ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3428.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3428/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. v B. proti povinnému V. M., zastoupenému advokátkou, za účasti manželky povinného M. M., pro 1.967.516,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. E 1721/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č.j. 20 Co 509/2006, 510/2006-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 11. 6. 2004, č.j. E 1721/2003-25, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 27. 6. 2005, č.j. E 1721/2003-44, jímž okresní soud nařídil podle výkazů nedoplatků oprávněného ze dne 2. 10. 2001, a ze dne 8. 6. 2004, k vydobytí pohledávky 1.967.516,- Kč výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí v obci a katastrálním území L., prodejem spoluvlastnického podílu povinného ve výši ½ k označeným nemovitostem v obci a katastrálním území M. V. a spoluvlastnického podílu povinného ve výši ½ k označeným nemovitostem v obci O., katastrálním území O. u H., a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud měl předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí za splněny, zejména uzavřel, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí je s ohledem na výši vymáhané pohledávky způsobem vhodným (§264 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Povinným navrhovaný výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky neměl odvolací soud pro výši vymáhané pohledávky za způsob vhodnější a stran tvrzení povinného o rozjednaném prodeji části nemovitostí připomněl, že právní úkony, jimiž povinný poruší zákaz převést či zatížit postižené nemovitosti po doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jsou absolutně neplatné.
V dovolání povinný s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítá, že částka, pro kterou byl výkon rozhodnutí nařízen, byla již „ze značné části uhrazena,“ oprávněný však nepodal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Soud se podle dovolatele „vůbec nezabýval tím, zda je vedení výkonu rozhodnutí stanoveným způsobem odpovídající a zda je v souladu se všemi platnými právními předpisy.“ Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit toliko ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také dovolatel správnost rozhodnutí odvolacího soudu poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl a ani hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní.
Výrazem ustálené soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/2004 pod č. 38, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1243/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 751/2006) je totiž to, že v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, není oprávněný povinen dokládat, že jím navržený způsob výkonu rozhodnutí je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že navržený způsob výkonu je ve smyslu §264 odst. 1 o.s.ř. nevhodný, protože lze úspěšně postihnout jiné jeho majetkové hodnoty způsoby, který se jeví být vhodnějšími. Jelikož při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor, odsouvá se její prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia zastavení výkonu rozhodnutí (§268 odst. 1 písm. h/, §269 odst. 1 o.s.ř.). Z toho plyne, že při nařízení výkonu rozhodnutí je „zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu relevantní, jestliže vyplývá z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo z jiného podání oprávněného, jestliže se soud dozví jinak – z úřední činnosti – o vhodnějším způsobu výkonu, anebo jestliže námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech povinný uplatnil, měl-li takovou výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.). O takový případ však v souzené věci nejde a netvrdí to ani dovolatel. Ten totiž odvolacímu soudu vytýká, že vhodnost způsobu již nařízeného výkonu rozhodnutí nepoměřoval aktuální výší vymáhané pohledávky.
Odvolací soud však ani v tomto směru nevybočil z mezí ustálené soudní praxe (srov. např. stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21), která je jednotná v tom, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jakém rozsahu povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil, v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Takové okolnosti mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování (srov. §268 odst. 1 písm. g/, §269 odst. 1 o.s.ř.). Namítá-li dovolatel, že oprávněný po zaplacení „značné části“ vymáhané pohledávky nenavrhl částečné zastavení výkonu rozhodnutí, nic mu nebrání, aby odpovídající návrh učinil sám.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému, případně dalším účastníkům náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu