ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.639.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 639/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 25. září 2008 dovolání K. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 31 To 231/2007 ze dne 6. 2. 2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 2 T 17/2006 ze dne 9. 5. 2007 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 2 T 17/2006, byl obviněný K. Š. uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle ust. §58 odst. 1 a ust. §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a současně dle §49 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 (dvou) let. Rovněž dle §228 odst. 1 tr. ř. soud I. stupně stanovil obviněnému povinnost uhradit poškozeným 1) R. K., škodu ve výši 86.218,- Kč a 2) Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, územní pracoviště L., škodu ve výši 7.286, Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená R. K. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný K. Š. v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodnul rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem dne 6. 2. 2008, sp.ִzn. 31 To 231/2007, v důsledku čehož byl rozsudek Okresního soudu v Liberci podle §258 odst. 1 písm. e), f) a odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obv. K. Š. se odsuzuje podle §223 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen se zkušební dobou v době trvání 1 (jednoho) roku. Poškozená R. K. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, územní pracoviště L., byla soudem II. stupně se svými nároky na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se uvedeného trestného činu obviněný dopustil dne 25. 10. 2005 kolem 6,45 hod. v katastrálním území obce Ch., okres L., tak, že při vyjíždění z vedlejší silnice na hlavní nedal přednost v jízdě vozidlu poškozené R. K., jedoucímu po hlavní z jeho pohledu zleva, v důsledku čehož do tohoto vozidla levou stranou narazil a zároveň způsobil jeho následný střet s protijedoucím vozidlem Avia, řízeným P. K. Poškozená K. při nehodě utrpěla podvrtnutí a naražení krční páteře, zhmoždění levého předloktí s exkoriací a oděrky na hřbetě pravé ruky, s dobou léčení delší než 7 (sedm) dní. Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 19. 3. 2008, jeho obhájci dne 11. 3. 2008 a Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň dne 7. 3. 2008.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obv. K. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. P. R. v zákonné lhůtě dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Liberci dne 30. 4. 2008. Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného rozsudku odvolacího soudu a v dovolání odkázal na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen o tom, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soud II. stupně důkazně vyhodnotil způsob vzniku dopravní nehody z 25. 10. 2005 – zejména se ohrazuje proti tomu, že jej krajský soud označil za viníka předmětné nehody. V této souvislosti zdůrazňuje, že místo nehody znal dobře, neboť jím projížděl denně, v důsledku čehož byl každý den informován o aktuálním dopravním značení této komunikace. Dále zdůrazňuje, že při průjezdu křižovatkou předpokládal, že poškozená projíždí kritickým místem rychlostí, která byla aktuálně povolená, tj. rychlostí 30 km/hod. Před průjezdem křižovatkou viděl automobil poškozené v dostatečné vzdálenosti a s ohledem na dopravní značení ve směru jízdy poškozené předpokládal, že ta skutečně touto rychlostí jede a on při vjetí na hlavní silnici ji nijak neomezí a ani ji nedonutí ke změně směru jízdy nebo rychlosti. Přičemž akcentuje, že jeho odhad vzdálenosti před započetím manévru byl správný a odbočení na hlavní silnici by se obešlo bez kolize, kdyby poškozená respektovala aktuální omezení rychlosti. Ta se však blížila k místu nehody dvakrát vyšší rychlostí než jaká byla povolená, v důsledku čehož ke kolizi došlo. Za této situace považuje obviněný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem za nesprávný, neboť je postavený na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu ČR navrhuje, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnul. Lze tedy shrnout, že naplnění uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že prvotní příčinou dopravní nehody byla skutečnost, že nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici. Podle názoru obou soudů měl poznat, že poškozená jede rychle a tuto situaci buď správně nevyhodnotil nebo chybně odhadnul své možnosti.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten přisvědčuje dovolání obviněného, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, který mj. uvádí, že „pokud řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči do křižovatky přijíždějícímu po vedlejší silnici znemožní (popř. podstatně ztíží), aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost za případnou kolizi“. S ohledem na skutečnost, že poškozená R. K. jela v daném místě rychlostí 75 km/h, přičemž povolená rychlost byla v daném místě 30 km/h, má státní zástupce za to, že jednání obv. K. Š. není možné kvalifikovat jako jednání porušující důležitou povinnost uloženou obviněnému podle zákona a tudíž není ani přiléhavá právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle ust. §223 tr. zák. Z tohoto důvodu státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265b odst. 1 tr. ř., napadené rozhodnutí soudu II. stupně zrušil, stejně jako na něj navazující rozhodnutí soudu I. stupně. Rovněž vyslovuje souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR učinil za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání; s tímto souhlasí i pro případ jiného rozhodnutí [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Následně zjistil, že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], v předepsané zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze subsumovat pod citované ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z hlediska – zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti, relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat pouze soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). (Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako III. přezkumnou instanci, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů – srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na fakt, že tyto nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit stanovením jednotlivých zákonných dovolacích titulů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Vzhledem k důvodům uvedeným v obou předcházejících odstavcích nelze pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, které představují polemiku se způsobem, jak soudy nižších instancí vyhodnotily provedené důkazy a se správností či nesprávností některých skutkových závěrů, které soudy na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud za právně relevantní pouze dovolatelovy námitky, podle nichž ani za stavu, kdy porušil ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedbalostního ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., zejména pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
Při posuzování daného případu Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolatel ve svém podání zpochybňuje nikoliv skutková zjištění soudů I. a II. stupně, ale hmotně právní posouzení daného skutku, neboť ve svém podání vyjadřuje zásadní nesouhlas s právní kvalifikací ublížení na zdraví dle ust. §223 tr. zák., které se měl dopustit v souvislosti s dopravní nehodou z 25. 10. 2005.
Dále Nejvyšší soud považuje za vhodné v obecné rovině posoudit daný případ z hlediska kauzality, neboť příčinný vztah, který spojuje jednání s daným následkem, je nezbytným obligatorním znakem objektivní stránky každého trestného činu. Obecně je nutné uvést, že samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávním následkem ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, že vývoj příčinné souvislosti je alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Tz 10/1980 nebo 5 Tz 66/1980). I u trestných činů nedbalostního ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou, bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni by následek byl případně způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje ani tehdy, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, která spolupůsobí ve vzniku následku, ale za předpokladu, že jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 125/1975). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i za předpokladu, že by kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nenastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní jednání pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Ze skutkových zjištění soudu I. a II. stupně vyplynul fakt, že poškozená R. K. v ranních hodinách jela dne 25. 10. 2006 po hlavní pozemní komunikaci rychlostí 75 km/hod., ačkoliv ve směru jízdy byla umístěna dopravní značka povolující maximální rychlost 30 km/hod. Při sjíždění po nájezdu k hlavní silnici obviněný, vědom si své povinnosti dát přednost v jízdě všem projíždějícím vozidlům, v daný okamžik vyhodnotil vzdálenost blížícího se automobilu Škoda Octavia, řízeným poškozenou, jako dostatečnou k tomu, aby provedl zamýšlený odbočovací manévr a bezpečně se zařadil. To, že se tak nestalo a došlo k dopravní nehodě, vyhodnotil okresní a poté i krajský soud jako výslednici několika současně existujících a dostatečně významných příčin – jednak pochybením poškozené, která se pohybovala po předmětné silnici s více jak dvojnásobně vyšší rychlostí a jednak pochybením dovolatele, který ve chvíli, kdy přijížděl ke křižovatce z vedlejší silnice, nedal přednost v jízdě blížící se Škodě Octavii a vjel na hlavní komunikaci s předpokladem, že se do provozu bezpečně začlení. Tento předpoklad se však ukázal jako nereálný, neboť korekce jízdy poškozené již nezabránila dopravní kolizi, jejíž výsledkem byl nejen střet poškozené s vozidlem obviněného, ale i následné odražení jejího vozidla do protisměru, kde se srazila s protijedoucí Avií.
Nejvyšší soud v rámci své trestněprávní rozhodovací praxi se k případům dopravních nehod vyjádřil již nejednou, v důsledku čehož je k dispozici ustálená judikatura, ze které je možné vydedukovat jasné zásady řešení dopravních kolizí.
a) Při dopravních nehodách k nímž dochází střetem vozidla jedoucího po hlavní silnici s vozidlem vjíždějícím do křižovatky z vedlejší silnice, je zásadně vinen řidič, který nerespektoval stanovenou přednost v jízdě a pokud nerespektováním pravidel silničního provozu k nehodě přispěl i řidič jedoucí s vozidlem po hlavní, může jít z jeho strany nejvýše o spoluzavinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 1411/2006).
b) Nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své jednání. Není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků provozu dodržování stanovených pravidel (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 686/2007, 5 Tdo 1173/2004).
c) Jak vyplývá z logického výkladu pravidel silničního provozu – řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní, nemá povinnost dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, rozhodnutí publikované pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.).
d) Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70%) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (ust. §18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů), protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).
Jelikož pravidla pro relevantní soudní rozhodnutí jsou určena jasně, je pouze otázkou, nakolik soud, který daný případ posuzuje, daný skutkový stav prokáže důkazně. V předloženém případě je pak určující zejména fakt, že pravidla silničního provozu porušila poškozená i obviněný, a proto je nutné dále ověřit, které zavinění bylo prvotní a přímo vedlo ke vzniku dopravní nehody. Z dosavadního způsobu projednání nehody vyplynulo, že okresní i krajský soud považuje za prokázané porušení dopravních předpisů u obou hlavních účastníků nehody – tj. u poškozené K. i u dovolatele Š., nicméně za prvotní a hlavní příčinu dopravní nehody oba soudy určily dopravní přestupek spočívající v nedání přednosti obviněného vůči poškozené. V této souvislosti pak krajský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1411/2006, ve kterém bylo v obdobném případě rozhodnuto v neprospěch řidiče, který vjel do křižovatky z vedlejší silnice a nedal přednost vozidlu jedoucímu po hlavní komunikaci. Naopak státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém stanovisku přisvědčil výpovědní verzi obviněného a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, ve kterém bylo rozhodnuto ve prospěch řidiče, který vjel na křižovatku z vedlejší silnice, když řidič pohybující se po hlavní silnici jel rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překročila.
Ze spisových materiálů tedy vyplynulo, že za zásadní pochybení označil okresní i krajský soud fakt, že obviněný, ačkoliv je držitelem řidičského oprávnění od roku 1968 a v rámci svého zaměstnání je mj. činný rovněž jako řidič, měl poznat, že vozidlo poškozené se ve skutečnosti pohybuje výrazně vyšší rychlostí než je 30 km/h, neboť tato rychlost je atypicky nízká a těžko zaměnitelná. I když soud II. stupně nepopírá, že na vznik dopravní nehody mělo vliv více příčin (zejména nepřiměřená rychlost vozidla poškozené R. K.), přesto i dle jeho názoru prvotní příčinou dopravní nehody byl fakt nedání přednosti v jízdě poškozené. Na tomto skutkovém základě pak dospěl k právnímu závěru, že dovolatel ve smyslu ustanovení §223 tr. zák. výše popsaným jednáním porušil ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, a že ke způsobení trestně právního následku – tj. ublížení na zdraví poškozené R. K. došlo v příčinné souvislosti s tímto jednáním.
Přestože bylo ověřeno, že poškozená R. K. svou jízdou dopravní předpis skutečně porušila, Nejvyšší soud má za to, že stejně tak bylo prokázáno zavinění obviněného. Soudy I. i II. stupně neuvěřily obhajobě K. Š., neboť jeho výpověď po konfrontaci s výpověďmi ostatních účastníků dopravní nehody v některých částech vyhodnotily jako nevěrohodnou. Jedná se zejména o následující dva body jeho výpovědi:
a) výrok, ve kterém uvedl, že v čase těsně před dopravní nehodou od Ch. přijíždělo po hlavní komunikaci jen jedno osamocené vozidlo, které bylo od místa křižovatky vzdálené cca 160 m, v důsledku čehož měl možnost najet do jízdního pruhu na hlavní silnici [č. l. 5, 6] a
b) že na pravé straně u vodícího pruhu stálo nějaké vozidlo, které mělo zapnuté osvětlení, ale nedávalo žádné znamení o směru jízdy, takže jej musel objet [č. l. 6].
Ze svědeckých výpovědí poškozené R. K. i řidiče protijedoucí Avie P. K. naopak vyplynulo, že ranní provoz v den nehody byl hustý, v důsledku čehož se Škoda Octavia blížila k místu nehody v koloně vozidel. Rovněž fakt, že další anonymní účastník silničního provozu, který stál ve směru jízdy dovolatele a vyčkával na vhodnou chvíli, kdy se bude moci bezpečně zařadit do provozu na hlavní komunikaci, dává spíše za pravdu poškozené, která vypověděla, že v místě připojovacího pruhu viděla dvě nebo tři auta, která blikají a čekají, až se budou moci zařadit do kolony na hlavní silnici, nicméně tyto vozy podjelo auto dovolatele a zařadilo se před ní a ona přes výrazné zpomalení svého vozidla již nedokázala zabránit střetu [č. l. 107]. Stejný závěr vyplývá i z protokolu o nehodě, sepsaný na dopravním inspektorátu Policie ČR v Liberci a k němu připojeného situačního plánku místa dopravní nehody [č. l. 29-31].
Rovněž na tvrzení dovolatele, že u poškozené předpokládal, že pojede předepsanou rychlostí 30 km/h, pohlíží Nejvyšší soud přinejmenším problematicky, neboť v místě, kde se kříží silnice hlavní s vedlejší (a kde byla navíc umístěna značka „stůj, dej přednost v jízdě“) má řidič na vedlejší silnici povinnost ve svém vlastním zájmu i zájmu ostatních účastníků silničního provozu dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci (viz ust. §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Před provedením tohoto manévru je z logiky věci povinen se důkladně přesvědčit o tom, zda jeho odbočení nevyvolá u vozidel pohybujících se po hlavní silnici nebezpečí nutnosti náhlé změny rychlosti či změny směru jízdy. V daném případě je rovněž podstatné, že pro zařazení vozidel na hlavní silnici byl zřízen připojovací pruh, kterého jsou řidiči z vedlejší silnice povinni před zařazením do průběžného pruhu na hlavní silnici použít (ust. §12 odst. 7 tamtéž).
S odkazem na ust. §22 odst. 1 zákona o silničním provozu je řidič na vedlejší komunikaci povinen dát přednost v jízdě vozidlům pohybujícím se na hlavní silnici, a to bez ohledu na rychlost jakou vozidlo na hlavní komunikaci jede. Pokud však řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která výrazně překračuje maximální povolenou rychlost, takže tím řidiči na vedlejší silnici znemožní nebo podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, nejedná se u řidiče přijíždějícího k hlavní silnici po vedlejší komunikaci o zaviněné porušení této povinnosti. O takovou situaci se však nejednalo. Dovolateli nic neznemožňovalo, aby poškozené K. dal v jízdě po hlavní silnici přednost. Za této situace stačilo, aby dovolatel užil připojovacího pruhu tak, jak mu ukládá zákon o silničním provozu.
Vozidlo poškozené jedoucí po hlavní komunikaci však jelo tak výrazně vyšší rychlostí oproti rychlosti, která byla v daném úseku povolena, že tento rozdíl musí každý průměrný řidič zaregistrovat a tomuto stavu přizpůsobit své počínání při vjezdu na hlavní silnici. Místní znalost dopravní situace je v daných podmínkách vždy podpůrná a nemůže převládnout nad povinností bezprostředního prověření aktuální situace na hlavní vozovce. Řidič na vedlejší silnici je nezbytně povinen s ohledem na tyto skutečnosti rychlost blížících se vozidel odhadnout. V tomto smyslu je rovněž nezanedbatelný fakt, že změny ve značení hlavní silnice, jak vyplynulo z dokazování, byly velmi časté a měnily podmínky průjezdu místem stavebních úprav dle aktuální potřeby, což mělo všechny účastníky silničního provozu vést ke zvýšené pozornosti v úseku stavebních úprav, řidiče z přilehlých obcí nevyjímaje.
Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s názory soudů nižších instancí v tom, že tak zkušený řidič, jako je obviněný, by za předpokladu, že by jel soustředěně a bezpečně, musel v kritickém místě odhadnout rychlost přejíždějících vozidel, včetně rychlosti vozidla Škody Octavie poškozené R. K., která byla zjevně vyšší než 30 km/h a kterou dovolatel dle svých slov předpokládal. Fakt, že se tak nestalo, a obviněný vjel do křižovatky v okamžiku, kdy v připojovacím pruhu stálo nejméně jedno vozidlo, snažící se rovněž vjet na hlavní silnici (které však vyčkávalo na vhodnější okamžik), jednoznačně vyznívá v neprospěch dovolatele. Ten zariskoval a na hlavní silnici vjel, aniž užil připojovacího pruhu, jak bylo jeho povinností (viz. §12 odst. 7 zák. č. 36/2000 Sb.) v domnění, že vozidlo před které se „vtlačí“ zareaguje sebezáchovně a svou jízdu natolik zpomalí, že svůj odbočovací manévr bezpečně dokončí.
Za daných okolností proto Nejvyšší soud vyslovil souhlas s úsudkem krajského soudu, že i přes evidentní pochybení řidičky Škody Octavia, prvotní a hlavní příčinou dopravní nehody byla riskantní jízda obviněného K. Š., který nerespektoval přednost v jízdě poškozené. Obviněný neměl spoléhat na místní znalost úseku, který byl ve výstavbě a který se nachází mimo území obce, ale naopak při projíždění křižovatky měl věnovat kritickému místu zvýšenou pozornost, obzvlášť když v daném okamžiku byla prakticky tma, v důsledku čehož byla ztížená viditelnost.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o podání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal námitky obviněného jako irelevantní a nemohl jim vyhovět, v důsledku čehož dovolání obv. K. Š. dle výše uvedeného ustanovení odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v rámci neveřejného zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman