ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.942.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 942/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné A. T. C., zastoupené advokátem, proti povinné S., a.s., zastoupené advokátem, pro 15 689 041,- USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15698/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2006, č.j. 18 Co 586/2005-534, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2006, č.j. 18 Co 586/2005-534, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 16. 9. 2005, č.j. 13 Nc 15698/2005-16, nařídil podle vykonatelného rozhodčího nálezu M. o. a. s. O. a p. k. R. f. (dále též jen „A. s.“) ze dne 15. 4. 1996, č. 347/1995 (dále jen „exekuční titul“), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 15 689 041,- USD s 16% úrokem z prodlení ročně z částky 9 144 095,- USD od 24. 6. 1994 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 68 160,- USD, jakož i nákladů exekuce a nákladů oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. Z. Z., soudního exekutora. Obvodní soud předně dovodil – ve smyslu ustanovení §252 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – pravomoc českých soudů k projednání věci; povinná, která je cizozemskou právnickou osobou, sice nemá v obvodě soudu sídlo, nachází se však zde její majetek, kterým je obchodní podíl ve společnosti S. Č. r., spol. s r.o. (což vzal soud za prokázané výpisem z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze ze dne 9. 8. 2005, z něhož zjistil, že tato společnost má v obvodu soudu své sídlo a že jejím jediným společníkem se základním kapitálem 1 041 100 000,- Kč je povinná). S poukazem na Úmluvu o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů ze dne 10. 6. 1958, publikovanou vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb.(dále jen „Úmluva“), soud neshledal žádné důvody pro odepření výkonu exekučního titulu. Smlouvou o rozhodčí doložce ze dne 25. 3. 1993, uzavřenou mezi povinnou a společností M., (doloženou úřadně ověřenou kopií smlouvy), byla platně založena pravomoc A. s. při O. a p. k. R. f.. Podmínky pro nařízení exekuce měl soud za splněné, zejména uzavřel, že exekuční titul je vykonatelný po stránce formální i materiální; lhůta ke splnění povinnosti sice exekučním titulem stanovena nebyla, A. s. však listinou ze dne 13. 5. 1996 potvrdil, že exekuční titul „nabyl platnosti pro začátek prováděcího řízení od 18. 5. 1996“. Věcnou aktivní legitimaci oprávněné ve smyslu §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. soud dovodil ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 7. 2005 uzavřené mezi společností O. M., a oprávněnou.
Usnesením téhož soudu ze dne 22. 11. 2005, č.j. 13 Nc 15698/2005-81, obvodní soud provedení exekuce – s odkazem na ustanovení §266 odst. 2 o.s.ř. a §52 odst. 1 zákon č. 120/2001 Sb. – odložil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2006, č.j. 18 Co 586/2005-534, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 9. 2005, č.j. 13 Nc 15698/2005-16, tak, že návrh na nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením zamítl (1. bod výroku), dále odvolání oprávněné proti usnesení o odkladu provedení exekuce ze dne 22. 11. 2005, č.j. 13 Nc 15698/2005-81, odmítl (2. bod výroku), oprávněné uložil povinnost zaplatit JUDr. Z. Z., soudnímu exekutorovi, náhradu nákladů řízení ve výši 8 637,- Kč (3. bod výroku), a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 138 177,- Kč a před soudem odvolacím ve výši 146 337,- Kč k rukám advokáta (4. bod výroku).
Odvolací soud doplnil dokazování ve smyslu §254 odst. 5 o.s.ř. Předně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o pravomoci českých justičních orgánů ve věci jednat a rozhodnout (odůvodněným odkazem na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2001, str. 35). Odvolací soud rovněž neměl pochybnosti o zmocnění advokáta oprávněné podat návrh na exekuci, jakož i o samotné právní subjektivitě oprávněné. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v dané věci je třeba aplikovat Úmluvu; užití M. ú. (tj. Úmluva o řešení občanskoprávních sporů vznikajících ze vztahů hospodářské a vědeckotechnické spolupráce v rozhodčím řízení, uveřejněná vyhláškou ministra zahraničních věcí ze dne 15. 11. 1974 pod č. 115/1974 Sb.) je vyloučeno, neboť ta upravovala právní vztahy mezi „socialistickými organizacemi“. Důvodnou neshledal námitku povinné k odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu pro rozpor s veřejným pořádkem České republiky, neboť základní procesní práva účastníků byla v rozhodčím řízení šetřena a výhradu nelze vykládat tak, že jsou jí v aktivním pojetí chráněna veškerá kogentní ustanovení tuzemského právního řádu. K této námitce na závěr uvedl, že ani na základě výhrady veřejného pořádku nelze přezkoumávat ve věci samé cizozemský rozhodčí nález (odůvodněné odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1511/2000).
K námitce neplatnosti rozhodčí doložky odvolací soud konstatoval, že při nařízení exekuce rozhodčího nálezu není úkolem soudu zkoumat, zda rozhodce vydal rozhodčí nález na základě platné rozhodčí doložky, zda je rozhodčí nález věcně správný nebo zda bylo řízení – jež vydání exekučního titulu předcházelo – postiženo vadou, neboť exekuční soud k tomu není oprávněn; exekučním titulem je vázán a je povinen z něj vycházet. Nedostatek platné rozhodčí doložky či smlouvy lze zkoumat jen v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákona č. 216/1994 Sb.“). Stejně tak v tomto stádiu řízení není na místě námitka promlčení nároku, která může být relevantní jen v souvislosti s návrhem na zastavení exekuce. Odkazem na ustálenou judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004) shledal odvolací soud neopodstatněnou námitku věci již pravomocně rozhodnuté slovenskými justičními orgány (odůvodněnou článkem 19 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, publikované pod č. 209/1993 Sb.); o totožnost věcí ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. se nejedná, neboť v projednávaném případě se nejedná o stejný způsob výkonu rozhodnutí či exekuce mezi týmiž účastníky.
Odvolací soud vzal za prokázané, že A. s. vydal exekuční titul ve prospěch S.-Č.-S. společného podniku M., který vznikl registrací zakládací listiny rozhodnutím P. O. r. v M. ze dne 20. 8. 1991, poté, co byl registračním orgánem Ministerstvem financí R. f. dne 16. 7. 1991 proveden zápis této společnosti pod číslem 1066. Změnou stanov společnosti byl její název změněn na R.-T.-S. s. podnik M., což bylo registrováno Ministerstvem financí republiky T. dne 12. 10. 1995. Dne 24. 12. 1998 byl zapsán R. k. Ministerstva financí republiky T. vznik R.-T.-R. společnosti s ručením omezeným M. jako nové právnické osoby. Tato společnost byla ve zkrácené obchodní formě O. M. podle osvědčení Ministerstva R. f. pro daně a poplatky pod registračním číslem 1021601117306 zapsána dne 4. 12. 2002 do Jednotného státního rejstříku právnických osob. Jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 7. 2005, postupitelem byla společnost O. M., založená podle práva R. f., registrovaná v T., R. f., jíž je R.-T.-R. s. s ručením omezeným, která v ruském jazyce užívá zkrácenou formu O. M. Jak však zjistil odvolací soud, ze společenské smlouvy této společnosti, z jejích stanov ani z jiného listinného důkazu nevyplývá, že by uvedená společnost převzala judikátní pohledávku S.-Č.-S. společného podniku M., či byla jejím právním nástupcem; nově vzniklá společnost s ručením omezeným M. má totiž společníky odlišné a v její společenské smlouvě je v článku 7. 1., který upravuje závazky společníků ve vztahu ke společnosti, jediná zmínka o společném podniku M. v tom smyslu, že společníci společného podniku M. za ruskou stranu poskytují součinnost společnosti při činnostech v tomto článku výslovně uvedených a jak ve stanovách, tak ve společenské smlouvě této nově založené společnosti s ručením omezeným není odkaz na to, že by majetek společného podniku M. byl vložen do společnosti nově vzniklé. Za právně nevýznamné považuje odvolací soud potvrzení zástupce vedoucího inspekce poradce pro daňové služby R. f. III. třídy A. G. R. bez ověřeného podpisu a bez data, že společnost s ručením omezeným M. je právním nástupcem S.-Č. s. p. M., jelikož právní nástupnictví ani jiná sukcese pohledávky, která je předmětem exekuce, nebyla žádným relevantním listinným důkazem či dikcí cizozemského práva prokázána a svědecká výpověď fyzické osoby takový důkaz bez dalšího nahradit nemůže. Návrh na provedení takového důkazu byl proto odvolacím soudem zamítnut. Dále odvolací soud uzavřel, že návrhu na nařízení exekuce nelze vyhovět i proto, že ve stádiu odvolacího řízení vyšlo najevo, že společnost, která pohledávku postoupila, byla z důvodu insolvence (úpadku) pod dohledem soudem jmenovaného správce, jehož souhlas s postoupením pohledávky podle procesních předpisů České republiky by k prokázání řádného postoupení pohledávky podle §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. vyžadoval splnění nezbytné podmínky zákonného ověření podpisu (legalizace) ve smyslu zákona č. 41/1993 Sb. o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady derogovaného zákonem č. 21/2006 Sb. o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování).
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – namítá oprávněná existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že odvolací soud zamítl provedení důkazu listinou předloženou oprávněnou jako doklad o její aktivní věcné legitimaci, a to potvrzením M. i. f. ú. pro daně a poplatky (FNS čísl. 9) pro republiku T. ze dne 22. 2. 2006, č.j. 02-04/1595, dokládajícím, že společnost s ručením omezeným M je právním nástupcem S.-Č. s. podniku M. Je přesvědčena, že toto potvrzení je veřejnou listinou vydanou v mezích pravomoci orgánu a potvrzující pravdivost toho, co je v ní uvedeno; podpis jednajícího úřadníka nemusí být ověřen, neboť se nejedná o soukromoprávní úkon, ale přímo o úkon státního orgánu jako orgánu veřejné moci, a datum na druhé straně dokumentu není uvedeno vzhledem ke skutečnosti, že se jedná pouze o přílohu, o jejíž existenci je na první straně výslovná zmínka a se kterou tvoří nedílný celek. Jako další vadu řízení oprávněná označuje skutečnost, že odvolací soud nepřihlédl k dalšímu předloženému důkazu, a to Výpisu z jednotného státního rejstříku právnických osob ze dne 8. 6. 2005, jako veřejné listiny vydané M. i. f. ú. pro daně a poplatky (FNS čísl. 9) pro republiku T. Z této listiny vyplývá, že společnost O. M. je od 4. 10. 1993 vedena v tomto rejstříku pod daňovým identifikačním číslem 1627000763, a že její poslední registrační číslo před 1. 7. 2002 bylo 1268/k-i (27). Vzhledem k tomu, že stejné daňové identifikační číslo a registrační číslo je též uváděno v potvrzení ze dne 22. 2. 2006, lze uzavřít, že společnost s ručením omezeným M., která je uváděna jako postupník ve smlouvě o postoupení pohledávky, je totožná se S.-Č. p. M., v jehož prospěch byl vydán exekuční titul. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. oprávněná spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. odvolacím soudem, neboť toto ustanovení se vztahuje výslovně jen na listinu dokládající přechod nebo převod povinnosti či práva, kterou je v tomto případě smlouva o postoupení pohledávky ze dne 28. 7. 2005, a nikoli souhlas dočasného správce společnosti O. M. s postoupením této pohledávky naplňující požadavek ruského hmotného práva pro platnost tohoto právního úkonu. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání jednak podrobně rozebrala důvody, pro které je třeba návrh na nařízení exekuce zamítnout, jednak se zvlášť zabývala uplatněnými dovolacími námitkami. Závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace oprávněné považuje za správný; s ohledem na další vývoj insolvenčního řízení proti společnosti O. M. považuje za sporný závěr odvolacího soudu o nutnosti ověření podpisu dočasného správce. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř. je důvodné.
Odvolací soud založil svůj závěr o nevykonatelnosti rozhodčího nálezu předně na závěru o nedostatku aktivní legitimace oprávněné. V tomto směru provedl důkaz potvrzením zástupce vedoucího inspekce poradce pro daňové služby R. f. III. třídy A.G. R. o tom, že společnost s ručením omezeným M. je právním nástupcem S.-č. s. p. M. Toto potvrzení (č.l. 425, 426) tvoří přílohu k listině vydané Meziokresní inspekcí federálního úřadu pro daně a poplatky číslo 9 pro republiku T. (č.l. 427). Ačkoliv jí odvolací soud také provedl důkaz, jako důkaz vyhodnotil pouze přílohu, aniž posoudil, jaký vztah těchto dvou listin je z toho hlediska, kým byla listina vydána. Jeho závěr o charakteru potvrzení (resp. přehledu změn ve stanovách) proto nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.) a námitka dovolatelky, byť uplatněná jako vada řízení, je opodstatněná.
K dalšímu důkazu, na jehož základě dospěl odvolací soud k závěru, že oprávněná není právní nástupkyní společnosti, jež je oprávněna z exekučního titulu, tj. S. R. – T. – R. společnosti s ručením omezeným M. (k nimž dovolatelka současně připojila zápis ze zasedání členů představenstva číslo 21 ze dne 29. 12. 1995 /který je zmíněn na straně 1 Stanov a který se týká vyloučení některých společníků a přijímání společníků nových, jímž však důkaz prováděn nebyl/), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že podle těchto Stanov v společníci společenskou smlouvu o založení společného podniku ve formě společnosti s ručením omezeným zakládají podle článku 1 S. – R. – T. – R. p. M.-R. ve formě společnosti s ručením omezeným (č.l. 440). Proto článek 7.1. je třeba hodnotit v kontextu s článkem 1, tedy že společníky založeného společného podniku ve formě společnosti s ručením omezeným za ruskou stranu se rozumí O. v. s. b. s. v M. a akciová společnost T. v A., které poskytují součinnost společnosti v činnostech uvedených v článku 7.1, na rozdíl od rakouské společnosti G. T. A., jejíž součinnost je zmíněna v článku 7.2., a nikoliv tedy způsobem, jaký dovodil odvolací soud.
Důvodná je rovněž i námitka týkající se legalizace podpisu dočasného správce společnosti M., kterým měl projevit souhlas s postoupením pohledávky nástupnické společnosti. Je výrazem ustálené soudní praxe, že nesplní-li oprávněný svou procesní povinnost doložit způsobem uvedeným v ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. přechod práva nebo povinnosti z exekučního titulu, je soud povinen mu poskytnout potřebné poučení (§254 odst. 3 o.s.ř.) a vyzvat jej, aby svou procesní povinnost v tomto směru dodatečně splnil v přiměřené lhůtě, kterou mu určí. Teprve poté, co oprávněný ani v dodatečné lhůtě přechod práv nebo povinností neprokáže, rozhodne soud o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 2, ročník 1997 pod č. 13, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2824/2004, uveřejněného v Soudní judikatuře č. 5, ročník 2005 pod č. 80). Protože odvolací soud svoji poučovací povinnost nesplnil, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). A protože je dovolací soud vázán skutkovým stavem, ze kterého vycházel soud odvolací, nemohl již posuzovat relevantnost tohoto podpisu z hlediska dalšího průběhu insolvenčího řízení (srov. vyjádření povinné k dovolání).
Dovolací soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti tak neshledal zavěr odvolacího soudu správným, proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první o.s.ř.). Další námitkou dovolatelky, jež se týkala hodnocení důkazu, a to Výpisu z jednotného státního rejstříku právnických osob ze dne 8.6. 2005, ve vztahu k uvedenému identifikačnímu číslo společnosti O. M., se dovolací soud za tohoto stavu již nezabýval.
Pro úplnost považuje dovolací soud za potřebné uvést, že jeho přezkumná činnost je omezena rozsahem, ve kterém bylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno a uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Proto nemohl přezkoumávat další závěry odvolacího soudu, které svědčily o oprávněnosti návrhu na nařízení exekuce a které ve svém vyjádření k dovolání a jeho dodatku zpochybňovala povinná.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243 odst. l, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu