ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.262.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 262/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. č. a m. d., proti povinnému V. d. V. ř., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí, pro částku 682.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 E 2264/98, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 6. 2006, č. j. 16 Co 200/2006-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 23. 2. 2006, č. j. 2 E 2264/98-155, obvodní soud (pro Prahu 8, nikoli tedy pro Prahu 5, jak nesprávně uvádí v záhlaví svého rozhodnutí odvolací soud) zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. tvrzením, že vymáhaná pohledávka oprávněného zanikla započtením (proti)pohledávky, kterou měl povinný vůči oprávněnému z titulu nároku na vypořádací podíl (po vyloučení členského výrobního družstva /povinného/ ze S. č. a m. v. d. /oprávněného/). Obvodní soud dovodil, že (proti)pohledávka povinného neexistovala, jelikož mu nárok na vypořádací podíl s ohledem na datum zániku (20. 10. 1998, viz č. l. 98) jeho členství ve S. č. a m. v. d. (dále jen „svaz“) nevznikl. Svůj závěr obvodní soud odůvodnil poukazem na ustanovení článku 24 bodu 7. stanov svazu (č. l. 96), dle něhož nárok na vypořádací podíl podle tohoto článku nevznikne členským družstvům, jejichž členství ve svazu zanikne do 31. 12. 1999.
Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně – aniž se (na rozdíl od obvodního soudu) „zabýval určitostí námitky započtení a její splatností“ (správně má být „splatností pohledávky povinného) – potvrdil. Se závěrem, že (proti)pohledávka povinného za oprávněným vůbec nevznikla, i s poukazem na ustanovení článku 24 bodu 7. stanov svazu se ztotožnil a připomenul, že oprávněný je právnickou osobou, jejíž právní poměry se řídí pouze stanovami, neboť tento druh sdružení založených podle §20f a násl. občanského zákoníku žádnou podrobnější zákonnou úpravu nemá. Podle článku 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) jsou sdružení oddělena od státu, a tento princip tak sdružením zaručuje plnou autonomii, pokud jde o zásahy státu, tedy i soudní pravomoci, do vnitřních záležitostí sdružení. Pojmovým znakem spolku je tedy tzv. odloučenost od státu. Mezi spolky se podle odvolacího soudu řadí i sdružení právnických osob založená podle §20f a násl. občanského zákoníku. Odloučenost od státu je tedy ústavně zaručena a promítá se zejména v tom, že stát vznik spolku jako právnické osoby svým rozhodnutím, vyplývajícím ze správního nebo soudního uvážení nepovoluje, pouze je administrativně registruje. Dále se tato odluka od státu promítá v tom, že stát nijak nezasahuje do vnitřních poměrů spolků, což znamená, že nemá pravomoc zasahovat ani do znění stanov. Pokud byly stanovy předmětného sdružení přijaty ve smyslu ustanovení §20h odst. 2 občanského zákoníku a změněny způsobem určeným ve stanovách (toto zjištění, uvádí městský soud, nedoznalo změny ani v odvolacím řízení), nutno z nich vycházet a dovodit, že podle článku 24 bodu 7. stanov svazu nevznikl povinnému nárok na vypořádací podíl. Je na vůli účastníků, uzavírá odvolací soud, jaké stanovy si schválí, resp. jaké podmínky si určí při vzniku či nároku na vypořádací podíl při zániku členství, a nelze zde hovořit o případné nerovnosti jednotlivých členů či o rozporu stanov se zákonem.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „odvolací soud řešil otázku, zda oddělení (odloučenost) zájmových sdružení právnických osob ve smyslu čl. 20 odst. 4 Listiny od státu znamená, že soudní moc nemůže rozhodnout o důvodnosti započtení majetkového nároku povinného jakožto bývalého člena zájmového sdružení (svazu) vůči majetkovému nároku, jehož splnění v řízení o výkon rozhodnutí vymáhá oprávněný (svaz) proti povinnému. Nárok, jejž použil povinný k započtení, spočívá v jeho nároku na majetkový podíl (vypořádání) po zrušení jeho členství ve svazu, k němuž došlo vyloučením povinného dne 22. 10. 1998.“ Z článku 24 bodu 7. stanov svazu, dle něhož nárok na vypořádací podíl nevznikne členským družstvům, jejichž členství ve svazu zanikne do 31. 12. 1999, lze dle názoru povinného dovodit, že družstvům, jejichž členství zanikne po tomto datu, nárok na vypořádací podíl vznikne. Není-li ovšem rozdíl mezi členskými družstvy založen na ničem jiném než na datu zániku členství, je podle názoru dovolatele ustanovení článku 24 bodu 7. stanov v rozporu s článkem 1 Listiny, podle něhož jsou lidé v právech rovni. Dospěly-li soudy obou stupňů k závěru opačnému, že tedy ustanovení stanov s článkem 1 Listiny v rozporu není, pak – v rozporu s ustanovením článku 4 Ústavy – „neposkytly ochranu rovnosti povinného v právech.“ Týž závěr – o neposkytnutí ochrany rovnosti povinného v právech – vyvozuje povinný z názoru soudů obou stupňů, že „nemohou nijak zasahovat do vztahu mezi povinným jako bývalým členem oprávněného a oprávněným, pokud jde o rozhodnutí o námitce povinného spočívající v započtení jeho vzájemného nároku z vypořádacího podílu proti nároku, jehož splnění vymáhá výkonem rozhodnutí oprávněný“.
Kromě toho podle povinného soudy „neposkytly ochranu právu povinného vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, když toto právo spočívá v právu vlastnit nemovitosti, jejichž zpeněžení se domáhá povinný, popřípadě – pokud by vzájemný nárok povinného byl nižší než pohledávka oprávněného – v právu vynaložit ze svého majetku na úhradu pohledávky oprávněného jen částku nezbytně nutnou“.
Povinný je názoru, že odluka zájmových sdružení právnických osob od státu nemůže jít tak daleko, aby jejich stanovy mohly být v rozporu s obecnými ustanoveními Listiny a se základními právy a svobodami, tj. zde konkrétně s ústavně zaručeným principem rovnosti v právech a s ústavně zaručeným právem vlastnit majetek. Politické právo, jímž je oddělení sdružení od státu, nemůže být v rozporu se základními právy a svobodami ani obecnými ustanoveními článků 1 – 4 Listiny. Pokud by stanovy sdružení byly v rozporu s obecnými ustanoveními Listiny nebo se základními právy svobodami, stát by nepochybně musel zasáhnout tak, že by návrh na registraci příslušeného sdružení zamítl. Z toho podle odvolatele plyne, že stát nemůže strpět, aby změnou stanov došlo k porušení základních práv a svobod či obecných ustanovení Listiny. Jelikož vykonávací řízení není řízením, jímž se sdružení registruje, musí se podle odvolatelova názoru zásah státu nutně projevit tak, že soulad příslušného článku stanov s ústavním pořádkem České republiky soud posoudí jako otázku předběžnou pro účely konkrétní právní věci, tedy řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.
Protože soudy obou stupňů podle odvolatelova přesvědčení rozhodly v rozporu s ustanoveními článku 4 Ústavy a článků 1 a 11 Listiny, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatel předně (byť pro účely odůvodnění svého /nesprávného, viz výše/ závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) obsahově vymezil dovolací důvod; učinil tak formulováním otázky, kterou považuje za zásadně právně významnou.
K závěru o důvodnosti – a tedy i přípustnosti – takto obsahově vymezeného dovolání však nelze dospět již proto, že v souzené věci nejde o situaci (jak dovozuje povinný, viz úvod druhého odstavce druhé strany tohoto usnesení), kdy by „soudní moc” o důvodnosti námitky započtení „nerozhodla”, nýbrž o případ, kdy o ní – zamítnutím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněného tvrzením o započtení – meritorně rozhodla (s odůvodněním, že protipohledávka povinného za oprávněným nevznikla).
Z uvedeného plyne, že oporu v napadeném rozhodnutí nemá ani dovolatelova výtka, že soud „neposkytl ochranu právům, jež podle článku 4 Ústavy mají být pod ochranou soudní moci“, tedy právu rovnosti a právu vlastnit majetek. V souzené věci totiž nebyla odepřena spravedlnost, nejde tedy o porušení zákazu denegationis iustitiae, ale o případ, kdy návrh na zastavení výkonu rozhodnutí byl po řádném projednání shledán nedůvodným a jako takový zamítnut.
Oporu v napadeném rozhodnutí nemá ani dovolatelova námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu o nemožnosti soudů zasahovat do vztahu mezi povinným (bývalým členem svazu) a oprávněným „pokud jde o rozhodnutí o námitce povinného spočívající v započtení jeho vzájemného nároku“; takovýto závěr odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž neobsahuje. Uzavřel-li odvolací soud, že „stát nijak nezasahuje do vnitřních poměrů spolků“, pak svůj názor vysvětlil – výslovně – tak, že to „znamená, že nemá pravomoc zasahovat ani do znění stanov“.
Řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. předpokládá zejména dokazování, zda – vůbec – protipohledávka povinného za oprávněným, způsobilá k započtení vznikla a existovala. V souzené věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že tomu tak s ohledem na znění čl. 24 bodu 7. stanov svazu a s ohledem na datum zániku členství povinného nebylo.
Dovolatelovu námitku, že ustanovení čl. 24 bodu 7. stanov je v rozporu s článkem 1 Listiny, neakceptuje ani dovolací soud. Ustanovení tohoto článku Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a dle kterého jsou základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, nutno vykládat v souvislosti s ustanoveními nejobecnějších základních dokumentů upravujících lidská a občanská práva. Tak např. v ustanovení článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikovaného jako vyhláška č. 120/1976 Sb., se uvádí, že všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoliv diskriminace. Zákon zaručuje všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiné smýšlení, náboženství nebo sociálního původu, majetku, rodu.
Z uvedeného je zřejmé, že usnesla-li se členská družstva svazu (tedy dohodla-li se svobodně, vážně a dohodnutou procedurou) na odlišném právním režimu vzniku nároku na vypořádací podíl pro dvě skupiny členských družstev, jejichž členství zaniklo ve dvou různých obdobích (do 31. 12. 1999 a od 1. 1. 2000), nelze takovouto dohodu, zakotvenou náležitým postupem do stanov, jimiž se členové (pravomocně registrovaného) svazu zavázali řídit, hodnotit jako porušení principu „rovnosti lidí“, zaručeného – spolu s „rovností v důstojnosti“ – ustanovením článku 1 Listiny.
Pokud jde konečně o namítnuté „neposkytnutí ochrany práva povinného vlastnit majetek“, v čemž dovolatel spatřuje porušení ustanovení článku 11 Listiny, pak (kromě výše uvedeného závěru, že nejde o porušení zákazu odepření spravedlnosti) Nejvyšší soud zdůrazňuje, že samotným zamítnutím návrhu na zastavení exekuce – již pojmově – k porušení práva vlastnit majetek dojít nemůže. Byl-li majetek povinného dotčen (nikoli ovšem, viz níže, v rozporu s citovaným ustanovením Listiny), pak jedině, pravomocně již 25. 1. 2004, nařízením výkonu rozhodnutí (jež oprávněný – využiv svého práva vyplývajícího z ustanovení §251 a následujících o.s.ř. – navrhl právě proto, že povinný svou povinnost vyplývající z exekučního titulu dobrovolně nesplnil, takže ani při nařízení exekuce k porušení práva vlastnit majetek dojít nemohlo /k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, pod poř. č. 67/).
Pokud jde o „právo vynaložit ze svého majetku na úhradu pohledávky oprávněného jen částku nezbytně nutnou“, takovéto „právo“ samo o sobě ze žádného ustanovení žádného předpisu neplyne (povinný má v tomto směru k dispozici jiné právní instrumenty, a to jak v předmětném vykonávacím, tak v případném následném nalézacím řízení).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému však prokazatelné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl dle §146 odst. 2 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu