ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2526.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2526/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Č. s., a.s., 2) České republice – Ministerstvu financí, a 3) R. s.r.o., zastoupené advokátem, o určení zániku zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 319/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. února 2007, č.j. 40 Co 737/2006-187, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „zástavní právo zřízené k nemovitostem pozemku parcela 1981/49, 1981/50, 1981/86, 1981/88, 1981/89, 1981/91, 1981/92, 1981/94, 2051/2, 2051/3, 2094/1, 2094/2, budovy č.p. 656, na pozemku parcela 2094/1, zapsaných v katastru nemovitostí na LV pro k. ú. P., obec P., okres P., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště v P., vzniklé na základě zástavní smlouvy ze dne 19. 1. 1998, s právními účinky dne 20. 1. 1998, uzavřené mezi žalobcem P. V., a první žalovanou Č. s., a.s., zajišťující pohledávku první žalované Č. s., a.s., ve výši 4.850.000.-Kč, postoupenou na druhou žalovanou Č. k. a., smlouvou ze dne 30. 6. 2001, dále postoupenou z druhé žalované Č. k. a. smlouvou ze dne 12. 5. 2005 na třetí žalovanou R. s.r.o., zaniklo“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, zanikla splněním.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13. 2. 2006, č.j. 8 C 319/2004-93, žalobu, aby bylo určeno, že „zástavní právo zřízené k nemovitostem pozemku parcela 1981/49, 1981/50, 1981/86, 1981/88, 1981/89, 1981/92, 1981/94, 2051/2, 2051/3, 2094/1, 2094/2, zapsaných v katastru nemovitostí na LV pro k. ú. P., obec P., okres P., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště v P., vzniklé na základě zástavní smlouvy ze dne 19. 1. 1998, s právními účinky dne 20. 1. 1998, uzavřené mezi žalobcem P. V., a prvním žalovaným Č. s., a.s., zajišťující pohledávku prvního žalovaného Č. s., a.s., ve výši 4.850.000.-Kč, postoupenou na druhou žalovanou Č. k. a., smlouvou ze dne 30. 6. 2001, dále postoupenou z druhé žalované Č. k. a. smlouvou ze dne 12. 5. 2005 na třetí žalovanou R. s.r.o., zaniklo“, zamítl, řízení o určení, že „zástavní právo k budově č.p. 656 na pozemku parcela 2094/1 vzniklé na základě zástavní smlouvy ze dne 19. 1. 1998, s právními účinky dne 20. 1. 1998, uzavřené mezi P. V. a prvním žalovaným Č. s., a.s., zajišťující pohledávku prvního žalovaného Č. s., a.s. ve výši 4.850.000,-Kč, postoupenou na druhou žalovanou Č. k. a. smlouvou ze dne 30. 6. 2001 a dále postoupenou z druhé žalované Č. k. a. smlouvou ze dne 12. 5. 2005 na třetí žalovanou R. s.r.o., zaniklo“, zastavil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 3) náklady řízení ve výši 20.617,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta, a že žalobce, žalovaný 1) a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje ze zjištění, že na žalobce je vedena exekuce pro pohledávku ve výši 3.176.279,23 Kč, že na nemovitosti, jež jsou zatíženy zástavním právem (a jsou předmětem tohoto řízení), byl vydán exekuční příkaz na jejich prodej a že oprávněným z exekuce a věřitelem pohledávky za žalobcem je na základě smlouvy o postoupení pohledávky pouze žalovaná 3), dovodil, že žalovaní 1) a 2) nejsou v řízení pasivně legitimováni; žalobu ve vztahu k žalovaným 1) a 2) proto zamítl. Protože dále nebylo v řízení prokázáno, že by zástavním právem zajištěná pohledávka byla zcela uhrazena („k zániku závazku splněním nedochází okamžikem, kdy je pohledávka vymožena exekutorem, nýbrž přijetím věřitelem“), a že jiný způsob zániku zástavního práva nebyl tvrzen ani prokázán, žalobu zamítl i ve vztahu k žalované 3). Vzhledem k tomu, že žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět ohledně zániku zástavního práva k budově č.p. 656 na pozemku p.č. 2094/1, se souhlasem žalované 3) řízení v tomto rozsahu zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č.j. 40 Co 737/2006-187, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. (o zamítnutí žaloby), III. a IV. (o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žalobce a žalovaní 1) a 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.628,50 Kč k rukám advokáta. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vycházel přitom z toho, že vykonávací řízení slouží k tomu, aby to, co bylo určeno jako konkrétní subjektivní právo na plnění, bylo nuceně uskutečněno v případě, že toto právo nebylo dobrovolně splněno. Exekuční řízení (soudní výkon) však tvoří samostatnou část občanského soudního řízení (exekučního řízení), která není pokračováním nalézacího řízení. Žalovaná 3) je v exekučním řízení vůči žalobci v postavení věřitele, který má vykonatelnou pohledávku, jejíhož splnění se domáhá cestou exekuce. Proti žalobci (povinnému v exekuci) byla za účelem vymožení zástavním právem zajištěné pohledávky pravomocně nařízena exekuce a účinky nařízení exekuce prováděné pověřeným soudním exekutorem způsoby zákonem připuštěnými trvají. Podle ustanovení §159a odst. 4 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o.s.ř. rozhodnutí soudu o nařízení exekuce i rozhodnutí exekutora o způsobu provedení nařízené exekuce je závazné nejen pro žalobce a žalovanou 3) jako účastníky exekučního řízení, nýbrž i pro soud, neboť otázka plnění povinného v exekuci a rozsahu, v jakém byla pohledávka exekutorem vymožena, může být řešena výlučně v exekučním řízení způsoby typickými pro toto řízení. Důsledky nařízené exekuce, v níž je vymáhána zástavním právem zajištěná pohledávka, nelze přenášet do tohoto řízení, v němž soud výrokem rozsudku deklaruje (potvrzuje) existenci či neexistenci právního vztahu či práva. Žalobou o určení nelze obcházet smysl a význam exekučního řízení, v němž jsou obsaženy specifické prostředky, které pozitivní právo přiznává obraně povinného proti nařízené exekuci. V posuzovaném případě žádaného určení zániku zástavního práva, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, způsobem, jak je žalobcem skutkově vylíčeno a odůvodněno, postrádá žalobce legitimní očekávání, neboť nelze předjímat výsledek exekučního řízení, kde se řeší vymáhání zástavním právem zajištěné pohledávky a závěry exekučního řízení jsou závazné i pro soud v této právní věci. Preventivní funkce žaloby o určení dle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. není naplněna a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu žalobce na jejím podání. Prostřednictvím této žaloby nelze vytvořit spolehlivý právní rámec pro odvrácení budoucích sporů mezi účastníky, neboť tato žaloba nemůže oprávněnému [žalované 3)] zabránit v realizaci nařízené exekuce, která postihuje zastavené nemovitosti, i když jiným způsobem, než exekucí prodejem zástavy, nicméně na návrh zástavního věřitele k uspokojení jeho zástavním právem zajištěné pohledávky. Lze proto bez rozumných důvodů vyloučit pochybnosti o tom, že by žádané určení mělo dopad do sféry účastníků řízení a že by byl eliminován stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu vlastnictví žalobce k nemovitostem, které jsou postiženy exekucí za současného odvrácení účinků pravomocně nařízené a dosud neskončené exekuce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce především opakuje svá skutková a právní tvrzení, jež uváděl již v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím, podle kterých pohledávka zajištěná zástavním právem, o něž je vedeno toto řízení, již zanikla splněním. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení a namítá, že mu nic nebrání (bez ohledu na probíhající exekuční řízení), „aby prokazoval ve smyslu ustanovení §559 odst. 1 obč. zák., jako předběžnou otázku splnění dluhu ve vztahu k ustanovení §170 odst. 1 písm. a) obč. zák., že pohledávka již zanikla a že tedy zaniklo zástavní právo“. Z tohoto pohledu je zřejmé, že jiná žaloba, než ta, která byla podána, „nemůže definovat právní postavení žalobce k vymezení existence či neexistence zástavního práva“, jinak nelze dosáhnout výmazu zástavního práva. Podle jeho přesvědčení „nelze spojovat otázku možné exekuce s otázkou možného zajišťovacího instrumentu, protože v rámci exekuce mohou být postiženy v podstatě všechny věci“, kdežto tato žaloba je vztažena toliko k pohledávce, která je zástavou zajištěna, a každé plnění vymožené v rámci exekuce je nutno započítat na pohledávku oprávněného. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 3) navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť žalobce jen opakuje argumenty, s nimiž se již soudy vypořádaly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné [odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (dle §219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jehož se určení týká, posoudil jinak; oproti soudu prvního stupně se totiž žalobou nezabýval věcně a žalobu zamítl - jak výše uvedeno - pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003, č.j. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003], přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V průběhu dovolacího řízení podle ustanovení §20 zákona č. 239/2001 Sb., o Č. k. a. a o změně některých zákonů (zákon o Č. k. a.), žalovaná 2) Č. k. a., zanikla a jejím právním nástupcem se stala Česká republika – Ministerstvo financí. Nejvyšší soud ČR proto usnesením ze dne 29. 1. 2008, č.j. 21 Cdo 2526/2007-215, rozhodl, že v řízení bude na místě dosavadní žalované 2) Č. k. a., pokračováno s Českou republikou – Ministerstvem financí.
Dovolací soud smí napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání; je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §228 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání.
Žalobce odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že nesprávně posoudil, zda na jím požadovaném určení (že zástavní právo zaniklo) je dán naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Žaloba o určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Uvedená východiska respektoval v projednávané věci i odvolací soud, jestliže dovodil, že prostřednictvím žalobcem uplatněné žaloby nelze vytvořit spolehlivý právní rámec pro odvrácení budoucích sporů mezi účastníky, neboť tato žaloba nemůže oprávněnému [žalované 3)] zabránit v realizaci nařízené exekuce, která postihuje zastavené nemovitosti, i když jiným způsobem, než exekucí prodejem zástavy, nicméně na návrh zástavního věřitele k uspokojení jeho zástavním právem zajištěné pohledávky. Nelze totiž přehlédnout, že - jak rovněž správně uvádí odvolací soud – jsou-li již nemovitosti postiženy exekucí (jako v projednávané věci), nemůže ani případné rozhodnutí o neexistenci zástavního práva na nich váznoucího na prováděné exekuci ničeho změnit. Obrana proti nařízené exekuci je možná jen prostředky exekučního práva (návrhem na odklad, zastavení exekuce - srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 937/06). Žaloba na určení zániku zástavního práva tak nemůže z důvodů žalobcem tvrzených sloužit potřebám praktického života; žalobce proto nemůže mít na takovém určení naléhavý právní zájem.
Dospěl-li odvolací soud ke správnému závěru, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, stačí již tento závěr k tomu, aby žaloba byla posouzena jako nedůvodná. Dovolací soud se proto již nezabýval námitkami dovolatele, jež směřovaly do skutkových závěrů odvolacího soudu, případně mu vytýkaly, že neprovedl další žalobcem navržené důkazy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 3) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 1.957,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované 3) tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 12.257,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 3) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu