ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1915.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1915/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. L., zastoupené advokátkou proti žalované F. T. B.V., zastoupené advokátem o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 357/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 18 Co 412/2006-127, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 23.6.2003 se žalobkyně domáhala určení, že „zástavní smlouva č. 43551-048 o zřízení zástavního práva k nemovité věci – nemovitosti s pozemkem č. 1 stavební plocha, v k. ú. T. D., zapsané na listě vlastnictví č. 549, katastrální úřad T., uzavřená dne 5.11.1993 mezi Č. s., a.s. a T. B., je neplatná“. Uvedla, že „dne 5.11.1993 byla uzavřena úvěrová smlouva č. 43551-048 mezi Č. s. a.s. (právním předchůdcem současné žalované) a firmou J., spol. s.r.o., na úvěrový rámec 8.000.000 Kč“; že „současně s touto smlouvou bylo učiněno prohlášení o ručitelském závazku, kterým T. B. převzal ručení za splacení výše uvedeného úvěru, pokud tak neučiní dlužník, tj. firma J., spol. s.r.o., a dále byla v tento den podepsána smlouva o zřízení zástavního práva, kterou T. B. zastavil svou nemovitost s pozemkem č. 1 v k.ú. T. D., zapsané na listu vlastnictví č. 549 u Katastrálního úřadu T., pro pohledávku do výše 8.000.000 Kč vzniklou z výše uvedeného úvěru“; že „T. B. zemřel“; že „podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.2.1999, č. j. 34 D 1008/96-70, se žalobkyně stala dědičkou veškerého majetku, čímž je dána její aktivní legitimace v tomto řízení, jakožto zástavního dlužníka“; že „úvěrová smlouva z 5.11.1993 je neplatná pro formální nedostatky jejího podpisu, neboť úvěrovou smlouvu s dlužníkem uzavřela právnická osoba bez samostatné právní subjektivity (toliko pobočka Č. s., a.s.) a v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je neplatný i akcesorický závazek vyplývající z ručení a ze zástavní smlouvy“; že „zástavní smlouva nebyla podepsána též manželkou zůstavitele jako další zástavní dlužnicí a vlastnicí zastavených nemovitostí, které byly součástí společného jmění manželů“; že „zdravotní stav T. B., který zástavní smlouvu podepsal, byl takový, že ho činil neschopným posoudit právní důsledky smluvního ujednání vyplývajícího ze zástavní smlouvy“.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10.5.2006, č. j. 5 C 357/2003-98, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.168,- Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavy na nemovitostech“; že „o existenci zástavního práva svědčí výpis z katastru nemovitostí a zástavní smlouva, která byla uzavřena mezi Č. s., a.s. a T. B. dne 5.11.1993“; že „z dědického spisu nemohl vzít soud za prokázané, že by došlo jednak k signalizaci neuspokojivého zdravotního stavu po duševní stránce u zůstavitele od r. 1993, když je uváděna pouze ischemická choroba srdeční i jako příčina smrti“; že „naopak ovšem z usnesení ohledně vypořádání dědictví vyplývá, že předmětné nemovitosti byly v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky a že došlo k jeho vypořádání do dědictví“; že „manželka zůstavitele, která nebyla účastnicí zástavní smlouvy, pak její platnost v tříleté promlčecí lhůtě žalobou nezpochybnila“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.10.2006, č. j. 18 Co 412/2006-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.346,25 Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „skutková zjištění soudu prvního stupně se opírají o provedené dokazování, že provedené důkazy byly logickým způsobem vyhodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a odpovídající skutková zjištění byla vyjádřena v odůvodnění rozsudku“; že „z lékařského sdělení předloženého žalobkyní, datovaného dnem 7.1.2004, vystaveného V. B., zjistil, že T. B. byl od roku 1990 léčen pro pokročilou povšechnou arterosklerózu, v posledním období od roku 1993 s poruchou orientace, paměti a nesprávné reakce na běžné problémy, tento stav byl komplikován rychle progradující ischemickou chorobou srdeční a tyto komplikace v roce 1996 přivodily úmrtí pacienta“; že „uvedená listina byla vystavena na vlastní vyžádání žalobkyně s odstupem zhruba osmi let od úmrtí pacienta a zůstavitele T. B, který zemřel a krátce před svou smrtí o svém majetku pořídil závětí, kterou zákonní i závětní dědici uznali za platnou a pravou, a to včetně žalobkyně i manželky zůstavitele, která bezpochyby nejlépe znala zdravotní stav svého zemřelého manžela“; že „platnost závěti nebyla tedy zpochybněna v dědickém řízení, a to přesto, že byla pořízena o tři roky později, než T. B. podepsal spornou zástavní smlouvu a tedy v období, v němž podle lékařské zprávy shora uvedené měl mít údajně T. B. pro povšechnou arterosklerózu problém s pamětí a správnou reakcí na běžné problémy“; že „důvody, které jmenovaného vedly k zastavení předmětných nemovitostí zástavní smlouvou však byly především rodinné, neboť jeho syn V. B. byl jedním ze dvou společníků a současně jednatelem společnosti J. E. s.r.o., která usilovala o získání kontokorentního úvěru do výše 8.000.000,- Kč a k jeho zajištění potřebovala nejen ručitele, ale i zástavce“; že „měl tedy k poskytnutí zástavy rozumný a pochopitelný důvod, což ostatně jen svědčí o jeho spolehlivé orientaci jak v problémech rodinných, tak finančních“; že „o jeho tvrzené dezorientaci v běžných problémech pak v žádném případě nesvědčí ani obsah relativně komplikované závěti, sepsané krátce před jeho úmrtím“; že „proto tvrzení žalobkyně o jeho nezpůsobilosti uzavřít platně zástavní smlouvu je třeba považovat jen za účelové a nevěrohodné, a z tohoto důvodu odvolací soud neprovedl důkaz zkoumáním duševního stavu zůstavitele, když takový důkaz ostatně ani nebyl navrhován v řízením před soudem prvního stupně a v režimu neúplné apelace je novotou“; že „relativní neplatnosti zástavní smlouvy podle §145 odst. 2, §40a obč. zák. se mohla dovolávat toliko manželka T. B., což v obecné tříleté promlčecí lhůtě, běžící od uzavření smlouvy, neučinila, přičemž žalobkyně, jako dědička zůstavitele, je plně vázána jeho hmotněprávními úkony“; že „specifikace zastavených nemovitostí uvedená v zástavní smlouvě pak nečiní potíže při jejich řádné identifikaci a ostatně také nebránila Katastrálnímu úřadu v T. v provedení zápisu o omezení vlastnického práva z důvodů smluvního zástavního práva k předmětným nemovitostem v operátech katastru nemovitostí“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řízení je stiženo závažnou procesní vadou spočívající v tom, že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav“; že „konkrétně soudům obou stupňů vytýká, že nevěnovaly patřičnou pozornost zdravotnímu stavu, stavu mentálních schopností a v důsledku toho míře způsobilosti k právním úkonům zesnulého T. B.“; že „skutečně spolehlivé zjištění způsobilosti T. B. k právním úkonům v době podepsání zástavní smlouvy (tj. ke dni 5.11.1993) je pro rozhodnutí ve věci věcí naprosto bazální, jedná se o conditio sine qua non, bez tohoto zjištění nelze předmětný spor vůbec rozhodnout“; že „rovněž je třeba s maximální jistotou zjistit, zda nemohla u zesnulého T. B. nastat přechodná duševní porucha, která by s ohledem na ustanovení §38 obč. zák. měla za následek neplatnost zástavní smlouvy“; že „tedy soudům obou stupňů vytýká, že nezajistily vypracování znaleckého posudku z oboru lékařství, jehož účelem by bylo posouzení způsobilosti k právním úkonům T. B. ke dni 5.11.1993“; že „s ohledem na určující význam takového zjištění pokládá žalobkyně absenci takového znaleckého posudku za mimořádně závažné procesní pochybení, které nepochybně ovlivnilo dosavadní výsledek sporu“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalovaná uvedla, že „žalobkyně navrhovala v průběhu řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 357/2003 pouze vyžádání zdravotní dokumentace zástavce, a nikoli vypracování znaleckého posudku ohledně jeho zdravotního stavu v době uzavření smlouvy“; že „Obvodní soud pro Prahu 7 provedení tohoto důkazu zamítl jako nadbytečné“; že „vypracování znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu zástavce v době uzavření smlouvy pak žalobkyně navrhovala až v rámci odvolacího řízení“; že „přípustnost uplatnění výše uvedeného navrhovaného důkazu v odvolacím řízením tak bylo nutné posoudit v intencích ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. a nebylo tedy možné jej vůbec provést“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu by tedy v této věci mohlo být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně v dovolání pouze namítá, že „soudy nevěnovaly patřičnou pozornost zdravotnímu stavu, stavu mentálních schopností a v důsledku toho míře způsobilosti k právním úkonům zesnulého T. B.“; že „skutečně spolehlivé zjištění způsobilosti T. B. k právním úkonům v době podepsání zástavní smlouvy (tj. ke dni 5.11.1993) je pro rozhodnutí ve věci věcí naprosto bazální, jedná se o conditio sine qua non, bez tohoto zjištění nelze předmětný spor vůbec rozhodnout“; že „rovněž je třeba s maximální jistotou zjistit, zda nemohla u zesnulého T. B. nastat přechodná duševní porucha, která by s ohledem na ustanovení §38 obč. zák. měla za následek neplatnost zástavní smlouvy“; že „tedy soudům obou stupňů vytýká, že nezajistily vypracování znaleckého posudku z oboru lékařství, jehož účelem by bylo posouzení způsobilosti k právním úkonům T. B. ke dni 5.11.1993“.
Žalobkyně tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je eventuálně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 1.007,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 6.307,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu