ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2384.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2384/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného Ing. Z. Z., správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. Č., zastoupeného advokátem, proti povinné T. T., s. r. o., zastoupené advokátem, pro 949.351,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 10 Nc 3393/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2007, č. j. 7 Co 2465/2007-46, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 5. 2007, č. j. 10 Nc 3393/2007-20, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2007, č. j. 10 Nc 3393/2007-24, kterým soud nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 26. 1. 2007, č. j. 6 C 344/2005-224, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2007, č. j. 7 Co 767/2007-266, k vymožení pohledávky ve výši 949.351,70 Kč s 7,5 % úroky z prodlení od 18. 4. 2002 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení ve výši 102.000,10 Kč a nákladů exekuce, exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. J. H., soudního exekutora. Konstatoval, že povinná v odvolání neuplatnila žádnou ze skutečností rozhodných pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „zákona č. 120/2001 Sb.“). Uvedl, že soud nemůže při nařízení exekuce zkoumat, zda byla po rozhodnutí v nalézacím řízení splněna uložená povinnost dobrovolně či nikoliv, neboť musí vycházet z tvrzení oprávněného, že tato povinnost splněna nebyla. Uzavřel, že o návrhu povinné na zastavení exekuce rozhodne soud prvního stupně, neboť o tomto návrhu nemůže rozhodovat soud odvolací v souvislosti s rozhodnutím o nařízení exekuce.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná obsáhlým dovoláním ohlašujíc dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam spatřuje v zodpovězení otázky, zda je soud povinen zastavit nařízenou exekuci v situaci, kdy povinný splnil povinnost, pro niž byla exekuce nařízena, mimo rámec této exekuce ještě před tím, než mu bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno a současně před tím, než exekutor učinil jakýkoli úkon k vymožení pohledávky. Namítá, že soudy neposoudily její odvolání proti nařízení exekuce „in eventum rovněž jako návrh na zastavení exekuce“. Dovolatelka uvádí, že dne 6. 6. 2007 splnila svou povinnost prostřednictvím svého statutárního orgánu Ing. J. Z. (jednatele společnosti), a to vkladem hotovosti na běžný bankovní účet oprávněného, kdy platbu identifikovala zcela jednoznačně variabilním symbolem a uvedením popisu T., tj. označením povinné a spisovou značkou nalézacího řízení. Následně o splnění povinnosti informovala svým přípisem dne 8. 6. 2007 a 11. 6. 2007 soud prvního stupně. Zároveň v přípise navrhla, aby exekuce nebyla nařízena, resp. aby byla zastavena pro případ, kdy by soud již exekuci nařídil. Dále uvádí, že usnesení o nařízení exekuce ji bylo doručeno dne 4. 7. 2007 a teprve následně zjistila, že oprávněný podal dne 24. 5. 2005 (správně 24. 5. 2007) návrh na exekuci, která byla nařízena dne 28. 5. 2007. Dovolatelka se domnívá, že na základě jejího oznámení soudu prvního stupně měl „ve smyslu ust. §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. exekuci nařízenou pod č. j. 10 Nc 3393/2007-20 zastavit“. Soud nařídil exekuci, v níž nebyly zahrnuty náklady exekuce a exekutor následně v rozporu s tím dne 15. 6. 2007 vydal exekuční příkaz i pro vymožení svojí odměny a nákladů exekuce, ačkoli exekuční příkaz pro vymožení odměny exekutora a nákladů exekuce mohl být vydán nejdříve po vydání opravného usnesení ze dne 28. 5. 2007. Exekutorovi bylo usnesení o nařízení doručeno až dne 14. 6. 2007 a exekutor tak činil úkony až poté, co bylo soudu známo, že dovolatelka svou povinnost dobrovolně splnila v celém rozsahu a nezávisle na nařízené exekuci. Naopak oprávněný bezdůvodným odmítnutím platby vyjádřil vůli neposkytnout povinné potřebnou součinnost a dovolatelka takové jednání vnímá jako účelové a šikanózní. Dovolatelka uzavírá, že soudy obou stupňů svým postupem a rozhodováním v předmětné věci citelně a bezdůvodně zasáhly do majetkové sféry povinné, která v důsledku musí nést i náklady exekuce, ačkoliv z její strany bylo plněno mimo rámec nařízené exekuce ještě předtím, než bylo usnesení o nařízení exekuce vůbec doručeno exekutorovi. Soudy obou stupňů se nijak nevypořádaly s existencí okolnosti, která byla důvodem pro zrušení exekuce, resp. pro její zastavení a nesprávně i hodnotily obsah jejího odvolání. Navrhuje, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, ale hodnocením argumentace v dovolání obsažené vede k závěru, že o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), v dané věci nejde.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce - §130 zákona č. 120/2001 Sb.) se soud nezabývá tím, zda povinnost uložená povinnému rozhodnutím (jiným titulem) byla splněna, případně z jakých důvodů splněna být nemohla; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného. Okolnosti týkající se případného plnění mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., přičemž mohou mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se tak soud nezabývá ani tím, zda oprávněný poskytl povinnému součinnost potřebnou ke splnění dluhu; ani tato okolnost není pro nařízení exekuce rozhodná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1606/2005). Ostatně Nejvyšší soud již vyložil (usnesení ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2005), že povinnému (a to i po nařízení exekuce) nic nebrání v tom, aby, má-li za to, že z nejrůznějších důvodů nemůže plnit oprávněnému, splnil dluh uložením do soudní úschovy.
Taktéž námitka dovolatelky, že soudy neposoudily jeho odvolání „in eventum rovněž jako návrh na zastavení exekuce“, není důvodná, jelikož odvolací soud ve svém odůvodnění výslovně uvedl, že o návrhu povinného na zastavení exekuce rozhodne soud prvního stupně v rámci řízení o zastavení exekuce, neboť on sám jako soud odvolací není v řízení o nařízení exekuce oprávněn posuzovat dovolatelkou uplatněné okolnosti rozhodné pro zastavení exekuce.
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu se standardní judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2008
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu