ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1431.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1431/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné B a K p., s. r. o., zastoupené advokátkou, proti povinnému P. H., zastoupenému advokátem, pro 629.077,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 3 Nc 1175/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2007, č. j. 24 Co 1698/2007-49, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 1. 3. 2007, č. j. 3 Nc 1175/2007-5, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 4. 2007, č. j. 3 Nc 1175/2007-6, jímž Okresní soud v Písku nařídil podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2006, č. j. Sm 257/2006-12, pro pohledávku ve výši 629.077,40 Kč s 6 % úroky od 11. 12. 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.906,92 Kč, náklady předcházejícího řízení ve výši 66.250,- Kč a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. K. K., soudního exekutora. Odvolací soud konstatoval, že námitka nedostatku vykonatelnosti exekučního titulu je nedůvodná, jelikož zákon nestanoví, že u fyzických osob – podnikatelů je třeba primárně doručovat do místa jejich podnikání a soud správně doručoval na adresu bydliště povinného uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Uvedl, že povinný poté, co byl vyzván soudem, neoznačil důkazy k prokázání svého tvrzení, že se v době doručování podkladového rozhodnutí nezdržoval v místě trvalého pobytu, čímž nastaly „důsledky doručení i účinky náhradního doručení“ ve smyslu §46 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (nesprávně uvedeno i písm. d/) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam přisuzuje otázce postupu soudu při doručování písemností fyzické osobě – podnikateli a „související povinnost preference skutečného doručení před doručením fikcí“, jakožto i odpovídající povinnosti soudu usilovat především o dosažení skutečného doručení. Stejně tak za otázku zásadního právního významu považuje otázku povinnosti soudu nařídit jednání ve věci k prošetření tvrzení účastníka, jakož i otázku poučovací povinnosti odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí dle dovolatele řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť výkon práva oprávněné je v rozporu s dobrými mravy a odvolací soud nepostupoval nestranně, resp. svým postupem fakticky zvýhodnil oprávněnou. Povinný ohlašuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že exekuční titul – směnečný platební rozkaz mu nikdy nebyl řádně doručen, neboť v daném případě nenastala fikce doručení, když mu bylo doručováno toliko na adresu bydliště, kde se však dovolatel nezdržuje (bydlí v domě ve vlastnictví jeho manželky). Domnívá se, že soud měl doručovat na adresu místa podnikání, která byla jednak uvedena již v samotném návrhu oprávněné na vydání exekučního titulu, jednak je adresou, kam je povinnému běžně doručováno. Je přesvědčen, že tato skutečnost musela být soudu z jeho rozhodovací praxe známá, a podotýká, že tentýž soud, resp. tentýž soudce, bez problémů na uvedenou adresu doručuje v rámci řízení (mezi týmiž účastníky) vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1332/2006. Dle dovolatele soud nevyužil všechny nabízené a dostupné možnosti faktického doručení, kdy namísto toho, aby nalézací soud poté, co se mu nepodařilo doručit zásilku do místa pobytu povinného, jednoduše tuto zásilku doručil povinnému na adresu podnikání (uvedenou jak v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, tak vyplývající z registru ekonomických subjektů v ARES), provedl ověření bydliště a přistoupil k novému doručení, kdy adresát rovněž nebyl zastižen. Dle dovolatele je třeba fikci doručení chápat jako krajní opatření pro případ, že nelze jinými běžnými a dostupnými způsoby zásilku doručit. Akceptací jiného závěru by bylo hrubě porušeno právo na zákonnou procesní obranu. Dále dovolatel uvádí, že není v souladu s jeho právem na spravedlivý proces, aby soud vyzval povinného k označení důkazů k prokázání svých tvrzení podaných v odvolání, a to navíc bez jakéhokoliv poučení o důsledcích nesplnění této výzvy, a následně bez dalšího poté, kdy nezjistil ze spisu reakci povinného, rozhodl, „aniž by zjišťoval, z jakého důvodu nebyla reakce povinného na výzvu soudu doručena, třeba ověřovacím dotazem povinnému, resp. jeho právnímu zástupci, a zároveň aniž by nařídil jednání“. Povinný uvádí, že na výzvu reagoval přípisem zn. Ko/457/2007 ze dne 3. 8. 2007, ve kterém navrhl výslechy svědků, což odvolací soud neučinil, a dovolatel je přesvědčen, že za výše popsané situace měl odvolací soud nařídit jednání ve věci a v jeho rámci provést šetření ve smyslu §253 odst. 2 o. s. ř. Dále povinný namítá, že napadené rozhodnutí nebylo doručeno zástupci povinného s procesní plnou mocí a ani povinnému, jelikož ten napadené usnesení obdržel dne 16. 1. 2008 společně s exekučním příkazem č. j. 40 Ex 1676/07-42 ze stejného dne. Tímto je řízení postiženo vadou, kdy exekuční příkaz ze dne 16. 1. 2008 byl vydán v době, kdy nebylo usnesení o nařízení exekuce pravomocné, jelikož nebylo řádně doručeno právnímu zástupci povinného. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybnil závěr, že k exekuci navržené podkladové rozhodnutí je vykonatelné. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném řízení šlo především o zjištění, že povinnému bylo podkladové rozhodnutí doručeno uložením, přičemž povinný neprokázal, že se v době, kdy mu bylo doručováno, na uvedené adrese nezdržoval. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za použití druhého z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud nesprávně dovodil, že nalézací soud nepochybil, když povinnému doručoval jako fyzické osobě - podnikateli pouze na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel jako adresu bydliště povinného, aniž se pokusil doručit písemnost na adresu místa podnikání povinného.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastních skutkových zjištěních odlišných od těch, ke kterým – v souladu s procesními pravidly - dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci stejně jako okolnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však – vzhledem k ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. – způsobilými důvody dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou.
Obecně (nad rámec výše uvedeného) platí, že správnost, příp. úplnost skutkových zjištění nelze poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutečnostech (okolnostech), jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení, aniž by byly k dispozici již odvolacímu soudu; na takových skutkových novotách nemůže být založen dovolací důvod podle §241a odst. 3, ani podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel sice tvrdí, že na výzvu odvolacího soudu, aby označil důkazy k prokázání svých tvrzení o tom, že se v místě pobytu nezdržoval, reagoval přípisem ze dne 3. 8. 2007, ve kterém navrhl výslechy svědků, nicméně tento přípis a ani jakákoli zmínka o tom, že byl odvolacímu soudu opravdu zaslán, se ve spise nenachází, tedy odvolacímu soudu v něm obsažené skutečnosti k dispozici nebyly. Přípis byl v neověřené kopii zaslán až společně s dovoláním. Takovéto uplatnění skutkových novot (včetně těch, jež jsou významné i jen pro šetření okolností relevantních pro posouzení správnosti doručení) je však výslovně vyloučeno ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř.
Dovolatelovu námitku spočívající v tvrzení, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou spočívající v nenařízení jednání a neprovedení navržených důkazů, v důsledku čehož pak odvolací soud dovodil právní závěr, že povinný neprokázal, že by mu exekuční titul nebyl doručen, je třeba podřadit pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak – jak již bylo uvedeno výše - vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, způsobilými důvody dovolání - přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) - být nemohou.
Pokud povinný namítá, že výkon práva oprávněné je v rozporu s dobrými mravy, jelikož odvolací soud nepostupoval nestranně, resp. svým postupem fakticky zvýhodnil oprávněnou, v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil Nejvyšší soud závěr (jejž posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na nařízení exekuce však nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.“ Proto nelze namítat ani proti usnesení o nařízení exekuce podle zákona. č. 120/2001 Sb., že je v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o hmotněprávní institut, který nemá místo v rozhodování o procesněprávním úkonu soudu.
K dovolatelově námitce týkající se nedoručení napadeného usnesení zástupci s plnou mocí dovolací soud podotýká, že závada v doručení ve smyslu §49 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31.12.2000) - nyní ve smyslu §45c odst. 1 o. s. ř. - se stává právně nevýznamnou, jestliže rozhodnutí soudu bylo doručeno účastníku řízení způsobem, který nedokládá jeho řádné doručení, a ten je přesto v plném rozsahu napadl odvoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 202/2003). Uvedené závěry jsou použitelné i v projednávané věci s tím, že v důsledku jím tvrzené formální závady v doručení neutrpěl povinný žádnou procesní újmu (svých procesních práv skutečně využil).
O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu