ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.931.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 931/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p., proti povinnému Ing. M. J., zastoupenému advokátem, pro částku 5. 448,- Kč s příslušenstvím, srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. E 6275/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 4. 10. 2006, č. j. 21 Co 267/2006-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 13. 6. 2006, č. j. E 6275/2004-144, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (platebního výměru vydaného oprávněnou a potvrzeného jejím rozhodčím orgánem). Odvolací soud po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že povinný nabídnutými důkazy – a to ani znaleckým posudkem z oboru grafologie ani sdělením hotelu T. v H. (jímž mělo být prokázáno, že se v době doručování titulu nezdržoval v místě doručování, tedy ve svém bydlišti v H. K., nýbrž právě v tomto hotelu) – nevyvrátil údaje na doručence, kterou soud kvalifikoval jako veřejnou listinu, a podle níž byl exekuční titul dne 22. 8. 2000 doručen povinnému v jeho bydlišti.
V dovolání (napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, aniž však vysvětluje, v čem by měl tento význam spočívat) povinný uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v kvalifikaci doručenky pošty jako veřejné listiny, jež pak vedla k závěru, že povinný neunesl důkazní břemeno stran svého tvrzení, že exekuční titul mu doručen nebyl. Vada řízení pak podle něj spočívá v tom, že okresní ani krajský soud neprovedly jím navrhovaný důkaz a nedoplnily znalecký posudek z oboru grafologie.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolateli lze přisvědčit pouze potud, že závěr odvolacího soudu o povaze doručenky jakožto veřejné listiny není správný. V této souvislosti je namístě vysvětlit, že doručenka charakter veřejné listiny měla a má (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18/1998, pod poř. č. 127), že však v období od 1. 7. 2000 do 31. 12. 2000 tuto povahu neměla, jelikož vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., jež se v příloze č. 5 náležitostmi doručenky zabývala, byla s účinností od 1. 7. 2000 zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách zrušena (viz usnesení Nejvyššího soudu z 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002, uveřejněné v témže časopise č. 11/2003, pod poř. č. 191). V tomto ohledu je tedy názor odvolacího soudu (exekuční titul byl doručován v srpnu roku 2000, tedy právě v kritickém období) skutečně nesprávný, což ovšem neznamená, že by nesprávné muselo být jeho rozhodnutí samo o sobě, jelikož to výlučně na závěru o charakteru doručenky nespočívá. Povaha doručenky má právní význam z hlediska otázky, na kom spočívá důkazní břemeno. Měla-li doručenka v předmětném období, tedy v srpnu 2000, charakter listiny pouze soukromé, bylo procesní postavení povinného výhodnější. Odvolací soud přesto hodnocením (všech provedených) důkazů dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by si povinný exekuční titul nepřevzal. A právě ono hodnocení důkazů – implicite – dovolatel napadá. Samotné hodnocení důkazů však ani jedním z taxativně vymezených dovolacích důvodů (§241a odst. 2, 3 o.s.ř.) úspěšně napadnout nelze. Na jeho nesprávnost lze totiž usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř. – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. (vykládáno obecně) namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, účastníku či listině nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné apod.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že ten neprovedl další jím navržené důkazy, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod je však k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Protože tedy nebylo možno dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu