ECLI:CZ:NS:2008:11.TCU.31.2008.1
sp. zn. 11 Tcu 31/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. října 2008 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny V. C. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2008, sp. zn. 5 To 55/2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2008, sp. zn. 5 To 55/2008, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, se zrušují .
Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Generální prokuratura Moldavské republiky požádala dopisem ze dne 8. května 2008, č. 7-129/08-1742, o vydání státního občana Moldavské republiky V. C., k trestnímu stíhání do Moldavské republiky pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §190 odst. 2 písm. c) trestního zákona Moldavské republiky. Trestné činnosti se měl dopustit v podstatě tím, že v červenci 2005 převzal 400 EUR od D. C. k opatření potřebných dokladů k jejímu vycestování do ČR, ovšem doklady neopatřil a peníze si ponechal.
Po předběžném šetření podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dne 3. června 2008 pod sp. zn. 3 KZV 14/2008-68 u Městského soudu v Praze návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání V. C. (dále také „obviněného“) k trestnímu stíhání do Moldavské republiky.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, tak, že podle §397 odst. 1, 3 tr. ř. vydání moldavského státního občana V. C., k trestnímu stíhání do Moldavské republiky pro trestný čin zpronevěry, jehož se dopustil způsobem výše popsaným, je přípustné; předběžnou vazbu obviněného přeměnil soud na vazbu vydávací.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 2. července 2008, sp. zn. 5 To 55/2008, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. předložil dne 14. srpna 2008 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že se státní zástupce ani soudy, v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06), nijak nezabývali otázkou přípustnosti vydání V. C. z hlediska souladu se závazky České republiky, které pro ni vyplývají z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod (v tomto směru si nevyžádali žádné hodnotící zprávy). Ministerstvo spravedlnosti má v současnosti k dispozici toliko zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ke stavu dodržování lidských práv v Moldavské republice za rok 2007 (dostupná na adrese www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2007/100573.htm), z níž ovšem vyplývá, že podmínky v moldavských věznicích jsou velmi tvrdé, věznice jsou nebezpečně přeplněné a v některých případech i život ohrožující. Obzvláště tvrdé jsou podmínky výkonu vazby. Tyto okolnosti soudy při svém rozhodování vůbec nezohlednily. Postup, který předjímá ustanovení §399 odst. 2 písm. b) tr. ř. není v posuzovaném případě vhodný, vyžádání hodnotících zpráv ministerstvem by si vyžádalo poměrně hodně času a obviněný by se navíc k jejich obsahu (na rozdíl od veřejného zasedání před soudem) nemohl vyjádřit, proto ministr spravedlnosti postoupil věc Nejvyššímu soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, s tím, že Městský soud v Praze si před novým rozhodnutím ve věci v nezbytném rozsahu vyžádá zprávy o stavu dodržování lidských práv a základních svobod v podmínkách moldavských věznic.
Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku lze přisvědčit.
Podle §394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §393 odst. 1 tr. ř.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to nejen právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání – sdělení č. 549/1992 Sb.), ale musí se zabývat rovněž splněním dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat. V případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 42/2002 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/2006).
Soud tak musí mimo jiné zvažovat rovněž závazky, které Česká republika převzala v oblasti ochrany lidských práv. V posuzovaném případě (když soud rozhoduje o přípustnosti vydání obviněného do ciziny) přichází v úvahu zejména závazky z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.). Čl. 3 odst. 1 posledně jmenované Úmluvy stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení; toto ustanovení lze považovat za přímo vykonatelné, neboť v něm je obsažen striktní pokyn směřující vůči České republice, resp. příslušným orgánům České republiky, nevydat osobu jinému státu, existují-li vážné důvody domnívat se, že této osobě hrozí v dožadujícím státě nebezpečí mučení. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky, zabránily jejímu mučení, k němuž by potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, a rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr.).
Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu, v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění výše uvedených právních podmínek pro své rozhodnutí, včetně splnění podmínek, vyplývajících pro Českou republiku z v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv (o ochraně lidských práv), kterými je vázána. V posuzovaném případě se ovšem soud věcí z tohoto pohledu vůbec nezabýval (srov. str. 2 usnesení soudu prvního stupně). Soud vůbec nezvažoval, zda není na místě zvážit např. aplikaci výše citovaného ustanovení čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, ani si v tomto směru neopatřil žádné podklady k posouzení těchto otázek, když si nevyžádal v úvahu přicházející zprávy např. ministerstva zahraničních věci, ministerstva vnitra, nevládních institucí nebo zastupitelského úřadu. Na tyto zmíněné nedostatky, jimiž bylo zatíženo meritorní rozhodnutí Městského soudu v Praze, potom nijak nereagoval Vrchní soud v Praze, jako soud stížnostní, když v řízení o stížnosti obviněného proti výše označenému usnesení Městského soudu v Praze nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost (§147 tr. ř.), výše naznačenými právními podmínkami přípustnosti vydání se rovněž nezabýval a stížnost obviněného tak nesprávně zamítl jako nedůvodnou.
Pro úplnost je třeba upozornit, že z extradičních listin (z úředního překladu žádosti o vydání obviněného V. C. k trestnímu stíhání do Moldavské republiky – č. l. 102, úředního překladu listiny, jíž bylo obviněnému sděleno obvinění – č. l. 104 a zatykače, vydaného na obviněného dne 22. listopadu 2007 - č. l. 106) i z návrhu státní zástupkyně na vydání rozhodnutí podle §397 odst. 1 tr. ř. (č. l. 81) vyplývá, že vydání obviněného k trestnímu stíhání do Moldavské republiky je požadováno pro skutek, kvalifikovaný podle trestního zákona Moldavské republiky jako trestný čin podvodu. Městský soud v Praze nicméně ve výroku usnesení ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, (zjevně nesprávně) uvádí, že vydání V. C. je přípustné „… pro trestný čin zpronevěry…“.
Ze všech shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2008, sp. zn. 5 To 55/2008, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu a se zřetelem na ustanovení §397 odst. 6 tr. ř. zůstává V. C. i nadále v předběžné vazbě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík