ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1744.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1744/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobců a) M. Ch., b) R. m. v Ch., obou zastoupených advokátem, c) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému J. H., zastoupeného advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 125/99-308, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2006, čj. 18Co 301/2005-345, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) a žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.516,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. Ve vztahu žalobce c) a žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi dne 26.7.1999 domáhali určení, že „závěť sepsaná dne 10.4.1998 zůstavitelem JUDr. J.Ch., zemřelým, ve které odkázal veškerý svůj majetek R. H. (otci žalovaného), je neplatná“. Uvedli, že „jim Okresní soud v Chrudimi v dědickém řízení vedeném po JUDr. Ch. pod sp. zn. D 494/98 uložil podat proti žalovanému do jednoho měsíce tuto určovací žalobu“; že „zemřelý JUDr. J. Ch. byl význačným občanem města Ch., věnoval se historickým pracím o tomto městu, v rámci toho spolupracoval s Okresním archivem v Chrudimi a Okresním muzeem v Chrudimi, vlastnil cennou právnickou knihovnu, sbírku těžítek, různé historicky cenné předměty, obrazy a vilu v Chrudimi v Hniličkově ulici“; že „byl bezdětný a jedinou jeho bližší příbuznou byla sestra JUDr. J. Ch., která byla rovněž bezdětná“; že „v roce 1998 se jeho zdravotní stav začal zhoršovat, a proto se rozhodl učinit závěť, kterou na jeho žádost dne 18.3.1998 sepsal formou notářského zápisu JUDr. R. U., notář v Ch.“; že „v této závěti odkázal svůj majetek sestře, pro případ, že by však nedědila, učinil svými dědici žalobce a M. K., kterým odkázal jednotlivé části svého majetku“; že „při sepisování této závěti byl jeho stav natolik špatný, že se nedokázal ani podepsat, a proto musela být závěť učiněna za přítomnosti dvou svědkyň“; že „přestože se jeho stav nadále zhoršoval, otec žalovaného, R. H., odvezl zůstavitele dne 9.4.1998 z nemocnice v Ch., kde ležel a následně dne 10.4.1998 byla sepsána závěť, kterou zůstavitel veškerý majetek odkázal R. H., a kdyby tento nedědil, žalovanému“; že „zřejmě právě od R. H. se zůstavitel dozvěděl, že zemřela jeho sestra JUDr. J. Ch., na kterou byl silně vázán“; že „z tohoto důvodu musel být zůstavitel psychicky značně otřesen, a proto mají žalobci značné pochybnosti, zda rukou psanou závěť ze dne 10.4.1998 by vůbec zůstavitel byl schopen sám napsat“; že „z tohoto důvodu žalobci navrhují její ověření znaleckým posudkem z oboru grafologie“; že „i kdyby ji zůstavitel skutečně vlastnoručně napsal, nebyla projevem jeho pravé a svobodné vůle, neboť v době jejího sepsání nebyl schopen vyjádřit svou vůli a posoudit následky svého jednání“ a že „se tudíž jedná o neplatný právní úkon ve smyslu §37 odst. 1 a §38 odst. 2 obč.zák.“.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 18.9.2003, č.j. 4C 125/99-241, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení každému 8.683,- Kč, k rukám jejich zástupce, a zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 36.815,50 Kč, na účet Okresního soudu v Chrudimi. Vycházel ze závěru, že „text a podpis na předmětné závěti jsou nespontánními písemnými projevy zůstavitele vzniklými s vysokou pravděpodobností za významné pomoci jiné osoby (tzv. vedení ruky)“; že „text a podpis na závěti nelze hodnotit jako vlastnoruční samostatně vyhotovené písemné projevy zůstavitele“; že „ze spisového materiálu lze dovodit, že zůstavitel nebyl schopen závěť vyhotovit“; že „již dne 31.3.1998 se podepisoval se značnými problémy, a proto je vyloučeno, že by byl později schopen sepsat delší text“; že „se sice zdravotní stav zůstavitele mohl zlepšit, ale ne natolik, že by byl schopen sám psát“; že „ruka zůstavitele byla zřejmě vedena po celou dobu psaní textu.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.4.2004, č.j. 18 Co 521/2003-266, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „podle stávající úpravy dědického řízení není způsobilým předmětem sporného řízení jen určení sporné skutečnosti, i když by byla významná pro posouzení dědického práva“; že „předpokladům ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., které umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnili své právo, odpovídá žalobní petit na určení, že žalobci jsou či nejsou dědici po zůstaviteli“; že „sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takové určení významné (např. že závěť je neplatná), představují jen posouzení předběžné otázky, jejíž dopad se může projevit pouze v odůvodnění rozhodnutí“; že „pokud v daném případě žaloba neodpovídá tomuto názoru, nemohl být shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení“.
K návrhu žalobců Okresní soud v Chrudimi usnesením ze dne 5.11.2004, č.j. 4 C 125/99-279, připustil změnu žaloby na určení, že „žalovaný J. H. není dědicem po zůstaviteli JUDr. J. Ch., zemřelém“.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 15.12.2004, č.j. 4C 125/99-308, změněné žalobě vyhověl; uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci a) a žalobci b) každému 12.515,50 Kč k rukám jejich zástupce; rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení; uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 38.669,50 Kč na účet Okresního soudu v Chrudimi. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel nebyl schopen vlastní rukou celou závěť napsat a podepsat, tak jak požaduje ustanovení §476a obč.zák.“; že „zůstavitel profesí notář věděl, jaké podmínky musí být splněny, aby byla holografní závěť platná“; že „pokud se dne 18.3.1998 již necítil fyzicky natolik dobře, aby závěť sám sepsal a podepsal, ale požádal svého kolegu o sepsání formou notářského zápisu za přítomnosti dvou svědkyň úkonu, pak ze žádného důkazu nevyplynulo, že by se jeho stav ke dni 10.4.1998 zlepšil natolik, že by byl již sám schopen závěť změnit“; že „oba znalci z oboru grafologie se shodují v tom, že předmětná závěť z 10.4.1998 není padělkem, že je písemným projevem zůstavitele učiněným za pomoci jiné osoby a rozcházejí se pouze v tom, zda jde o pomoc dominantní či nedominantní“; že „je nerozhodné, zda šlo o pomoc dominantní či nedominantní, neboť pokud je prokázáno, že závěť byla pořízena za pomoci vedení ruky jinou osobou a jsou v ní patrny znaky písemného projevu jiné osoby, nelze hodnotit tento písemný projev jako závěť psanou vlastní rukou, neboť v ustanovení §476a obč.zák. je uvedeno, že musí být vlastní rukou napsána i podepsána (tj. celý text i podpis), jinak je neplatná“; „pro případ, kdy zůstavitel chce projevit poslední vůli, ale není po fyzické stránce schopen sepsat celý text, ale je schopen se podepsat, je třeba postupovat podle §476b obč.zák.“ a že „v případě, že zůstavitel není schopen poslední vůli ani podepsat, pak je třeba postupovat podle §476c obč. zák. nebo podle §476d obč.zák.“; že „ani po doplnění dokazování o výslech znalce PhDr. S. se nezměnilo nic na skutkovém stavu, který hodnotí stejně jako ve svém rozhodnutí ze dne 18.9.2003, tj. že zůstavitel JUDr. J. Ch. předmětnou závěť ze dne 10.4.1998 zcela sám vlastní rukou nesepsal a nepodepsal, a proto je tento právní úkon neplatný a nemůže být dědickým titulem pro žalovaného.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.4.2006, č.j. 18Co 301/2005-345 rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15.12.2004, č.j. 4C 125/99-308, potvrdil; současně žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci a) a žalobci b) každému 4.516,- Kč k rukám jejich zástupce; rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „okresní soud obstaral veškeré potřebné důkazy pro rozhodnutí ve věci, zákonným způsobem je zhodnotil a vyvodil z nich i správné závěry právní“; že „přestože žalovaný podal odvolání, námitky v něm uplatněné jsou v zásadě shodné s těmi, se kterými se již vyrovnal soud prvního stupně ve svém odůvodnění“; že „odvolací soud se neztotožňuje s výhradami odvolatele, že by okresní soud učinil z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění“; že „naopak okresní soud bral v úvahu jen ty skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a nepominul žádnou z nich“; že „s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a při hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech (§132 o.s.ř.), lze v daném případě uzavřít, že všechny provedené důkazy poskytují dostatečnou oporu pro závěr, že v případě sporné závěti šlo o písemný projev zůstavitele učiněný za pomoci jiné osoby“; že „ze žádného důkazu nevyplynulo, že by se zdravotní stav zůstavitele po fyzické stránce zlepšil v době od pořízení první závěti ze dne 18.3.1998 do doby sepsání závěti sporné (dne 10.4.1998) natolik, že by byl schopen celou tuto předmětnou listinu vlastní rukou napsat a podepsat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda lze za vlastnoručně sepsanou závěť považovat i takovou závěť, kterou vyhotovil zůstavitel za jakékoli, tj. i nedominantní, pomoci třetí osoby“; že „tato otázka v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena, ačkoli může mít dopad na relativně široký okruh účastníků“; že „vyřešení dané otázky oběma nižšími soudy neodpovídá jak názorům odborníků z oblasti písmoznalectví, tak zahraniční judikatuře“; že „je třeba zodpovědět otázku, jestli je posouzení, zda se jedná v případě nedominantní pomoci o vlastnoruční písemný projev otázkou právní nebo odbornou, tedy zda rozhodnutí o této otázce svědčí soudnímu znalci nebo samotnému soudu a dále, pokud jde o otázku právní, jak má být daná problematika obecnými soudy posuzována“; že „za další otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda je soud kompetentní učinit závěr o zdravotním stavu zůstavitele, aniž by disponoval příslušným znaleckým posudkem či alespoň odborným lékařským vyjádřením (soud vyšel při zjišťování aktuálního zdravotního stavu v den podpisu předmětné závěti z výpovědi svědků, z nichž jen jeden byl lékař)“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci a) a b) uvedli, že „považují podané dovolání za nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“; že „soudy předchozích instancí na základě provedeného dokazování dovodily, že zůstavitel předmětnou závěť ze dne 10.4.1998 zcela sám vlastní rukou nepsal, a proto tento úkon nemůže být platnou vlastnoruční závětí dle §476a obč.zák.“; že „dovolatel nenapadá právní hodnocení věci, ale zjištění skutkového stavu, respektive hodnocení důkazů soudem, kdy soud se při svém hodnocení důkazů (především dvou vypracovaných znaleckých posudků) přiklonil spíše k posudku PhDr. V., který považoval i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy za průkaznější než posudek PhDr. S.“.
Žalobce c) uvedl, že „se plně ztotožňuje s vyjádřením žalobců a) a b) k dovolání žalovaného“; že „soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav a vyvodily z něj správné právní závěry“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V daném případě odvolací soud řešil otázku výkladu (interpretace) pojmu „vlastnoruční“, resp. „vlastní rukou“, ve smyslu ustanovení §476a obč.zák. Protože tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), přičemž dovolatel namítl nesprávnost jejího řešení odvolacím soudem, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Podle ustanovení §476 odst. 1 obč.zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Podle ustanovení §476 odst. 2 obč.zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §476 odst. 3 obč.zák. společná závěť více zůstavitelů je neplatná.
Podle ustanovení §476a obč.zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §476b obč.zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.
Podle ustanovení §476c odst. 1 obč.zák. zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, projeví svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Přitom musí před nimi potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem může být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem.
Podle ustanovení §476c odst. 2 obč.zák. v listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Listinu musí svědci podepsat.
Podle ustanovení §476d odst. 1 obč.zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu.
Podle ustanovení §476d odst. 2 obč.zák. nezletilí, kteří dovršili 15. rok, mohou projevit poslední vůli pouze formou notářského zápisu.
Podle ustanovení §476d odst. 3 obč.zák. osoby nevidomé mohou projevit poslední vůli též před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena.
Podle ustanovení §476d odst. 4 obč.zák. osoby neslyšící, které nemohou číst nebo psát, mohou projevit poslední vůli formou notářského zápisu, nebo před třemi současně přítomnými svědky, ovládajícími znakovou řeč, a to v listině, která musí být tlumočena do znakové řeči.
Podle ustanovení §476d odst. 5 obč.zák. v listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Obsah listiny musí být po jejím sepsání přetlumočen do znakové řeči; i toto musí být v listině uvedeno. Listinu musí svědci podepsat.
Podle ustanovení §480 odst. 1 obč.zák. závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti.
Podle ustanovení §480 odst. 2 obč.zák. zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.
Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku (srov. §476 a násl. obč.zák.).
Při zřízení závěti je nutno dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoli právního úkonu, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Zpřísněné požadavky jsou odůvodněny tím, že závěť se uplatní až v době, kdy už ten, kdo ji pořídil, nebude naživu a kdy už nebude možno jeho prostřednictvím zjistit, zda vůbec zamýšlel závěť zřídit a co v ní sledoval. Všem druhům závěti je proto společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena. Všechny zákonné náležitosti musí závěť splňovat nejpozději v okamžiku smrti zůstavitele (srov. §38 a násl., §460, §476 a násl. obč.zák.).
Závěť může pořídit každá fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům (srov. §8 obč.zák.). Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze nezletilé osoby starší patnácti let, které sice mohou pořídit závěť, ale jen ve formě notářského zápisu (§476d odst. 2 obč.zák.). Platnost závěti, pokud jde o způsobilost zůstavitele k jejímu pořízení, se posuzuje k době, kdy byla pořízena; následná ztráta způsobilosti zůstavitele k právním úkonům již na platnost závěti nemá vliv. Naopak nedostatek způsobilosti zůstavitele k právním úkonům v době pořízení závěti se nezhojí tím, že zůstavitel se následně způsobilým k právním úkonům stane (srov. §38 obč.zák.).
Z hlediska formy závěti je určující, zda jde o pořizovatele plně způsobilého k právním úkonům, který může číst a psát, nebo o nezletilého pořizovatele staršího patnácti let nebo o pořizovatele, který nemůže číst nebo psát, popřípadě je nevidomý. Chce-li zřídit závěť osoba uváděná na prvním místě, může se rozhodnout mezi zřízením závěti napsané vlastní rukou (holografní) [srov. §476a obč.zák.] nebo závěti sepsané jiným způsobem [§476b obč.zák.](tj. závěť allografní, nikoli však ve smyslu §476c obč.zák.) nebo závěti ve formě notářského zápisu [§476d obč.zák.]. Na rozdíl od toho osoby uvedené na druhém místě buď vůbec volbu, pokud jde o formu závěti, nemají (nezletilým osobám starším patnácti let je pro závěť, jak výše uvedeno, předepsána forma notářského zápisu - srov. §476d odst. 2 obč.zák.) anebo se mohou rozhodnout mezi závětí ve formě notářského zápisu a zpřísněnou allografní závětí (srov. §476c, §476d odst. 3 až 5 obč.zák.).
V případě holografní závěti (srov. §476a obč.zák.) musí být všechny náležitosti (celý text) závěti napsány vlastní rukou zůstavitele (k tomuto srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998, sp.zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999). Pojem „vlastní rukou“, resp. „vlastnoruční“, je z hlediska ustanovení §476a obč.zák. na místě vykládat (interpretovat) jako požadavek, aby pořizovatel celou závěť (tj. všechny její obsahové náležitosti) napsal vlastní rukou, popřípadě, aby ji, je-li zdravotně postižen, napsal např. nohou, či za pomoci protézy, je-li tento způsob psaní u něj možný a obvyklý a nese-li současně takový způsob psaní charakteristické znaky „rukopisu“ pořizovatele závěti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2005, sp.zn. 30 Cdo 2567/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2006). Jestliže však zdravotní nebo jiná překážka zůstaviteli objektivně znemožňuje psát, nemůže holografní závěť (srov. §476a obč.zák.) platně pořídit; může pořídit – jak výše uvedeno - závěť jen ve formě notářského zápisu nebo zpřísněnou allografní závěť (srov. §476c, §476d odst. 3 až 5 obč.zák.).
Vzhledem k tomu, že pro pozdější posouzení pravosti holografní závěti jsou určující charakteristické znaky rukopisu pořizovatele závěti, není na místě připustit, aby zůstaviteli byla při pořízení závěti poskytována pomoc jakýmkoli způsobem ovlivňující právě charakteristické znaky jeho rukopisu. Jakékoli „vedení“ zůstavitelovy ruky („dominantní“ či „nedominantní“) při psaní holografní závěti je skutečností způsobující neplatnost dané závěti (§37 a násl. obč.zák.).
K odlišným závěrům nedospěla ani judikatura k dřívějším zákonným úpravám holografní závěti, obsahově srovnatelným s právní úpravou současnou [srov. např. §578 Obecného zákoníku občanského, vyhlášeného císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Není tomu tak ani v případě ojediněle citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.4.1944, sp.zn. Rv II. 377/43; uveřejněného ve Sbírce Vážný pod č. XXVI., ročník 1944; rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce Glasser-Unger pod č. 4162, ročník 1871, svazek 9; rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 7.4.1948, sp.zn. Rv 120/48, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 202, ročník 1949; neboť tato rozhodnutí řeší problematiku závětí allografních, případně otázky podepisování závětí.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě otázku výkladu (interpretace) pojmu „vlastnoruční“, resp. „vlastní rukou“, ve smyslu ustanovení §476a obč.zák. vyřešil správně. Správný je proto i jeho závěr o neplatnosti sporné holografní závěti JUDr. J. Ch.
Vzhledem k tomu, že zbývající námitky uvedené dovolatelem v dovolání představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (k tomu srov. vysvětlení shora), případně se jedná o námitky, jež, s ohledem na závěry výše uvedené, nejsou s to zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti posuzované holografní závěti, dovolací soud se jimi již dále nezabýval.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům a) a b) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.720,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §16, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.795,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců a) a b) advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobcům a) a b) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) ve výši 721,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobcům a) a b) tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 4.516,- Kč, zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce a) a b) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu že žalobci c) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu