ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.158.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 158/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po K. N., zemřelém dne 3. března 2005,, za účasti 1) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2) O. k., zastoupeného advokátem, 3) Ú. s. p. p. m. O., vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 21 D 361/2005, o dovolání O. k. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2006, č. j. 10 Co 323/2006-81, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. ledna 2006, č.j. 21 D 361/2005-71, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po K. N., zemřelém dne 3.3.2005 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Šumperku dne 15.8.2005, č. j. 21 D 361/2005-1. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen Mgr. A. H., notář v Š. (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 11.1.2006, č. j. 21 D 361/2005-71, rozhodl, že O. k. „není dědicem ze závěti“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel zanechal závěť ze dne 23.1.2003 psanou vlastní rukou, ve které odkázal část svého majetku (byt 1+1 v osobním vlastnictví, zařízení bytu, část svých osobních věcí a zůstatek na osobním účtu u Č., a.s.) Ú. s. p. (p. m. p.) v O.“; že „zřizovatelem Ú. s. p. p. m. O., je s účinností od 1.1.2003, na základě zákona číslo 290/2002 Sb., O. k., a jako taková není způsobilá být subjektem vlastnického práva“; že „k nabývání dědictví je způsobilý její zřizovatel, v tomto případě O. k.“; že „svým přípisem ze dne 11.10.2005 se O. k. domáhal toho, aby mu jako účastníku řízení o dědictví v dané věci bylo dědictví potvrzeno“; že, „nemůže-li příspěvková organizace sama nabývat majetek do své správy, a tím do vlastnictví svého zřizovatele, nemůže tedy ani O. k. jako zřizovatel nabýt majetek odkázaný zůstavitelem Ú. jako příspěvkové organizaci“; že „ze závěti je patrno, že úmyslem zůstavitele bylo odkázat část svého majetku tomuto Ú., nikoliv jeho nadřízené složce“; že „zájmem zůstavitele bylo, aby se tento majetek dostal do dispozice tohoto konkrétního subjektu, který také v závěti poměrně přesně označil“; že „závěť zůstavitele je po formální stránce platná a po obsahové stránce splňuje požadavky pouze v pasážích, které se netýkají majetku odkázaného Ú. s. p. (p. m. p.) v O.“; že „část majetku, odkázaného zůstavitelem závětí Ú. s. p. (p. m. p.) v O., tak připadne podle ustanovení §462 obč. zák. státu jako odúmrť, protože není dědice způsobilého nabýt tento majetek“.
K odvolání O. k. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19.6.2006, č. j. 10 Co 323/2006-81, usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11.1.2006, č. j. 21 D 361/2005-71, potvrdil. Dospěl k závěru, že „podle zák. č. 250/2000 Sb., ve znění účinném k 1.1.2006, územně samosprávný celek (tedy kraj) může ve své pravomoci k plnění svých úkolů, zejména k hospodářskému využívání svého majetku a k zabezpečení veřejně prospěšných činností, zřizovat příspěvkové organizace jako právnické osoby, které zpravidla ve své činnosti vytvářejí zisk“; že „podle §28 odst. 1 citovaného zákona příspěvkové organizace hospodaří s peněžními prostředky získanými vlastní činností a s peněžními prostředky přijatými z rozpočtu svého zřizovatele“; že „dále hospodaří s prostředky svých fondů, s peněžitými dary od fyzických a právnických osob, včetně peněžních prostředků poskytnutých ze zahraničí“; že „podle zřizovací listiny, schválené zastupitelstvem O. k., příspěvkové organizace nemohou nabývat nemovitosti do své správy, a tím do vlastnictví svého zřizovatele O. k.“; že „Ú. s. p. p. m. v O., jako příspěvková organizace, není způsobilá být subjektem vlastnického práva, tedy nemůže do svého vlastnictví nabývat movité a nemovité věci“; že „k těmto věcem jí přísluší pouze právo hospodaření, což se týká i případných peněžitých darů“; že „vlastníkem tedy může být pouze O. k.“; že „je také nutno vycházet z toho, co jako svou vůli vyjádřil v závěti zůstavitel, totiž odkázat byt a peněžní prostředky na příslušném osobním účtu právě a pouze Ú. s. p. (p. m. p.) v O., nikoli zřizovateli tohoto Ú.“; že „jestliže tento subjekt nemůže být nositelem vlastnického práva, pak závěť zůstavitele, v části týkající se odkazu majetku a práv Ú. s. p. (p. m. p.) v O., nemůže být, z hlediska hmotněprávních norem občanského zákoníku vztahujících se k vlastnictví, nabývání vlastnictví a dědění, platná“.
Proti tomuto usnesení podal O. k. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda je dána „způsobilost příspěvkových organizací kraje, konkrétně Ú. s. p. p. m. O., nabýt děděním vlastní majetek, který mu byl odkázán zůstavitelem K. N., zemřelým dne 3.3.2005, na základě jeho závěti ze dne 21.3.2003“. Namítá, že „Ú. s. p. p. m. O., příspěvková organizace, jehož zřizovatelem je O. k., je jinou právnickou osobou ve smyslu §18 odst. 2 písm. d) obč. zák., s vlastní právní subjektivitou a s možností vstupovat do právních vztahů“; že „příspěvková organizace je vykonavatelem vlastnického práva k (hmotnému) majetku kraje a jiných majetkových práv s tímto majetkem ve vlastnictví daného kraje souvisejících, a to prostřednictvím institutu správy podle §27 odst. 2 písm. e) a f) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů“; že „vzhledem k tomu, že příspěvková organizace územního samosprávného celku není dle zákona způsobilá být subjektem vlastnického práva, ale pouze vykonavatelem správy, nic nebrání tomu, aby vlastnictví k majetku odkázanému závětí zůstavitele K. N. nabyl O. k., jako zřizovatel příspěvkové organizace, a správu tohoto majetku pak vykonával Ú. s. p. p. m. O., příspěvková organizace, jemuž zůstavitel část svého majetku závětí ze dne 21. 3. 2003 odkázal“; že „na tento případ pamatuje i §27 odst. 2 písm. f) cit. zák., který hovoří o majetku, který získá organizace svou vlastní činností“; že „také ve zřizovací listině příspěvkové organizace O. k. Ú. s. p. p. m. O. v čl. V. odst. 1 Vymezení majetkových práv a povinností, je mimo jiné uvedeno, že příspěvková organizace je povinna a oprávněna svěřený majetek, včetně majetku získaného vlastní činností, spravovat a hospodárně užívat“; že „vůle zůstavitele tak může být naplněna a majetek odkázaný jím závětí se tak může, v souladu se zákonem, dostat do dispozice konkrétního subjektu, který zůstavitel ve své závěti poměrně přesně označil“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení [§238 odst. 1 písm. a) a §238 odst. 2 o.s.ř.], o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o.s.ř. [§238 odst. 1 písm. b) a §238 odst. 2 o.s.ř.], ve věci konkursu a vyrovnání [§238a odst. 1 písm. a) a §238a odst. 2 o.s.ř.], o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b) a §238a odst. 2 o.s.ř.], o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. c) a §238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. d) a §238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. e) a §238a odst. 2 o.s.ř.], o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. f) a §238a odst. 2 o.s.ř.] nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst. 2 o.s.ř. [§238a odst. 1 písm. g) a §238a odst. 2 o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. nebo podle ustanovení §75b o.s.ř. nebo odmítnut návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví podle ustanovení §78d o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé.
Podle ustanovení §175b věty první o.s.ř. účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát.
Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (§94 odst. 2 o.s.ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v ustanovení §175b o.s.ř.. Účastenství v dědickém řízení v tomto případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu §462 obč. zák. připadnout státu.
Podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Podle ustanovení §175k odst. 2 věty první o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Z ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - vznikl v průběhu řízení mezi účastníky spor o dědické právo (mezi účastníky je sporné, zda příspěvková organizace zřízená krajem může být dědicem ze závěti). Protože rozhodnutí o tomto sporu nezávisí na zjištění sporných skutečností (všechny skutečnosti potřebné pro posouzení, zda závěť zůstavitele je z hlediska svého obsahu platným právním úkonem, jsou nesporné), správně soud prvního stupně přistoupil k vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o podmínkách dědického práva vydané ve smyslu ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. potvrzeno; toto usnesení je usnesením ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání v dané věci není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) řešil – jak výše uvedeno - právní otázku, zda příspěvková organizace zřízená krajem může být dědicem ze závěti.
Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující) a dovolatel v dovolání namítá nesprávnost jejího vyřešení odvolacím soudem, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání O. k. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání O. k. je opodstatněné.
Podle ustanovení §476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Podle ustanovení §476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku; podstatnou obsahovou náležitostí tohoto projevu vůle je ustanovení dědice (dědiců) k celému majetku zůstavitele nebo k jeho poměrné části, popřípadě k jednotlivé věci nebo jiné hodnotě, anebo nařízení jiného způsobu naložení se zanechaným majetkem (zřízení nadace). Osoba dědice musí být v závěti identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby v okamžiku smrti zůstavitele nebyla zaměnitelná s jakoukoli jinou osobou.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, dnem 1. ledna 2003 přecházejí z vlastnictví České republiky (dále jen „stát“) do vlastnictví krajů věci, se kterými k 31. prosinci 2002 (dále jen „rozhodný den“) byly příslušné hospodařit (ve smyslu §9 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k rozhodnému dni okresní úřady (dále jen „zřizovatel“), pokud tento zákon nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle odst. 2 téhož ustanovení na jednotlivé kraje dnem 1. ledna 2003 zároveň přecházejí a) práva státu a jiné majetkové hodnoty, se kterými k rozhodnému dni byly příslušné hospodařit organizační složky státu uvedené v odstavci 1, b) závazky státu, u nichž organizační složky státu uvedené v odstavci 1 k rozhodnému dni zabezpečovaly úkoly podle zvláštního právního předpisu tj. ve smyslu zákonné poznámky dle §38 zákona č. 219/2000 Sb., a za c) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, ve kterých za stát jednaly k rozhodnému dni organizační složky státu uvedené v odstavci 1.
Podle §2 odst. 2 téhož zákona dnem 1. ledna 2003 se stávají státní příspěvkové organizace uvedené v §1 příspěvkovými organizacemi kraje. Příspěvkové organizace kraje zůstávají nositeli závazků, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Do 30. dubna 2003 je kraj povinen přizpůsobit jejich dosavadní zřizovací listiny náležitostem zřizovací listiny vydávané podle zvláštního právního předpisu a podat návrh na zápis do obchodního rejstříku.
Podle §27 odst. l zák. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, územní samosprávný celek zřizuje příspěvkové organizace pro takové činnosti ve své působnosti, které jsou zpravidla neziskové a jejichž rozsah, struktura a složitost vyžadují samostatnou právní subjektivitu. Podle odst. 2 písm. e/ téhož ustanovení zřizovatel vydá o vzniku příspěvkové organizace zřizovací listinu, která musí obsahovat vymezení majetku ve vlastnictví zřizovatele, který se příspěvkové organizaci předává do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití.
Podle ustanovení §28 odst. 1 téhož zákona příspěvková organizace hospodaří s peněžními prostředky získanými vlastní činností a s peněžními prostředky přijatými z rozpočtu svého zřizovatele. Dále hospodaří s prostředky svých fondů, s peněžitými dary od fyzických a právnických osob, včetně peněžních prostředků poskytnutých ze zahraničí.
Podle §53 odst. 6 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla)[ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele; srov. §873 obč. zák.], příspěvková organizace je povinna do 3 pracovních dnů po připsání částky na její účet odvést do státního rozpočtu příjmy z prodeje a pronájmu nemovitého majetku České republiky, se kterým hospodaří, s výjimkou příjmů z prodeje nemovitého majetku, který příspěvková organizace nabyla darem nebo děděním.
Kraje svůj majetek předávají příspěvkovým organizacím do správy a tím, ve vztahu k takto svěřenému majetku, oslabují obsah svého vlastnického práva potud, že oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat a disponovat s ním přenechávají jinému, jakkoli formálně právně s ním spjatému, subjektu práva. Omezení kraje v nakládání s majetkem, jenž svěřil (byť jím zřízenému) jinému subjektu, má například za následek také jeho povinnost strpět postižení takového majetku při vynucování plnění povinností vůči takto zřízenému subjektu; postižení takového majetku představuje, jsou-li splněny další zákonné předpoklady vynucování povinnosti plnit, oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.10.2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83, ročník 2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.4.2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 99, ročník 2005).
S ohledem na citované závěry Nejvyššího soudu o možnosti postihnout majetek svěřený příspěvkové organizaci při vynucování plnění povinností vůči takto zřízenému subjektu; s ohledem na to, že i ustanovení §28 odst. l zák. č. 250/2000 Sb. předpokládá, že příspěvkové organizace kraje hospodaří také s peněžitými dary od fyzických a právnických osob; i s ohledem na to, že ustanovení §33 odst. 6 zákona č. 128/2000 Sb. u příspěvkových organizací zřízených organizačními složkami státu výslovně předpokládá hospodaření s majetkem, který příspěvková organizace nabyla děděním; logicky vyplývá závěr, že rovněž příspěvkové organizace kraje mohou hospodařit s majetkem nabytým děděním, že tedy příspěvkové organizace kraje jsou subjektem způsobilým být povolán k dědění závětí (srov. §477 odst. 1 obč. zák.).
Je-li příspěvková organizace v závěti označena jako dědic, vyplývá z toho pro ni pak i postavení účastníka řízení o dědictví (srov. §175b o.s.ř.)
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu