ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1025.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1025/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. K., proti povinnému Ing. M. U., zastoupenému advokátem, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 23 E 783/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 31. 1. 2005, č. j. 30 Co 3/2005-19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 29. 10. 2004, č. j. 23 E 783/2004-10, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny podmínky předepsané ustanoveními občanského soudního řádu pro nařízení výkonu, zejména že podkladový titul je materiálně i formálně vykonatelný, a s odvolací námitkou povinného, že podkladový platební rozkaz mu nebyl doručen do vlastních rukou, se vypořádal závěrem, že ta byla vyvrácena obsahem spisu nalézacího soudu, zejména doručenkou u platebního rozkazu (č. l. 18 versa), obsahující razítko a podpis povinného s údajem, že zásilku převzal osobně.
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje – pouze –s obecným odůvodněním, že „řeší právní otázku v rozporu s platným právem“) povinný namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů „byla vydána v řízení, které bylo postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí věci. Touto vadou je zbavení povinného možnosti činit na svou obranu právní úkony v řízení v důsledku chybného doručení písemnosti jemu určené a v důsledku naprostého přehlížení této chyby“. Kromě toho „mohlo rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně na nesprávném výkladu ustanovení občanského soudního řádu o doručování písemností účastníkům řízení, pokud soud prvního či druhého stupně došel k závěru, že platební rozkaz byl doručen řádně, přesto, že nebyl doručen do vlastních rukou povinného“. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. povinný spatřuje také „v neúplném, a tudíž nesprávném posouzení platebního rozkazu jako vykonatelného“.
Povinný v dovolání setrval na svém odvolacím tvrzení, že podkladový platební rozkaz nebyl doručen jemu, nýbrž mzdové účetní jeho firmy J. H., a vyjádřil přesvědčení, že podpis na dodejce není jeho vlastní, ale právě této zaměstnankyně, k čemuž navrhl důkaz jejím svědeckým výslechem a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. V podání z 2. 2. 2007 (č. l. 71), jímž své dovolání (asi 21 měsíců po uplynutí dovolací lhůty) doplnil, dále přednesl, že v srpnu 2004, kdy mu podle názoru odvolacího soudu měl být titul doručen, byl hospitalizován, k čemuž navrhl důkaz zprávou nemocnice a řadu dalších listinných důkazů.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem je tedy jen důvod vyjádřený ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž dovolatel dovolání (mimo jiné) odůvodnil. Při přezkumu napadeného rozhodnutí, tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí se dovolatel v konkrétní rovině nezabýval (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje pouze s obecným odůvodněním, že to „řeší právní otázku v rozporu s platným právem“) a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením v dovolání obsažené argumentace.
Dovolatel předně zpochybnil závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že zásilka s podkladovým platebním rozkazem byla povinnému řádně, tedy do vlastních rukou, doručena (což vzal odvolací soud za prokázané zejména doručenkou obsahující výše uvedené náležitosti). Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). I když dovolatel zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového rozsudku k tomu určeným důvodem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti titulu vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. Skutkové námitky však – jak již bylo uvedeno výše – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel dovozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.
Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spatřovaná dovolatelem v tom, že „byl zbaven možnosti činit na svou obranu právní úkony v řízení v důsledku chybného doručení písemnosti jemu určené a v důsledku naprostého přehlížení této chyby“), přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – i kdyby existovala – založit (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) nemůže. Dovolací soud ji zohlední jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), a tento předpoklad v projednávaném případě, kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, naplněn není.
Navíc, jak plyne z obsahu připojeného spisu nalézacího soudu sp. zn. 30 Ro 436/2004, byl odpor povinného proti platebnímu rozkazu usnesením okresního soudu ze 4. 5. 2005, č. j. 30 Ro 436/2004-28, potvrzeným usnesením krajského soudu z 9. 9. 2005, č. j. 29 Co 518/2005-68, jako opožděný (pravomocně dnem 4. 10. 2005) odmítnut; dovolání povinného do rozhodnutí odvolacího soudu pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze 14. 2. 2006, č. j. 32 Odo 15/2006-98, pravomocně dnem 7. 4. 2006, (tentokrát pro nepřípustnost) odmítnuto také.
Pokud jde o námitku povinného, že byl v době doručování hospitalizován, ta byla uplatněna teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné skutkové novum (ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. takové uplatnění skutkových novot až v dovolání zapovídá), navíc nikoli v dovolací lhůtě, ale teprve asi 21 měsíců po jejím uplynutí, totiž podáním z 2. 2. 2007 (č. l. 70), jímž bylo dovolání z č. l. 34 doplněno. Námitku hospitalizace ostatně povinný uplatnil také v nalézacím řízení teprve v dovolání, nikoli v odporu proti platebnímu rozkazu, ani v odvolání proti usnesení, jímž byl odpor pro opožděnost odmítnut.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle §243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu