ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3498.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3498/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné JUDr. L. Č., správkyně konkursní podstaty úpadkyně A. E., s.r.o., proti povinnému J. J., zastoupenému advokátem, pro 3.506.268,34 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15030/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, č.j. 58 Co 59/2006-42, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 3. 2003, č.j. 13 Nc 15030/2003-4, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č.j. 13 Cm 22/2002-13, k vymožení pohledávky 3.506.268,34 Kč a pro náklady oprávněného a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení určeny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. J. Š., soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladový rozsudek byl povinnému doručen náhradním způsobem (§46 odst. 4 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002) a je formálně vykonatelný. Z obsahu nalézacího spisu zjistil, že rozsudek byl povinnému doručován na adresu jeho trvalého pobytu, adresát nebyl zastižen, a proto mu byla zásilka 5. 12. 2002 oznámena a uložena u držitele poštovní licence (30. 12. 2002 byla zásilka vrácena jako nevyzvednutá nalézacímu soudu). Dále odvolací soud uvedl, že absence splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání mohla být namítána toliko v nalézacím, a nikoli v exekučním řízení.
V dovolání – odkazuje na důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) – oponuje dovolatel závěru o formální vykonatelnosti exekučního titulu. Namítá, že podkladový rozsudek mu nebyl doručen, zásilku si nemohl vyzvednout, protože její uložení mu pošta neoznámila a k vyzvednutí ho nevyzvala. Další výtky se dotýkají nalézacího řízení, které podle dovolatele tvoří s exekučním řízením „jednotné občanské soudní řízení.“ Dovolatel namítá, že nalézací řízení je postiženo četnými vadami, zejména zdůrazňuje, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny zákonné podmínky a že nesprávným postupem soudů mu byla odňata možnost jednat před soudem. Pro vady nalézacího řízení podal dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Dovolatel ještě poukazuje na to, že mu ani v nalézacím, ani v exekučním řízení nebylo umožněno vyjádřit se k osobám soudců, jak je stanoveno v §15a o.s.ř. Žádá o přezkoumání zmatečností ve smyslu ustanovení §229 odst. 3, eventuelně odst. 4 o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila se závěry uvedenými v odůvodnění rozhodnutí městského soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem je tedy jen důvod vyjádřený ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž dovolatel dovolání (mimo jiné) odůvodnil. Při přezkumu napadeného rozhodnutí, tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí se dovolatel nezabýval a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Dovolatel předně zpochybnil závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že zásilka s rozsudkem byla uložena, protože povinný nebyl dne 5. 12. 2002 zastižen, a v místě doručování (P. 4.) mu byla zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). I když dovolatel zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového rozsudku k tomu určeným důvodem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. Skutkové námitky však – jak již bylo uvedeno výše – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel dovozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří výtka absence poučení o právu vyjádřit se k osobám soudců), stejně jako případné vady uvedené v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – vyjma výjimečného případu, o který zde nejde, kdy otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu – založit nemohou. Dovolací soud je zohlední jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), a tento předpoklad v projednávaném případě, kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, naplněn není.
Ke zbývajícím námitkám v dovolání vzneseným je třeba uvést, že Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená, že vytýkaná pochybení soudu v řízení, v němž byl vydán vykonávaný rozsudek, jsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce bezcenná. Pro úplnost lze dodat, že z obsahu připojeného nalézacího spisu vyplývá, že dovolání povinného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, č.j. 11 Cmo179/2004-33, kterým bylo potvrzeno usnesení ze dne 10. 2. 2004, č.j. 13 Cm 22/2002-23, jímž Městský soud v Praze pro opožděnost odmítl jeho odvolání proti rozsudku, který je v souzené věci exekučním titulem, Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 9. 2006, č.j. 29 Odo 975/2006-55, jako nepřípustné odmítl.
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu