Skno 6/2008
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. září 2008 bez ústního jednání v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Karla Podolky a JUDr. Ivany Zlatohlávkové o odvolání ministra spravedlnosti JUDr. J. P. proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2008, sp. zn. 1 Ds 24/2007, takto:
Podle §21 odst. 3 věty druhé zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se napadené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2008, sp. zn. 1 Ds 24/2007, zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že se podle analogie §14 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z a s t a v u j e kárné řízení JUDr. I. B. pro skutek spočívající v tom, že
jako předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky vážně porušovala povinnosti orgánu státní správy soudů na úseku hospodaření s majetkem státu, stanovené zejména zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, neboť v souvislosti s odvody a penále za pochybení v oblasti programového financování Nejvyššího soudu, vyměřenými Finančním úřadem Brno I platebními výměry ze dne 11. června 2007, č. 46/2007 – 87/2007 v celkové výši 39.771.324,- Kč,
1) nijak se nesnažila vysvětlil a zdůvodnit postup Nejvyššího soudu spočívající ve shora uvedeném pochybení a nevyužila po vydání platebních výměrů práva odvolat se proti těmto prvostupňovým rozhodnutím Finančního úřadu a naopak se v žádosti Ministerstvu financí ze dne 29. června 2007 o prominutí platby odvodů a penále tohoto práva výslovně vzdala,
2) po vydání platebních výměrů Finančním úřadem Brno I dne 11. června 2007 neinformovala Ministerstvo spravedlnosti jako správce rozpočtové kapitoly o výši odvodů a penále, ačkoliv věděla o nemožnosti jejich úhrady z rozpočtu Nejvyššího soudu, a neučinila tak až do 14. 11. 2007, kdy teprve požádala o navýšení rozpočtu Nejvyššího soudu o 40 mil. Kč.
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2008, sp. zn. 1 Ds 24/2007, byla JUDr. I. B. podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zproštěna kárného obvinění pro skutek spočívající v jednání popsaném shora ve výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť tento skutek není kárným proviněním.
Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém vyslovil nesouhlas s právním závěrem kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, že jako ministr spravedlnosti není aktivně legitimován k podání kárného návrhu proti JUDr. I. B. jako proti předsedkyni Nejvyššího soudu ČR, nýbrž pouze jako proti soudkyni. Dále ministr spravedlnosti ve svém odvolání nesouhlasil s hodnocením důkazů kárným senátem, který dospěl k závěru, že postupu JUDr. I. B., když nevyužila práva odvolat se proti prvostupňovým rozhodnutím finančního úřadu a naopak se rozhodla hned požádat o prominutí platby a přitom se vzdala práva odvolání, nelze nic vytknout. Kárně obviněná závažným způsobem porušila svoje povinnosti v tom, že po vydání platebních výměrů neprodleně neinformovala Ministerstvo spravedlnosti jako správce rozpočtové kapitoly, ač věděla, že není v možnostech Nejvyššího soudu uhradit uvedenou částku z prostředků, které mu byly svěřeny. Informaci nepodala i přesto, že k tomu byla vyzvána tehdejším ministrem spravedlnosti. Jednání kárně obviněné považuje ministr spravedlnosti za závažné porušení jejích povinností na úseku hospodaření s majetkem státu, protože jím ohrozila samotnou činnost a další fungování Nejvyššího soudu. Závažnost jednání kárně obviněné je zvyšována četností a závažností porušení rozpočtové kázně, výší sankcí a též tím, že se dopustila svého jednání za situace, kdy se resort potýkal v podstatě celý rok s nedostatkem finančních prostředků, a že se dostatečně nesnažila co nejvíc minimalizovat výši uložených sankcí a jejich dopad na rozpočet jak Nejvyššího soudu, tak nakonec i celé justice. Dopustí-li se takového jednání soudní funkcionář, dokonce představitel soudu nejvyšší instance, pak i když se nejedná o porušení povinností soudce v souvislosti s vlastní rozhodovací činností, je i toto jednání veřejností vnímáno stejně negativně, neboť právem očekává od vrcholného představitele soudu respekt k zákonům. Je zcela nepochybné, že i takové jednání vede k ohrožení důvěry v justici. V závěru svého odvolání ministr spravedlnosti navrhl, aby odvolací kárný senát Nejvyššího soudu znovu posoudil jeho kárný návrh i výsledky provedeného dokazování kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci a jednání kárně obviněné JUDr. I. B. kvalifikoval jako kárné provinění ve smyslu ustanovení §87 ve spojení s ustanovením §124 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a uložil jí i přiměřený kárný postih.
K podanému odvolání se vyjádřila předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. I. B. a ve svém podrobném vyjádření vyslovila nesouhlas s námitkami ministra spravedlnosti, které jsou dle jejího názoru nedůvodné, ministr spravedlnosti není osobou oprávněnou k podání návrhu na zahájení kárného řízení proti předsedovi Nejvyššího soudu jako soudnímu funkcionáři.
Kárný senát Nejvyššího soudu rozhodl dne 14. května 2008 usnesením, sp. zn. 1 Skno 6/2008, o přerušení kárného řízení a předložení věci Ústavnímu soudu podle §224 odst. 5 tr. řádu, se zřetelem na ustanovení §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s návrhem na zrušení části ustanovení §128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud usnesením ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 23/08, odmítl návrh kárného senátu Nejvyššího soudu na částečné zrušení ustanovení §128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Kárný senát Nejvyššího soudu ČR rozhodl dne 3. září 2008 podle §224 odst. 3 tr. řádu, se zřetelem na ustanovení §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, usnesením, sp. zn. 1 Skno 6/2008, o pokračování v kárném řízení.
Kárný senát Nejvyššího soudu po zjištění včasnosti podaného odvolání se nejprve zabýval otázkou, která je obsahem většiny výše uvedených rozhodnutí, vyjádření předsedkyně Nejvyššího soudu i odvolání ministra spravedlnosti, zda je ministr spravedlnosti oprávněn podat kárnou žalobu na předsedkyni Nejvyššího soudu pro kárné provinění, kterého se měla dopustit porušením povinností orgánu státní správy soudů na úseku hospodaření s majetkem státu, stanovené zejména zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky.
Vrchní soud v Olomouci se zabýval oprávněností ministra spravedlnosti k podání kárného návrhu na předsedkyni Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí. Nejprve řešil otázku, zda nepřichází v úvahu postup spočívající v přerušení kárného řízení při aplikaci §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a ustanovení §224 odst. 5 trestního řádu z důvodu kolize běžného zákona – ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zvažováno v případě návrhu směřujícímu proti předsedovi Nejvyššího soudu) a Ústavy, resp. jeho čl. 62 písm. f) a dospěl k závěru, že obsah ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu ke čl. 62 písm. f) Ústavy ČR rozpor jednoduchého a ústavního práva nesignalizuje. Ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vymezuje pravomoc ministra spravedlnosti vůči „soudci“, kdežto čl. 62 písm. f) Ústavy hovoří o „předsedovi Nejvyššího soudu“. Kárný senát usoudil, že v kontextu ústavní roviny je vyzdviženo postavení předsedy Nejvyššího soudu (jmenovaného prezidentem republiky ze soudců Nejvyššího soudu - §102 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, interpretace nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 87/06 a minori ad maius), vrcholného reprezentanta soudní moci coby funkcionáře soudní správy a že namítaná neoprávněnost ministra spravedlnosti k podání návrhu na kárně obviněnou předsedkyni Nejvyššího soudu může být zvažována toliko stran návrhu, který jí vytýká nesplnění povinností spojených se zastáváním této funkce (výkonem státní správy Nejvyššího soudu), nikoliv pak s výkonem vlastní soudcovské, míněno rozhodovací činnosti. Kárný senát neshledal nedostatek pravomoci ministra spravedlnosti k případnému podání kárného návrhu i na předsedu Nejvyššího soudu, pokud by byl proti němu podán „toliko“ jako „soudci“ (byť Nejvyššího soudu) pro skutek naplňující znaky kárného provinění podle §87 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (např. bylo-li by vytýkané jednání spojeno se zaviněným porušením soudcovských povinností při rozhodování konkrétní věci, dlouhodobá zaviněná nečinnost apod.). Obsah ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyl proto kárným senátem shledán kolidujícím s Ústavou a důvod k postupu podle §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a §224 odst. 5 trestního řádu kárný senát neshledal. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci dospěl k závěru, že podal-li ministr spravedlnosti kárnou žalobu na JUDr. I. B. nikoliv jako na „soudkyni“, nýbrž jako na „předsedu/kyni Nejvyššího soudu“, učinil tak, vzhledem k obsahu ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž by k takovému úkonu byl aktivně legitimován.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 23/08, kterým odmítl návrh kárného senátu Nejvyššího soudu na zrušení části ustanovení §128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyslovil žádné námitky k závěru kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, že ministr spravedlnosti podle ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není oprávněn k podání kárného návrhu proti předsedkyni Nejvyššího soudu pro porušení jejích povinností při výkonu státní správy soudů. Ústavní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že ustanovení §128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neupravuje otázku, kdo je oprávněn zahájit kárné řízení. Ministr spravedlnosti, jenž podal kárný návrh proti předsedkyni Nejvyššího soudu, odvozoval svoje oprávnění k němu z ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Kritické ustanovení §128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není ustanovením, jež má být použito k identifikaci legitimovaného subjektu k zahájení kárného řízení proti předsedkyni Nejvyššího soudu pro porušení povinnosti při výkonu státní správy. Ústavní soud ve svém shora uvedeném rozhodnutí nevyslovil nesouhlas s interpretací ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §87 a §128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Vrchním soudem v Olomouci, který tato ustanovení interpretoval tak, že ministr spravedlnosti má legitimaci k podání kárného návrhu jen proti předsedkyni Nejvyššího soudu jakožto soudkyni, nikoli již coby nositeli výkonu státní (soudní) správy. V dané věci tedy byl již dle Ústavního soudu uplatněn právní názor (výklad rozhodných ustanovení), který je i nadále k dispozici, jenž si zjevně osobuje znaky ústavní konformity, a jako takový byl ve vazbě na čl. 62 písm. f) Ústavy i vysloven. Ústavní soud zcela jednoznačně uvedl, že o tom, kdo je aktivně legitimován k podání kárného návrhu proti předsedovi Nejvyššího soudu, hovoří a stanoví to výlučně ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací kárný senát Nejvyššího soudu již ve svém rozhodnutí o přerušení kárného řízení podle §224 odst. 5 tr. řádu, se zřetelem na ustanovení §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze dne 14. května 2008, sp. zn. 1 Skno 6/2008, vyslovil souhlas a nadále i souhlasí s právním názorem Vrchního soudu v Olomouci, že podle §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže podat ministr spravedlnosti kárnou žalobu proti předsedkyni Nejvyššího soudu pro porušení jejích povinností při výkonu státní (soudní) správy. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci svůj právní názor, jak je výše uvedeno, velice podrobně odůvodnil a Nejvyšší soud k tomuto odůvodnění nemá výhrady. Ministr spravedlnosti je aktivně legitimován k podání kárného návrhu proti předsedkyni Nejvyššího soudu jen pro porušení povinností spojených s výkonem vlastní soudcovské (rozhodovací) činnosti předsedkyně Nejvyššího soudu, tedy pokud by svým jednáním předsedkyně Nejvyššího soudu naplnila znaky kárného provinění podle §87 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto závěru ostatně nic nenamítá ani Ústavní soud ve svém shora popsaném rozhodnutí.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolacímu kárnému senátu Nejvyššího soudu nezbylo, než rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2008, sp. zn. 1 Ds 24/2007, kterým byla JUDr. I. B. podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zproštěna kárného obvinění pro skutek spočívající v jednání popsaném ve zprošťujícím výroku tohoto rozhodnutí, zrušit jako chybné. Jakmile totiž vrchní soud dospěl k závěru, že ministr spravedlnosti není oprávněn k podání kárné žaloby na předsedkyni Nejvyššího soudu pro porušení povinnosti při výkonu státní (soudní) správy, měl okamžitě kárné řízení zastavit pro nedostatek aktivní legitimace na straně ministra spravedlnosti a ne v něm pokračovat. Ostatně předsedkyně Nejvyššího soudu opakovaně kárnému senátu Vrchního soudu v Olomouci navrhla procesní postup spočívající v zastavení kárného řízení pro nedostatek aktivní legitimace ministra spravedlnosti k podání kárného návrhu. Kárný senát tento postup nezvolil, jelikož mimo jiné dospěl k závěru, že důvod, pro který by mělo při analogické aplikaci trestního řádu (tj. vedení řízení na základě právního úkonu osoby s nedostatkem pravomoci) dojít k zastavení kárného řízení kárně obviněné předsedkyně Nejvyššího soudu, trestní řád neupravuje, a proto prostor pro analogickou aplikaci trestního řádu dán není. S tímto názorem kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci odvolací kárný senát souhlasí, avšak kárný senát Vrchního soudu v Olomouci se měl důkladněji zabývat možností analogické aplikace §14 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení stanoví podmínky pro zastavení kárného řízení a v písm. a) je uvedeno, že senát kárné řízení bez ústního jednání zastaví, byl-li návrh na zahájení řízení podán opožděně, nebo byl-li vzat zpět. V tomto ustanovení je stanoven postup kárného senátu pro rozhodnutí o kárném návrhu ve vztahu k včasnosti a možné dispozici s návrhem. Další obdobnou formální náležitostí návrhu na zahájení kárného řízení je oprávněnost subjektu návrh podat. Na to však citovaný zákon nepamatuje. Je tedy možné tento zákonný nedostatek napravit použitím analogie procesního předpisu ve prospěch kárně obviněného.
Pro úplnost zbývá dodat, že podle §8 odst. 3 písm. a) zák. č. 7/2002 Sb., ve znění zák. č. 314/2008 Sb., s účinností od 1. 10. 2008 je návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti předsedy Nejvyššího soudu oprávněn podat prezident republiky. Podle důvodové zprávy k bodu 6 návrhu zák. č. 314/2008 Sb. podle platné právní úpravy nelze předsedy a místopředsedy soudů kárně postihnout za porušení povinnosti, která je spojena s funkcí předsedy nebo místopředsedy soudu. I tyto argumenty tedy svědčí pro závěr, že ministr spravedlnosti není a nebyl oprávněn podat kárnou žalobu na předsedkyni Nejvyššího soudu pro porušení jejích povinností při správě Nejvyššího soudu.
S ohledem na výše uvedené nezbylo kárnému senátu Nejvyššího soudu, než podle §21 odst. 3 věty druhé zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2008, sp. zn. 1 Ds 24/2007, zrušit a znovu rozhodnout bez ústního jednání tak, že podle analogie §14 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se zastavuje kárné řízení JUDr. I. B.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2008
JUDr. Jiří Pácal
předseda kárného senátu