ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5303.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5303/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Ing. V. H., zastoupeného advokátem, proti povinné V. H., zastoupené advokátem, pro částku ve výši 1 750 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 Nc 3060/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. října 2006, č. j. 30 Co 217/2006-57, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozhodl usnesením ze dne 5. ledna 2006, č. j. 17 Nc 3060/2004-35, tak, že se z rozdělované podstaty ve výši 1 000 000,- Kč uspokojí pohledávka soudní exekutorky ve výši 200 629,24 Kč (I.), pohledávka právního zástupce oprávněného Mgr. Š. K. ve výši 29 025,- Kč (II.) a pohledávka oprávněného Ing. V. H. ve výši 770 345,80 Kč (III.).
Toto rozhodnutí napadla povinná v části III. (uspokojení pohledávky oprávněného) odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. října 2006, č. j. 30 Co 217/2006-57, tak že usnesení okresního soudu potvrdil a povinné uložil povinnost zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že samotné podání návrhu na obnovu řízení nemá vliv na posuzované exekuční řízení.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu (a to proti oběma jeho výrokům) podala povinná dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ten spatřuje dovolatelka v otázce, zda má podání návrhu na obnovu řízení (v němž byl vydán exekuční titul) vliv na exekuční řízení a je důvodem pro odklad vykonatelnosti exekučního titulu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a „přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí po rozhodnutí o návrhu povinné na obnovu řízení.“
Oprávněný se k dovolání povinné nevyjádřil.
Dovolání povinné není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, předvídané ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinná argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam sice přednesla, jejich hodnocením ale k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Namítla-li povinná, že odvolací soud nevzal v posuzované věci v úvahu povinnou podaný návrh na obnovu řízení (v řízení, které vedlo k vydání exekučního titulu), nejedná se o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce, resp. pro její provedení (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb.). Zda jsou dány podmínky pro nařízení exekuce (zda je exekuční titul, na jehož podkladě je exekuce navrhována, vykonatelný), soud zkoumá k okamžiku podání návrhu na její nařízení, tj. ke dni, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo příslušnému exekučnímu soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1105/2005). Ani případné napadení exekučního titulu prostřednictvím některého z mimořádných opravných prostředků, není pro nařízení exekuce a tedy ani pro samotné provedení exekuce významné, neboť podání mimořádného opravného prostředku nemá samo o sobě vliv na právní moc ani vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§235c a §243 o. s. ř.). Zrušení exekučního titulu v řízení o některém z mimořádných opravných prostředků má význam v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle §266 odst. 2 o. s. ř. může soud i bez návrhu oprávněného odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven. Podle tohoto ustanovení soud postupuje také tehdy, jestliže byl po nařízení výkonu rozhodnutí povolen ohledně vykonávaného titulu odklad vykonatelnosti, nebo jestliže byla odložena vykonatelnost rozhodnutí podle §235g o. s. ř. Podle ustanovení §235g o. s. ř. se povolením obnovy řízení odkládá vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§235e o. s. ř.). To ovšem není posuzovaný případ povinné.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, a tedy ani proti výroku o nákladech exekuce, není přípustné. Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu