ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2767.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2767/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. L., zastoupené advokátkou, 2) J. H., zastoupenému advokátem, 3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 4) Ř. f. D. B., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 98/2005, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006, č.j. 24 Co 285/2006-195, doplněnému usnesením ze dne 31. ledna 2007, č.j. 24 Co 285/2006-236, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.275,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 6.4.2005 domáhala určení, že „závětní dědicové V. L. a J. H. nejsou dědici dle závěti zůstavitelky M. S. sepsané notářským zápisem Mgr. Z. B. dne 4.8.2000 pod č.j. NZ 69/2000, N 71/2000, a závětní dědička V. L. není dědičkou dle závěti zůstavitelky M. S. sepsané JUDr. M. H., notářským zápisem ze dne 26.3.1996 č.j. NZ 34/96, N 40/96“. Uvedla, že „obě závěti sepsané zůstavitelkou jsou absolutně neplatné, neboť zůstavitelka nebyla v roce 2000, ani v roce 1996, takovýto právní úkon schopna učinit, neboť její zdravotní stav vylučoval, aby byla schopna posoudit náležitě následky svého jednání“; že „v roce 2000 byla zůstavitelka již ve velmi špatném zdravotním stavu, ztěžovaném její hluchotou“; že „zůstavitelka sepsala celkem tři závěti, když kromě napadených závětí, sepsala v roce 1995 dne 15.10. vlastní rukou závěť, v níž odkázala veškerý majetek žalobkyni s tím, že tato má vyplatit – dnes již zemřelou L. S. částkou 30.000,- Kč, žalovaného pana H. částkou 10.000,- Kč a žalovanou Ř. f. D. B. částkou 100.000,- Kč“; že „od roku 1994 trpěla zůstavitelka nedoslýchavostí, která se postupně zhoršovala, až v roce 2000 vyústila v úplnou hluchotu“; že „i proto jsou notářské zápisy sepsané notářkami JUDr. H. v roce 1996 a Mgr. B. v roce 2000 neplatné, neboť jsou sepsány v rozporu s §67 odst. 1 zákona č. 358/92 Sb. (notářského řádu), když neobsahují vlastní rukou psané prohlášení zůstavitelky činící právní úkon o tom, že zápis četla a že jej schvaluje“.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 23.2.2006, č.j. 10 C 98/2005-151, určil, že „závětní dědici V. L. a J. H. nejsou dědici dle závěti zůstavitelky M. S. sepsané formou notářského zápisu notářkou Mgr. Z. B. dne 4.8.2000 pod čj. NZ 69/2000, N 71/2000“; současně rozhodl, že „pokud bylo žalováno, na určení, že závětní dědička V. L. není dědičkou ze závěti zůstavitelky M. S. sepsané formou notářského zápisu JUDr. M. H. dne 26.3.1996 pod čj. NZ 34/96, N 40/96, žaloba se zamítá“; dále rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“; že „Česká republika – Okresní soud v Mladé Boleslavi je povinen zaplatit ustanovené zástupkyni žalovaného J. H. advokátce JUDr. D. M. odměnu zástupce ve výši 6.500,- Kč a DPH ve výši 1.235,- Kč, celkem částku 7.735,- Kč“; že „Česká republika – Okresní soud v Mladé Boleslavi je povinen zaplatit za toto řízení ustanovenému advokátovi JUDr. K. K. odměnu zástupce ve výši 6.725,- Kč a DPH ve výši 1.278,- Kč, celkem částku 8.003,- Kč“ a že „žalovaná V. L. je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi náklady řízení ve výši 6.900,- Kč“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka byla v roce 1995 a 1996 osobou způsobilou k právním úkonům, trpící středně těžkou nedoslýchavostí, která však zásadním způsobem neovlivňovala její rozpoznávací a rozhodovací schopnosti“; že „proto shledal závěť, sepsanou notářským zápisem ze dne 26.3.1996 za platnou“; že „za neplatnou však shledal závěť, sepsanou notářským zápisem dne 4.8.2000, kdy už v roce 1999 byla zaznamenána ve zdravotní dokumentaci rozvíjející se demence zůstavitelky“; že „ze závěru znaleckého posudku vyplynulo, že zůstavitelka trpěla vaskulární demencí, tj. onemocněním mozku, které je závažnou poruchou zdraví, nevratným procesem a tato porucha má zcela zásadní význam pro hodnocení způsobilosti k právním úkonům“, a že proto shledal, že „závěť z roku 2000 je neplatná, neboť již zůstavitelka trpěla chorobou, která ji činila nezpůsobilou k právním úkonům“.
K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.8.2006, č.j. 24 Co 285/2006-195, doplněném usnesením ze dne 31.1.2007, č.j. 24 Co 285/2006-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení státu, když rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku VI. mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi náklady řízení ve výši 3.450,- Kč a že co do částky 3.450,- Kč se České republice náklady řízení nepřiznávají“; současně odvolací soud rozhodl, že žalovaní 1), 3) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit „na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně“ České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi 6.477,- Kč. Dospěl k závěru, že „skutkový stav, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, považuje za správný a v podrobnostech na něj zcela odkazuje“; že „se správným závěrem soudu prvního stupně koresponduje výpověď znalce MUDr. M., který uvedl, že osoba, která nezná diagnózu demence, nemusí při kontaktu s nemocným tuto chorobu rozeznat, zvláště když se jedná o krátkodobou návštěvu a nikoli o osobu, která je pravidelně s nemocným v kontaktu“; že „tento závěr se vztahuje taktéž na žalobkyni, která se se zůstavitelkou v posledních letech, resp. od roku 1996, stýkala sporadicky, a na notářku Mgr. Z. B., která zůstavitelku viděla pouze při sepisu závěti v roce 2000 na přiměřeně krátkou dobu, a tedy ani ona nemohla při běžné opatrnosti související s výkonem její funkce zjistit stav zůstavitelky, pokud zůstavitelka v tuto chvíli byla orientovaná a z jejího projevu se nedalo na duševní poruchu usuzovat“; že „soud prvního stupně tak v souladu s hodnocením důkazů správně dospěl k závěru, že znalecký posudek vypracovaný na základě zdravotnické dokumentace má vyšší důkazní váhu než výpovědi svědkyň, které se zdravotním stavem zůstavitelky nebyly seznámeny“; že „pokud jde o hodnocení způsobilosti zůstavitelky k pořízení závěti ze dne 26.3.1996, ze zdravotní dokumentace nevyplývá žádná známka o tom, že by v tomto roce nebyla zůstavitelka způsobilá platně pořídit závěť“; že „znalec MUDr. M. jasně a přesvědčivě ve svém znaleckém posudku popsal, z jakých materiálů spisových a zdravotnických dokumentací vycházel a na základě toho pak dospěl k závěru, a to zejména z pobytu zůstavitelky na interním oddělení v Mladé Boleslavi v srpnu až září 1999, že M. S., byla v roce 1995 a 1996 osobou, u níž nebyla zjištěna v té době žádná duševní porucha či choroba, resp. nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by této duševní poruše či chorobě nasvědčovaly“; že „zjištěná středně těžká nedoslýchavost nijak zásadně nemohla ovlivnit její rozpoznávací schopnosti v době, kdy již měla také k dispozici zdravotní pomůcku - naslouchadlo“; že „stejně přesvědčivý je i závěr znalce, že od roku 1999 trpěla zůstavitelka závažnou duševní poruchou, smíšenou demencí s převahou vaskulárního typu, která po zjištění trvala i nadále a proto byla posuzovaná v roce 2000 nezpůsobilá učinit právní úkon sepsání závěti“; že „doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem není účelné ani hospodárné“; že „žalované 1) lze přisvědčit v tom, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil podle §38 odst. 1 obč.zák., když měl předmět tohoto sporu posuzovat podle §38 odst. 2 obč.zák., neboť v řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka nebyla osobou, která by byla zbavena či omezena způsobilosti k právním úkonům, nicméně toto vadné právní posouzení věci nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí“; že „k námitce žalovaného 2), že závěť z 26.3.1996 nebyla sepsána v souladu s notářským řádem (§63, zákona č. 358/92 Sb.), neboť po konstatování, že zápis byl schválen, má následovat podpis účastníka a teprve poté otisk razítka a podpis notáře, považuje nedodržení pořadí, tak jak v ustanovení §63 notářského řádu stanoveno, pouze za formální vadu, která nemá dopad na platnost notářského zápisu“; že „výše popsaný skutkový stav, tak jak jej zjistil soud I. stupně, lze právně uzavřít tak, že zůstavitelka pořídila závěť 26.3.1996 notářským zápisem platně, když závěť splňuje podmínky ust. §476d odst. 1 obč. zák. a další náležitosti dle ust. §476 odst. 1 a 2 obč. zák.“; že „z popsaného skutkového stavu vyplývá další správný právní závěr okresního soudu, že závěť zůstavitelky z roku 2000 je neplatná, neboť zůstavitelka v roce 2000 trpěla již duševní chorobou, která ji činila k právnímu úkonu sepsání závěti neschopnou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Namítá, že „příslušný okresní a krajský soud při projednávání věci nepřihlédl k obsahu korespondence mezi paní M. K. a M. S. ze dne 7.12.1997 a 11.4.1996, kdy z uvedených dopisů vyplývají skutečnosti mající zásadní právní význam ve věci“; že „soudy obou stupňů nezohlednily absenci naslouchacího zařízení zůstavitelky M. S. při sepisu závěti ze dne 26.3.1996, vzplývající z obsahu dopisu sepsaného zůstavitelkou dne 11.4.1996“; že „z téhož dopisu také vyplývá, že notářský zápis ze dne 26.3.1996, č.j. N 40/96, NZ 34/96, sepsaný notářkou M. H. byl nečitelný“; že „dotaz notářky JUDr. M. H., který vznesla k zůstavitelce M. S. v rámci sepisu notářského zápisu č. N 40/96, NZ 34/96, a který se týkal pořízení poslední vůle ve vztahu k finanční hotovosti a zařízení domu, kdy zůstavitelka obojí odmítla s poukazem, že chce pořídit svou poslední vůli pouze k nemovitosti, kterou vlastnila, koliduje se závěrem soudu prvního stupně, kdy v usnesení č.j. 10 C 98/2005-218, ze dne 10.11.2006 je uvedeno, že zůstavitelka chtěla pořídit dne 26.3.1996 svou poslední vůli k celému svému majetku“; že „z výroků ošetřujících lékařů zůstavitelky Dr. K. a Dr. K. je patrné, že zůstavitelka byla ke dni 29.9.1995 zcela hluchá, což dokládá také posudek Dr. M. ze dne 8.10.2005“; že „zůstavitelka také špatně slyšela již v letech 1990 až 1992, jak tvrdí žalobkyně, Dr. P. a Dr. P., proto se dovolatel domáhá znaleckého posudku z oboru foniatrie“; že „zpochybňuje pravost podpisu zůstavitelky na závětích z let 1996 a 2000, přičemž vychází z korespondence zůstavitelky“; že „zůstavitelka byla v roce 1996 trvale pod hypnotiky, která jí podávala žalovaná 1), což vedlo k omezení její způsobilosti k právním úkonům“; že „žalovaná 1) zcizila zůstavitelce za jejího života vkladní knížky“; že „žalovaná 1) zneužívala závislosti zůstavitelky na její pomoci a trvale ji vydírala, což dokazuje korespondence z let 1996 a 1997“; že „podle judikátu č. 30/82 by neměla být obnovena účinnost II. závěti, když závěť pozdější (z roku 2000) byla zneplatněna“ a že „je přesvědčen, že závěti z let 1996 a 2000 měly obsahovat doložku o jejich schválení zůstavitelkou v souladu s §67 odst. 1 notářského řádu“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že „skutečnosti uváděné žalovaným 2) v dovolání jsou okolnosti skutkové a nikoli skutečnosti zásadního právního významu, které má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c)“; že „z tohoto důvodu navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto“.
Žalovaná 1) uvedla, že „navrhuje stejně jako žalobkyně, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné“.
Žalovaná 3) uvedla, že „důvody, které žalovaný 2) v dovolání uvedl, neodpovídají taxativně vypočteným důvodům v §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolání je tedy v tomto případě nepřípustné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný 2) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatel v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu „má po právní stránce zásadní význam“, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že především podrobuje kritice výhradně skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „příslušný okresní a krajský soud při projednávání věci nepřihlédl k obsahu korespondence mezi paní M. K. a M. S. ze dne 7.12.1997 a 11.4.1996, kdy z uvedených dopisů vyplývají skutečnosti mající zásadní právní význam ve věci“; že „soudy obou stupňů nezohlednily absenci naslouchacího zařízení zůstavitelky M. S. při sepisu závěti ze dne 26.3.1996, vzplývající z obsahu dopisu sepsaného zůstavitelkou dne 11.4.1996“; že „z téhož dopisu také vyplývá, že notářský zápis ze dne 26.3.1996, č.j. N 40/96, NZ 34/96, sepsaný notářkou M. H. byl nečitelný“; že „dotaz notářky JUDr. M. H., který vznesla k zůstavitelce M. S. v rámci sepisu notářského zápisu č. N 40/96, NZ 34/96, a který se týkal pořízení poslední vůle ve vztahu k finanční hotovosti a zařízení domu, kdy zůstavitelka obojí odmítla s poukazem, že chce pořídit svou poslední vůli pouze k nemovitosti, kterou vlastnila, koliduje se závěrem soudu prvního stupně, kdy v usnesení č.j. 10 C 98/2005-218, ze dne 10.11.2006 je uvedeno, že zůstavitelka chtěla pořídit dne 26.3.1996 svou poslední vůli k celému svému majetku“; že „z výroků ošetřujících lékařů zůstavitelky Dr. K. a Dr. K. je patrné, že zůstavitelka byla ke dni 29.9.1995 zcela hluchá, což dokládá také posudek Dr. M. ze dne 8.10.2005“; že „zůstavitelka také špatně slyšela již v letech 1990 až 1992, jak tvrdí žalobkyně, Dr. P. a Dr. P., proto se dovolatel domáhá znaleckého posudku z oboru foniatrie“; že „zpochybňuje pravost podpisu zůstavitelky na závětích z let 1996 a 2000, přičemž vychází z korespondence zůstavitelky“; že „zůstavitelka byla v roce 1996 trvale pod hypnotiky, která jí podávala žalovaná 1), což vedlo k omezení její způsobilosti k právním úkonům“; že „žalovaná 1) zcizila zůstavitelce za jejího života vkladní knížky“; že „žalovaná 1) zneužívala závislosti zůstavitelky na její pomoci a trvale ji vydírala, což dokazuje korespondence z let 1996 a 1997“) a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (neplatnost obou sporných závětí; „závěti z let 1996 a 2000 měly obsahovat doložku o jejich schválení zůstavitelkou v souladu s §67 odst. 1 notářského řádu“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky dovolatele tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel dále namítá, že „podle judikátu č. 30/82 by neměla být obnovena účinnost II. závěti, když závěť pozdější (z roku 2000) byla zneplatněna“. Tato námitka není opodstatněná.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1980, sp.zn. 11 Co 127/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 1982, na něž dovolatel v dovolání poukazuje, vycházelo ze závěru, že, byla-li závěť zrušena závětí pozdější (§480 odst. 1 obč.zák.), neobnoví se její účinnost tím, že pozdější závěť byla pak odvolána (§480 odst. 1 obč.zák.) anebo že byla zničena listina, na níž byla závěť napsána (§480 odst. 2 obč.zák.). V posuzovaném případě však jde o situaci zcela odlišnou, neboť „pozdější závěť“ byla shledána neplatnou. V takovém případě nedošlo – a pro neplatnost „pozdější“ závěti, která postihuje právní úkon závěti „od počátku“ (srov. §38 odst. 2 obč.zák.), ani nemohlo dojít – ke zrušení závěti „dřívější“ (srov. §480 odst. 1 obč.zák.). Proto – logicky vzato – není třeba ani uvažovat o „obnovení“ závěti „dřívější“.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného 2) není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 2) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly náklady pouze žalobkyni, a to v souvislosti se zastoupením advokátem, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. K. K. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 475,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalovaného 2) bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný 2) je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 3.275,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu