ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1347.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1347/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě slžoeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného, ve věci dědictví po B. A., za účasti P. N., zastoupeného advokátkou vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1835/2003, o dovolání P. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č.j. 24 Co 180/2005-130, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po B. A., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo původně zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29.5.2002, č.j. 27 D 503/2002, a následně usnesením uvedeného soudu ze dne 22.8.2002, č.j. 33 D 503/2002-10, zastaveno a nepatrný majetek zůstavitelky byl vydán vypraviteli pohřbu P. N.
Obvodní soud pro Prahu 10, na základě podnětu Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 1.10.2003, usnesením ze dne 24.10.2003, č.j. 27 D 1835/2003, řízení o dědictví po zůstavitelce opětně zahájil; provedením úkonů v řízení pověřil notářku v P. (§38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 24.11.2004, č.j. 27 D 1835/2003-98, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 134.965,- Kč, výši dluhů zůstavitelky částkou 399.741,20,- Kč a výši předlužení dědictví po zůstavitelce částkou 264.776,20,- Kč; potvrdil, že dědictví po zůstavitelce, sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v usnesení popsaných, nabyl P. N.; uložil „státu – Obvodnímu soud pro Prahu 10“ povinnost zaplatit notářce odměnu 2.420,- Kč a náhradu hotových výdajů 143,- Kč; současně rozhodl, že „nárok na náhradu nákladů řízení nevznikl“. Vycházel ze závěru, že jediným dědicem zůstavitelky, která nepořídila závěť, je její bratr P. N.; že „do dědictví zařadil nemovitosti, které jsou v katastru nemovitostí vedeny jako vlastnictví zůstavitelky na základě nabývacího titulu pro zůstavitelku“; že „bratr zůstavitelky sice tvrdí, že některé z těchto pozemků nepatří zůstavitelce, neboť již byly převedeny do jeho vlastnictví a jedná se tedy o chybný zápis v katastru nemovitostí, ale toto své tvrzení nedoložil platným nabývacím titulem, podle kterého by od zůstavitelky nabyl také předmětnou ¼ nemovitostí“.
K odvolání P. N. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.8.2005, č.j. 24 Co 180/2005-130, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „účastník řízení P. N. nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Dospěl k závěru, že „v předložené listině“, tj kupní smlouvě uzavřené mezi P. N., jako kupujícím, a zůstavitelkou, jako prodávající, ze dne 13.6.1996, „jsou prodávané nemovitosti vyjmenovány pod bodem I. a v tomto výčtu jsou sporné pozemky parcely č. 254/2 a 254/3 v k. ú. K. u Ř., škrtnuty“; že „podle výpisu z katastru nemovitostí jsou zmíněné pozemky vyznačeny z ¼ jako vlastnictví zůstavitelky, tj. katastrální úřad zjevně respektoval škrtání v textu předložené smlouvy a měl za to, že účastníci smlouvy takto vyjádřili svoji vůli“ a že „pozůstalý bratr v dědickém řízení po zůstavitelce tedy neprokázal, že by podíl na předmětných pozemcích byl jeho vlastnictvím“; že „soud prvního stupně proto nepochybil, když i podíl na zmíněných pozemcích projednal jako majetek zůstavitelky“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal P. N. dovolání. Namítá, že „v daném případě má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam v souladu s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.“; že „rozpor s hmotným právem spatřuje zejména v tom, že soudní rozhodnutí v dané věci se opírají o skutečnost, že katastrální úřad neprovedl vklad vlastnického práva dle předmětné smlouvy a dle návrhu na vklad ze dne 20.6.1996 k předmětným pozemkům“; že „dle ustanovení hmotného práva přechází vlastnické právo dle kupní smlouvy o převodu nemovitosti s právními účinky ke dni podání příslušné smlouvy katastrálnímu úřadu“; že „na dané věci nemění nic to, že katastrální úřad k dnešnímu dni o části podaného návrhu ze dne 20.6.1996, části týkající se podílu o velikosti ¼ na pozemcích parc. č. 254/2 a 254/3 dosud nerozhodl“; že „účastníci řízení v roce 1996 neobdrželi žádné zamítavé stanovisko ohledně jejich návrhu na vklad vlastnického podílu na těchto 2 pozemcích“; že „listina, která byla katastrálnímu úřadu předložena, tj. kupní smlouva ze dne 13.6.1996 v době, kdy byla katastrálnímu úřadu účastníky předkládána, neobsahovala žádná škrtání“; že „pokud by tato škrtání obsahovala, měl katastrální úřad vyzvat účastníky smlouvy k podání vysvětlení k odstranění pochybností o obsahu smlouvy a případně požadovat, aby účastníci připojili poznámku o opravě a k této poznámce i podpisy všech účastníků smlouvy, to vše na každé vyhotovení smlouvy podané katastrálnímu úřadu“; že „z provedené opravy by pak jednoznačně vyplývalo, že tyto dva pozemky nejsou předmětem kupní smlouvy“ a že „pokud by nebylo možno takto odstranit pochybnosti o obsahu smlouvy, pak měl katastrální úřad návrh na vklad dle smlouvy zcela zamítnout“; že „žádné škrty v kupní smlouvě před jejím podáním katastrálnímu úřadu neprováděl“; že „škrty byly navíc provedeny obyčejnou tužkou bez připojení jakéhokoli vysvětlení, co tyto škrty znamenají a kdo a proč je učinil“; že „mohly vzniknout i na katastrálním úřadě a mohly být provedeny např. při kontrole jednotlivých pozemků obsažených ve smlouvě, kterých je nebývalé množství“; že „z neexistence rozhodnutí katastrálního úřadu o návrhu na vklad převodu vlastnického práva k ¼ pozemku parc. č. 254/2 a 254/3 nelze dovozovat, že by k převodu vlastnictví nedošlo“; že „dle jeho názoru k převodu došlo ke dni 20.6.1996, kdy návrh na vklad vlastnického práva pro dovolatele byl podán příslušnému katastrálnímu úřadu“; že „předmětná kupní smlouva z 13.6.1996 byla řádně sepsána a podpisy na ní byly ověřeny“ a že „ve vyhotovení této smlouvy, které si ponechal dovolatel ve svém držení pro svoji informaci a které nepodával katastrálnímu úřadu, se žádné škrty jakoukoli tužkou neobjevují“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
P. N. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání P. N. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatel v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [že „listina, která byla katastrálnímu úřadu předložena, tj. kupní smlouva ze dne 13.6.1996 v době, kdy byla katastrálnímu úřadu účastníky předkládána, neobsahovala žádná škrtání“; že „pokud by tato škrtání obsahovala, měl katastrální úřad vyzvat účastníky smlouvy k podání vysvětlení k odstranění pochybností o obsahu smlouvy a případně požadovat, aby účastníci připojili poznámku o opravě a k této poznámce i podpisy všech účastníků smlouvy, to vše na každé vyhotovení smlouvy podané katastrálnímu úřadu“; že „z provedené opravy by pak jednoznačně vyplývalo, že tyto dva pozemky nejsou předmětem kupní smlouvy“ a že „pokud by nebylo možno takto odstranit pochybnosti o obsahu smlouvy, pak měl katastrální úřad návrh na vklad dle smlouvy zcela zamítnout“; že „žádné škrty v kupní smlouvě před jejím podáním katastrálnímu úřadu neprováděl“; že „škrty byly provedeny obyčejnou tužkou bez připojení jakéhokoli vysvětlení, co tyto škrty znamenají a kdo a proč je učinil“; že „mohly vzniknout i na katastrálním úřadě a mohly být provedeny např. při kontrole jednotlivých pozemků obsažených ve smlouvě, kterých je nebývalé množství“; že „z neexistence rozhodnutí katastrálního úřadu o návrhu na vklad převodu vlastnického práva k ¼ pozemku parc. č. 254/2 a 254/3 nelze dovozovat, že by k převodu vlastnictví nedošlo“]. Na těchto skutkových závěrech pak dovolatel buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání P. N. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání P. N. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu