ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1531.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1531/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného B.-C. E S., S. U., L., zastoupeného advokátkou, proti povinným 1) Doc. Ing. J. Š., zastoupenému Mgr. J. Š., 2) K. R., zastoupenému advokátkou, 3) L. R., zastoupenému advokátkou, za účasti manželky prvního povinného MUDr. H. Š., zastoupené Mgr. J. Š., manželky druhého povinného V. R., a manželky třetího povinného M. R., pro 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 201/2005, o dovolání druhého povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2006, č.j. 20 Co 667/2005-56, ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 12. 2006, č.j. 20 Co 667/2005-64, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 1. 2005, č.j. 96 Nc 201/2005-13, nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2002, č.j. 42 Sm 327/2002-8, k uspokojení pohledávky 1.000.000,- Kč s 6 % úroky od 31. 8. 2002 do zaplacení a směnečné odměny 3.333,- Kč na majetek povinných exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. A. B., soudní exekutorku.
Krajský soud v Brně k odvolání druhého a třetího povinného a manželky druhého povinného v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k druhému povinnému potvrdil (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a ve vztahu k třetímu povinnému změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok II. usnesení odvolacího soudu). Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud co se týče druhého povinného za splněny, zejména uzavřel, že podkladový směnečný platební rozkaz byl K. R. v souladu s ustanovením §46 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002, doručen náhradním způsobem dne 1. 10. 2002. Ve vztahu k třetímu povinnému dospěl k opačnému závěru. Směnečný platební rozkaz L. R. doručen nebyl, jelikož zásilka mu byla u pošty v místě jeho trvalého bydliště uložena v době, kdy se zde nezdržoval, a navíc nebyla dodržena desetidenní úložní lhůta podle §46 odst. 4 cit. zákona; vůči třetímu povinnému proto není směnečný platební rozkaz pravomocný a vykonatelný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl druhý povinný K. R. dovoláním, které směřuje – hodnoceno podle obsahu – proti výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k němu potvrzeno. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), namítá, že druhý a třetí povinný jsou v důsledku směnečného rukojemství na téže směnce solidárními dlužníky, a proto měl odvolací soud pro vadu doručení exekučního titulu třetímu povinnému návrh na nařízení exekuce zamítnout i ve vztahu k druhému povinnému. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v rozpornosti s judikaturou dovolacího soudu, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1969, sp. zn. 7 Cz 37/69. Mimoto dovolatel namítá, že řízení je zatíženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., kterou spatřuje v tom, že manželky povinných přibrala do řízení soudní exekutorka, přestože o okruhu účastníků řízení přísluší rozhodovat pouze soudu. Podle napadeného rozhodnutí přitom odvolací řízení proběhlo za účasti manželek prvního a druhého povinného, nikoliv třetího povinného. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu řešící otázku samostatného společenství účastníků, a proto navrhl aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázka, zda směnečný platební rozkaz se stává vůči každému z žalovaných vykonatelným samostatně, kterou v rámci důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel nabídl k přezkumu, shora uvedené znaky nesplňuje. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při jejím posuzování uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta vychází z toho, že osoby, které jsou z hlediska hmotného práva solidárními dlužníky – a tak je tomu v souzené věci (§47 odst. 1 a 2 zákona č. 191/1950, směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů) – jsou v řízení samostatnými společníky (§91 odst. 1 o.s.ř.). V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe, vůči každému z nich může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání opravného prostředku běží doručením rozhodnutí každému z účastníků zvlášť, jejím marným uplynutím nabývá rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým účastníkům samostatně právní moci i vykonatelnosti. Směnečný platební rozkaz je pak ve vztahu k jednotlivým žalovaným vykonatelným v okamžiku, kdy nabývá účinků pravomocného rozsudku, tj. uplynutím lhůty tří dnů od jeho doručení tomu kterému žalovanému, jestliže tento v uvedené lhůtě nepodal odůvodněné námitky nebo vzal-li je zpět. Okolnost, že dalšímu žalovanému – samostatnému společníku – dosud běží lhůta k podání námitek, případně že mu směnečný platební rozkaz dosud nebyl doručen nebo že může být pro nemožnost doručení nebo k jeho včasným a důvodným námitkám u tohoto dalšího žalovaného zrušen, nemá na uvedený závěr žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/2000 pod č. 90, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2142/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 542/2007).
Nepřípadný je dovolatelův poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 4. 1969, sp. zn. 7 Cz 37/69, podle něhož rozhodnutí o povinnosti žalovaných – kolektivně odpovědných pracovníků – k náhradě škody ze schodku není rozhodnutím o několika právech se samostatným skutkovým základem; podá-li kterýkoli účastník odvolání ve věci samé, nenabývá toto rozhodnutí právní moci ve vztahu k žádnému z účastníků a odvolací soud je přezkoumává v celém rozsahu. Dovolatel přehlíží, že závěry shora formulované se netýkaly dlužníků zavázaných k solidárnímu plnění.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Námitky, že o přibrání manželek povinných do řízení (přesto, že jsou jimi ze zákona, srov. §36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) rozhodla soudní exekutorka a že odvolací řízení neproběhlo za účasti manželky třetího povinného (nikoliv dovolatele), jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu