ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1980.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1980/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. CZ, a.s., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Finančnímu úřadu v H. K., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 45/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2006 č.j. 19 Co 562/2005-156, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 24.2.2003 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že \"zástavní právo Finančního úřadu v H. K. zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro k. V., katastrální pracoviště H. K. ze dne 2.4.1997 s dnem vzniku zástavního práva k 25.11.1996 s předmětem zástavy nemovitosti vedený na LV, katastrální území H. K., obsahující objekt bydlení, postavený na stavební parcele č. 325/1 a pozemek stavební parcela č. 325/1 se zastavěnou plochou a nádvořím je neplatné, neexistuje\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se stala vlastníkem předmětných nemovitostí \"na základě kupní smlouvy ze dne 16.12.1998 s právními účinky vkladu ke dni 16.12.1998\", že na nemovitostech vázne zástavní právo, které \"bylo zapsáno na základě rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva dle §72 zákona č. 337/1992 Sb. vydaného žalovanou dne 2.4.1997 pod č.j. 62471/97/228940/5678\" vůči původnímu vlastníku nemovitostí společnosti F. a. s., na kterou byl rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 1999 č.j. 45 K 348/98-109 prohlášen konkurs. Žalovaná \"uplatnila své pohledávky za původním vlastníkem předmětných nemovitostí F. a. s., v rámci konkursního řízení a uplatnila i práva na přednostní uspokojení z předmětné zástavy\"; žalobkyně se domáhá, aby nemovitosti \"byly vyloučeny z podstaty\". Podle názoru žalobkyně je zástavní právo \"právně neplatné\", neboť \"žalovaná neprokázala v konkursním řízení a ani již dříve katastrálnímu úřadu vznik zástavního práva ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a nepostupovala správně při vydání rozhodnutí o uplatnění rozsahu tohoto zástavního práva a jeho zápisu do katastru nemovitostí\", když \"zástavní právo lze do katastru nemovitostí zapsat až poté, kdy rozhodnutí o uplatnění jeho rozsahu nabude právní moci\", což se dosud nestalo, jelikož nebylo \"právně relevantním způsobem doručeno\".
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27.6.2005 č.j. 7 C 45/2003-110 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedení důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní právo bylo zřízeno v souladu s ustanovením §72 zákona č. 337/1992 Sb., neboť žalovaná jako správce daně rozhodnutím ze dne 2.4.1997 č.j. 62471/97/228940/5678 stanovila, na které \"věci - nemovitosti společnosti F. a. s. jako daňového dlužníka se zákonné zástavní právo dle §72 odst. 1 citovaného zákona uplatňuje\", a že toto zástavní právo ve smyslu ustanovení §151d odst.2 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.1997) \"působí i vůči žalobkyni, která dle kupní smlouvy ze dne 16.12.1998 o tomto zástavním právu při nabytí nemovitostí věděla\". Námitky žalobkyně o tom, že rozhodnutí ze dne 2.4.1997 č.j. 62471/97/228940/5678 nebylo společnosti F. a. s. řádně doručeno a že \"Ing. V. jednající jako zástupce společnosti F.\" nebyl \"osobou oprávněnou pro doručení\" tohoto rozhodnutí, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"doručení bylo jednoznačně prokázáno protokolem žalované ze dne 3.4.1997\" a že \"Ing. V. byl ke dni předání a převzetí citovaného rozhodnutí 3.4.1997 osobou oprávněnou jednat jako zástupce obchodní společnosti F. a. s., neboť byl v souladu s §154 a násl. obchodního zákoníku představenstvem (jeho předsedou) pověřen řízením společnosti a k jednání jménem představenstva a jménem společnosti, a to ve všech věcech\". Žaloba proto nemůže být důvodná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.11.2006 č.j. 19 Co 562/2005-156 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve odmítl námitku žalované, že by nebyla \"ve věci legitimována\", neboť správce daně má podle ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném od 1.1.1995) způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech, v nichž jde o správu daní, a že by ve věci nebyla dána pravomoc soudů. Poté dovodil, že zástavní právo nebylo \"zřízeno smluvně, tedy právním úkonem, jehož platnost by byl soud oprávněn jako otázku předběžnou řešit, nýbrž rozhodnutím správního orgánu podle zákona (§72 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném v době vydání rozhodnutí)\" a že v souladu s ustálenou judikaturou \"je třeba vycházet ze závěru, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (v tomto případě rozhodnutí o zřízení zástavního práva)\". Protože rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo řádně doručeno společnosti F. a. s. v souladu s ustanovením §17 zákona č. 337/1992 Sb. a že uvedené rozhodnutí převzal Ing. V. (který se podepsal a připojil razítko společnosti F. a. s.), v té době pověřený \"k řízení společnosti F. a. s. a k jednání jménem představenstva a jménem společnosti na základě plné moci udělené mu dne 25.11.1996 předsedou představenstva Ing. P. Š.\", a protože žalobkyně neuplatnila žádné jiné právně významné námitky, odvolací soud rozsudek soudu první stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolaní. Poukazuje na to, že výsledek tohoto řízení bude mít význam pro řízení o žalobě, kterou se domáhá vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce F. a. s., a namítá, že soudy se \"zaměřily na obecné výklady vzniku zákonného zástavního práva\" a \"opomněly zcela zásadní otázky řádného doručení písemností\". V řízení před soudy proto nebyly provedeny důkazy, které \"mají vliv na posouzení, zda vůbec byla některá osoba zmocněna zastupovat F. a. s. vůči jednání s finančním úřadem, přijímat rozhodnutí, zda dle rozsahu i obsahu udělené plné moci mělo toto zmocnění pro daňové řízení povahu speciální, a to pro určitý druh právních úkonů, či neomezenou, kdy zmocněnec není limitován konkrétními pokyny zmocnitele\". Žalobkyně dovozuje, že soudy odmítnutím provést důkazy v tomto směru \"porušily zásadu volného hodnocení důkazů, založily nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí a porušily povinnost soudu stanovenou v §157 odst. 1 a 2 o.s.ř.\". Žalobkyně dále namítá, že došlo \"ke změně obsazení senátu na úrovni okresního soudu\", neboť místo samosoudkyně JUDr. I. D. byl \"náhle bez řádného kvalifikovaného zdůvodnění pověřen v tomto řízení jiný senát, a to samosoudce JUDr. Š. H., Ph.D.\", která dle názoru žalobkyně \"porušila v řízení při dokazování §132 i §125 o.s.ř. a ukvapeně provedla svůj závěr a vydala nespravedlivý rozsudek, čímž porušila i §3 o.s.ř.\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že \"právní moc a vykonatelnost rozhodnutí o zřízení zástavního práva byla v řízení před okresním soudem žalovanou prokázána a příslušný zápis v katastru nemovitostí je tedy zcela po právu\". Žalobkyní namítané vady by navíc mohly \"být odstraněny pouze v příslušném správním řízení v rámci řádných, případně mimořádných opravných prostředků\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §72 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"zákona o správě daní a poplatků\") vzniká k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům (např. zaknihované cenné papíry) daňového dlužníka nebo ručitele. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, popřípadě pohledávky daňového dlužníka nebo ručitele se zástavní právo uplatňuje, se doručí daňovému dlužníku nebo ručiteli, který se proti němu může odvolat ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení; toto odvolání nemá odkladný účinek.
Za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vznikalo podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků zástavní právo ze zákona. Ke vzniku zástavního práva však sám o sobě nepostačoval vznik daňové pohledávky; věci, pohledávky nebo majetková práva daňového dlužníka nebo ručitele byly zatíženy \"daňovým\" zástavním právem jen tehdy, jestliže k nim správce daně svým rozhodnutím uvedené zástavní právo uplatnil. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, tedy pouze nevymezovalo práva a povinnosti daňového dlužníka nebo ručitele v daňovém řízení; představovalo současně hmotněprávní předpoklad pro vznik \"daňového\" zástavního práva ke v rozhodnutí správce daně uvedeným věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele. Vydání rozhodnutí o uplatnění zástavního práva podle ustanovení §72 odst.1 věty druhé zákona o správě daní a poplatků spadalo do výlučné pravomoci správce daně. Vydal-li správce daně rozhodnutí o uplatnění zástavního práva, nemohl je soud v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu přezkoumávat a byl (je) povinen z něho (ve smyslu ustanovení §135 odst.2 o.s.ř.) vycházet.
Uvedená závaznost rozhodnutí správce daně pro soud však není absolutní. Soud z něho podle ustálené judikatury soudů vychází tehdy, jestliže v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu posuzuje (jako předběžnou nebo meritorní otázku), zda určitou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového dlužníka nebo ručitele zatěžuje \"daňové\" zástavní právo, popřípadě ve prospěch jaké daňové pohledávky toto zástavní právo působí. Vůči tomu, kdo nebyl daňovým dlužníkem nebo ručitelem (tj. nebyl v rozhodnutí správce daně označen za daňového dlužníka nebo ručitele), není rozhodnutí správce daně závazné (účinné) a také - jak vyplývá z ustanovení §72 odst.1 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) - se mu nedoručuje a není oprávněn (legitimován) podat proti němu odvolání. Ten, kdo nebyl při rozhodování podle ustanovení §72 odst.1 věty druhé zákona o správě daní a poplatků daňovým subjektem (daňovým dlužníkem nebo ručitelem) a není ani jeho právním nástupcem a vůči němuž proto není rozhodnutí správce daně závazné (účinné), může v řízení před soudem podle Části třetí občanského soudního řádu uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak vyznělo rozhodnutí správce daně (zda, popřípadě do jaké míry se dotklo jeho majetku), a ani soud nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že vůči jeho majetku bylo příslušným orgánem rozhodnuto o rozsahu zástavního práva. Rozhodnutím o uplatnění zástavního práva tedy soud není vázán jen tehdy, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2328/2003, uveřejněný pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci se brání proti následkům rozhodnutí správce daně o uplatnění zástavního práva žalobkyně, která je (z důvodu kupní smlouvy ze dne 16.12.1998) právním nástupcem daňového dlužníka, vůči němuž došlo k uplatnění zástavního práva. Soudy tedy dospěly v souladu se zákonem k závěru, že jsou v projednávané věci rozhodnutím správce daně dne 2.4.1997 č.j. 62471/97/228940/5678 vázány.
Žalobkyně ve svém dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - napadá závěr soudů o tom, že bylo rozhodnutí správce daně dne 2.4.1997 č.j. 62471/97/228940/5678 řádně doručeno daňovému dlužníku. Právní posouzení věci odvolacím soudem tím nezpochybňuje; námitky žalobkyně uplatněné v dovolání představují pouze kritiku skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podstatou námitek je totiž nesouhlas žalobkyně s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil důkazy. Dovolatelka v dovolání - na rozdíl od skutkových závěrů soudů obou stupňů - uvádí, že \"soudy odmítly navržené důkazy žalobkyně, kterými by se řádně zjistil skutkový stav věci předmětu sporu v části hmotného i procesního práva\". Tím, že se domáhá provedení dalších důkazů, na základě kterých by došlo k odlišným skutkovým zjištěním, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak výše uvedeno - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání v projednávané věci nelze důvodně dovozovat ani na základě toho, že podle dovolatelky \"došlo náhle bez řádného kvalifikovaného zdůvodnění ke změně obsazení senátu na úrovni okresního soudu\", tedy z toho, že by řízení před soudy bylo postiženo zmatečností ve smyslu ustanovení §229 odst.1 písm.f) o.s.ř. Případné vady, které by mohly představovat (kdyby byly opravdu důvodné) vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nebo zmatečnosti (§229 o.s.ř.) nejsou - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce. Zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem; dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst.1, §229 odst.2 písm.a) a b) a §229 odst.3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné; posléze uvedený předpoklad ovšem v projednávané věci nebyl naplněn.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. Ljubomír Drápal , v. r.
předseda senátu