ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2810.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2810/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování), o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 170/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2006 č.j. 62 Co 447/2005-505, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná spolu s dalším žalovaným J. P., nahradili škodu na zdraví, která mu vznikla následkem úrazu, který utrpěl dne 10.11.1979 při plnění služebního úkolu ve vojenské základní službě jako \"příslušník VÚ 3329 K.\". Na náhradě škody požadoval náhradu bolestného, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Obvodní soud pro Prahu 6, kterému byla věc usnesením býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.6.1981 č.j. Ncd 846/81-15 přikázána podle ustanovení §12 odst.2 o.s.ř. k projednání a rozhodnutí, rozsudkem ze dne 2.2.1984 č.j. 9 C 263/81-102 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě bolestného a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 6.637,50 Kčs s 3% úrokem \"ode dne vykonatelnosti rozsudku\", žalobu na zaplacení dalších 16.387,50 Kčs a na \"stanovení měsíční renty ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti\" zamítl, připustil zpětvzetí žaloby \"co do částky 25.000,- Kčs\" a proti žalovanému J. P. a řízení v tomto rozsahu zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.760,- Kčs \"na účet M. s. a. v P.\" a že \"znalečné ve výši 1.125,- Kčs nese stát\". Při rozhodování o věci samé dospěl k závěru, že žalobce utrpěl při výkonu vojenské základní služby úraz, za který žalovaná odpovídá \"na základě ustanovení §190 odst.1 ve spojení s §206 odst.2 ZP v celém rozsahu\". Požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti však žalobci nenáleží, neboť jeho pravděpodobný výdělek činí ve smyslu ustanovení §57 nařízení vlády č. 54/1975 Sb. 2.750,- Kčs a ztrátu na výdělku, která mu vznikla pouze v roce 1981, žalovaná dobrovolně nahradila.
K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.8.1984 č.j. 16 Co 181/84-126 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, potvrdil, v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.1.1981 do 31.8.1984 částku 11.732,- Kčs a aby mu platila z tohoto důvodu od 1.9.1984 částku 120,- Kčs měsíčně, připustil zpětvzetí žaloby \"ohledně vyšší měsíční náhrady než 120,- Kčs měsíčně\" a řízení v tomto rozsahu zastavil, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně \"o nákladech řízení\", změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku \"o nákladech znalečného\" tak, že částku 1.125,- Kčs je žalovaná povinna zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 6\", rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.380,- Kčs \"na účet M. s. a. v P.\" a že žalovaná je povinna zaplatit \"náklady znalečného vzniklé v odvolacím řízení\" ve výši 145,- Kčs \"na účet Městského soudu v Praze\", a vyslovil, že ve výrocích o zamítnutí \"dalších nároků žalobce z bolestného a ztížení společenského uplatnění\" a o připuštění zpětvzetí žaloby zůstává rozsudek soudu prvního stupně \"nedotčen\". Při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odvolací soud dovodil, že pravděpodobný výdělek žalobce před vznikem škody činil 3.711,40 Kčs, že po odpočítání daně ze mzdy žalobci ušlo na výdělku za dobu od 1.1.1981 do 31.8.1984 (po odečtu již poskytnutého plnění 3.189,- Kčs) celkem 24.639,8O Kčs a že žalobci bylo možné přiznat - vzhledem k tomu, že se domáhal pouze plnění ve výši 10.772,- Kčs a 120,- Kčs měsíčně - částku 11.732,- Kčs. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleží žalobci podle odvolacího soudu bez omezení vyplývajícího z tehdy platného ustanovení §195 odst.2 věty první a druhé zákoníku práce.
Ke stížnosti pro porušení zákona býv. Nejvyšší soud ČSR rozsudkem ze dne 23.12.1987 č.j. 6 Cz 44/87-134 vyslovil, že uvedeným rozsudkem městského soudu byl ve výroku, jímž bylo připuštěno zpětvzetí žaloby, pokud jí žalobce požadoval více než 120,- Kčs měsíčně, a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a ve výroku, jímž byl rozsudek obvodního soudu v části zamítající žalobu o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 11.732,- Kčs a platit mu od 1.9.1984 částku 120,- Kčs měsíčně, porušen zákon, rozsudek městského soudu v těchto výrocích a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Býv. Nejvyšší soud ČSR vytknul odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil pravděpodobný výdělek žalobce, že jeho závěr o tom, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleží žalobci \"bez omezení\", není podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními a že částečné zpětvzetí žaloby připustil v rozporu se zájmy společnosti.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 26.7.1988 č.j. 12 Co 81/88-178 zpětvzetí žaloby \"pokud se jí žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částkou přesahující 120,- Kčs měsíčně\" nepřipustil, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci na tomto nároku za dobu od 15.1.1981 do 31.5.1988 dalších 2.266,- Kčs, a zamítl žalobu, \"pokud byla požadována částka vyšší\" a \"pokud jí žalobce požadoval odškodnění ztráty ve formě peněžitého důchodu za dobu od 1.6.1988 nadále\", ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi účastníky nemá žádný z nich právo \"na jejich další náhradu\" a že žalované se povinnost zaplatit částku 1.125,- Kčs neukládá, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení 145,- Kčs \"na účet městského soudu v Praze\". Z provedených důkazů odvolací soud zjistil, že pravděpodobný výdělek žalobce před vznikem škody činil 3.784,50 Kčs měsíčně hrubého a (po odečtu daně ze mzdy) 2.944,50 Kčs měsíčně čistého a že náhradu za ztrátu na výdělku je třeba \"limitovat\" ve smyslu tehdy platného ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce. Náhrada za ztrátu na výdělku tedy žalobci náleží do částky 2.722,50 Kčs měsíčně, na výdělku mu ušlo celkem 22.881,- Kčs a po započtení již poskytnutých plnění zbývá vyplatit 2.266,- Kčs. Protože žalobci výdělek neuchází \"pravidelně\", nelze mu přiznat náhradu za ztrátu na výdělku \"ve formě renty\".
Ke stížnosti pro porušení zákona býv. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30.3.1990 č.j. 6 Cz 5/90-197 vyslovil, že uvedeným rozsudkem městského soudu byl s výjimkou výroku o nepřipuštění částečného zpětvzetí žaloby porušen zákon, rozsudek městského soudu v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Býv. Nejvyšší soud ČR dovodil, že závěr odvolacího soudu, podle kterého je třeba náhradu za ztrátu na výdělku \"limitovat\" ve smyslu tehdy platného ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce, není podložen výsledky dokazování.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 21.8.1990 č.j. 12 Co 152/90-209 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba \"o stanovení měsíční náhrady ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti\", a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že doplnění dokazování ve směru naznačeném ve zrušovacím rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČR přesahuje jeho možnosti dané tehdy platným ustanovením §213 o.s.ř., že pro správné rozhodnutí ve věci nebyla učiněna další zjištění a že je potřebné, aby žalobce \"upřesnil žalobní návrh jak co do výše již dospělé náhrady, tak i peněžité náhrady do budoucna\".
Po provedení dalších důkazů a poté, co žalobce \"upřesnil žalobní návrh\" tak, že se domáhá na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu do 31.3.1995 zaplacení částky 157.611,- Kč s příslušenstvím, Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4.10.1995 č.j. 9 C 133/90-309 ve znění usnesení ze dne 25.8.1998 č.j. 9 C 133/90-334 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 157.611,- Kč se 17% úrokem z částky 157.611,- Kč od 1.4. do 24.6.1995 a 19% úrokem z této částky od 25.6.1995 do zaplacení, 17% úrok z částky 128.967,- Kč od 1.1. do 31.3.1995, 3% úrok z částky 75.284,- Kč od 1.1. do 14.7.1994 a 16% úrok z této částky od 15.7. do 31.12.1994, a 3% úrok z částky 39.369,- Kč od 1.1. do 31.12.1993, z částky 17.312,- Kč od 1.1. do 31.12.1992, z částky 6.153,- Kč od 1.1.1990 do 31.12.1991, z částky 4.650,- Kč od 1.1.1988 do 31.12.1989, z částky 3.256,- Kč od 1.1. do 31.12.1987, z částky 2.386,- Kč od 1.1. do 31.12.1986 a z částky 402,- Kč od 1.1. do 31.12.1985, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet právního zástupce žalující strany\" advokáta JUDr. J. Z. 6.760,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet soudu\" 3.845,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při určení výše ztráty na výdělku vycházel ze znaleckého posudku JUDr. B. K.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.1.1999 č.j. 19 Co 612, 613/98-342 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 144.796,- Kč, a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích \"o příslušenství, nákladech řízení mezi účastníky a nákladech státu\" a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; současně rozhodl, že se připouští dovolání \"v otázce, zda skutečnost, že osoba uplatňující nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se stala osobou samostatně výdělečně činnou, má vliv na samotnou existenci tohoto nároku a jakým způsobem se v takovém případě má zjišťovat její průměrný výdělek pro výpočet této náhrady\". Podle odvolacího soudu nebylo sporné, že žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti \"z titulu pracovního úrazu utrpěného při výkonu vojenské základní služby\", a to \"bez regulace\" až do 30.4.1990. Žalobce se poté stal \"osobou samostatně výdělečně činnou\". Odvolací soud nesouhlasí s názorem žalované, že by žalobci z tohoto důvodu náhrada mzdy nepříslušela; poukázal na to, že pojem \"výdělek\" užitý v ustanovení §195 zákoníku práce je pojmem širším než \"mzda jako příjem za závislé (zaměstnanecké) činnosti\", že pod pojmem \"výdělek\" lze rozumět i zisk jako příjem vzešlý z podnikatelské činnosti a že opačný názor (zastávaný žalovanou) by znamenal \"nemožnost výkonu samostatné výdělečné činnosti bez ztráty nároku na tuto náhradu a ve svých důsledcích by žalobce omezoval ve svobodné volbě povolání\". Při posouzení, jakým způsobem vypočíst v tomto případě náhradu za ztrátu na výdělku (z jakých příjmů při jejím výpočtu vycházet), odvolací soud považoval za správný postup znalce JUDr. B. K., který vzal v úvahu žalobcova daňová přiznání, neboť je z nich zřejmé, že žalobce v době, kdy podnikal (od 1.5.1990 do 30.4.1993), \"nevykazoval účelově ztrátu\"; čistý příjem žalobce (jeho zisk) z podnikatelské činnosti je proto pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku \"nejvhodnější\".
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 24.3.1999 č.j. 9 C 133/90-365 rozhodl o nároku žalobce na úroky z prodlení a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.12.1999 č.j. 19 Co 705/99-381 tento rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 pak rozsudkem ze dne 31.10.2000 č.j. 9 C 133/90-394 ve znění usnesení ze dne 29.12.2000 č.j. 9 C 133/90-396 žalované uložil, aby zaplatila žalobci úrok z prodlení ve výši 3% z částky 48.025,- Kč od 25.4.1981 do 14.7.1994 a ve výši 16% z této částky od 15.7.1994 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 19% z částky 96.771,- Kč od 28.7.1995 do zaplacení, žalobu zamítl \"co do zbytku požadovaného příslušenství\" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 44.540,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. Z. a že žalovaná je povinna zaplatit státu \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 6\" na náhradě nákladů řízení 10.513,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.6.2001 č.j. 58 Co 179/2001-402 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o přiznání 3% úroku z prodlení z částky 48.025,- Kč za dobu od 25.4. do 28.4.1981 a 19% úroku z prodlení z částky 48.025,- Kč za dobu od 28.7. do 31.7.1995 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; \"jinak ve vyhovujícím výroku\" o úrocích z prodlení a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že odvolání \"pokud směřovalo do zamítavé části výroku\" o úrocích z prodlení se odmítá.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17.9.2002 č.j. 21 Cdo 1995/2001-417 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.1.1999 č.j. 19 Co 612, 613/98-342, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.10.1995 č.j. 9 C 133/90-309 ve znění usnesení ze dne 25.8.1998 č.j. 9 C 133/90-334 (s výjimkou výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku 12.815,- Kč), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31.10.2000 č.j. 9 C 133/90-394 ve znění usnesení ze dne 29.12.2000 č.j. 9 C 133/90-396 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.6.2001 č.j. 58 Co 179/2001-402 a věc se v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve věci samé v první řadě dospěl k závěru, že žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zanikl, neboť v době od 1.8.1988 až do rozvázání pracovního poměru ke dni 30.4.1990 dosahoval u svého tehdejšího zaměstnavatele vyšší výdělek, než kolik činil jeho průměrný (pravděpodobný) výdělek před vznikem škody, který soudy zjistily ve výši 2.944,- Kčs čistého. Dojde-li totiž k tomu, že po vzniku nároku na náhradu za ztrátu po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) výdělek po pracovním úrazu, jehož poškozený zaměstnanec dosáhl, aniž pro to musel vynakládat zvýšené pracovní úsilí, vzroste (spolu s případným částečným invalidním důchodem) takovým způsobem, že je pravidelně vyšší, než průměrný výdělek před vznikem škody (popřípadě - podle právní úpravy účinné do 31.5.1994 - \"redukovaný\" průměrný výdělek), má tato nová okolnost - jak Nejvyšší soud dovodil - za následek, že zde nevzniká nadále rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody (popřípadě \"redukovaným\" průměrným výdělkem) a jeho výdělkem po poškození (majetková újma vznikající ztrátou pracovní způsobilosti zaměstnance) a že následky pracovního úrazu nadále zaměstnanci nebrání dosahovat stejný a vyšší výdělek, než jaký měl před pracovním úrazem (popřípadě \"redukovaný\" průměrný výdělek); protože jde o změnu výdělkových poměrů na straně zaměstnance, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, je třeba situaci, kdy výdělky poškozeného zaměstnance po pracovním úrazu přesahují pravidelně za delší období, tj. nikoli ojediněle a výjimečně, jeho průměrný výdělek před vznikem škody (popřípadě \"redukovaný\" průměrný výdělek), považovat za podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce, která způsobuje, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) podle ustanovení §195 zákoníku práce zaniká a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu zaměstnanci nadále nepřísluší. Okolnost, že žalobce ode dne 1.5.1990 vykonával \"samostatnou výdělečnou (podnikatelskou) činnost\", Nejvyšší soud zhodnotil tak, že sama o sobě nebrání tomu, aby žalobce nadále pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti; vzhledem k tomu, že žalobcův nárok na tuto náhradu zanikl, může mít v projednávané věci význam jen tehdy, kdyby představovala (vůbec mohla představovat) změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, která by odůvodňovala, aby žalobce začal náhradu znovu pobírat.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 8.2.2005 č.j. 9 C 170/2002-477 žalobu o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.5.1990 do 31.3.1995 ve výši 144.796,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20.724,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. Z., že žalobce je povinen zaplatit \"státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 6\" na náhradě nákladů řízení 3.504,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit \"státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 6\" na náhradě nákladů řízení 7.009,- Kč. Dovodil, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku zanikl, neboť až do skončení pracovního poměru ke dni 30.4.1990 dosahoval u svého tehdejšího zaměstnavatele každý měsíc vyšší výdělek, než kolik činil jeho průměrný výdělek před vznikem škody. Žalobcovo tvrzení, podle kterého u tehdejšího zaměstnavatele dosahoval \"mimořádný příjem, k jehož dosažení musel vyvinout zvýšené úsilí\", nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno; naopak, z výpovědi žalobce a listinných důkazů vyplývá, že žalobce byl v době od srpna 1988 až do dubna 1990 zaměstnán ve funkci vedoucího hospodářské správy generálního ředitelství S. v. a d. s. t., že kromě \"vedoucí funkce\" byl pro svého zaměstnavatele činný na základě dohody o pracovní činnosti, že \"výše odměny odpovídala době a pracovnímu nasazení žalobce\" a že se nejednalo \"o výjimečné či mimořádné dosahování příjmů\", jestliže žalobce \"kromě hlavního pracovního poměru vykonával práci ještě na základě dohody o pracovní činnosti\". V době od 1.5.1990 nedošlo u žalobce k takové změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, která \"by odůvodnila opětovný vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku\".
K odvolání účastníků (odvolání žalované směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.3.2006 č.j. 62 Co 447/2005-505 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že nejde o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, ukončil-li žalobce svůj pracovní poměr ke dni 30.4.1990 jen proto, že byl veden \"úmyslem v budoucnu soukromě podnikat\", a dosahoval-li po skončení pracovního poměru při svém podnikání nižších výdělků než dosud.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 30.3.2007 č.j. 9 C 170/2002-519 rozhodl, že \"ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení\" a že České republice se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.3.2006 č.j. 62 Co 447/2005-505 podal žalobce dovolání. Namítá, že k zániku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mohlo dojít jen tehdy, dosahoval-li žalobce v období od 1.8.1988 do 30.4.1990 vyšších výdělků než kolik činil průměrný výdělek před vznikem škody, aniž by pro to musel vynakládat zvýšené pracovní úsilí. Soudy se však se žalobcovým tvrzením o \"existenci zvýšené námahy\" v tomto období nezabývaly a nevyjádřil se k ní ani odvolací soud, ačkoliv bylo v odvolání výslovně uvedeno. Žalobce dovozuje, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť \"soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s hmotným právem\", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné; i když soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.5.1990 do 31.3.1995 v rozsudku ze dne 8.2.2005 č.j. 9 C 170/2002-477 jinak, než ve své předchozím rozsudku ze dne 4.10.1995 č.j. 9 C 133/90-309 ve znění usnesení ze dne 25.8.1998 č.j. 9 C 133/90-334, učinil tak proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 17.9.2002 č.j. 21 Cdo 1995/2001-417, kterým byl jeho rozsudek (spolu s rozsudkem odvolacího soudu) zrušen a z tohoto důvodu není dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, který byl uveřejněn pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. I když namítá, že \"soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s hmotným právem\", spočívají jeho výhrady v přesvědčení, že se soudy nezabývaly jeho tvrzením, podle kterého měl své výdělky v době od 1.8.1988 do 30.4.1990 dosahovat zvýšeným pracovním úsilím. Bez ohledu na to, že jeho tvrzením se soud prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 8.2.2005 č.j. 9 C 170/2002-477 - zabýval (a dospěl k závěru, že žalobce k dosažení svých výdělků v tomto období nevynakládal zvýšené pracovní úsilí) a že odvolací soud odkázal též v tomto směru na správnost jeho závěrů, nepředstavují žalobcovy námitky uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm.a) o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na jeho výsledek na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. Ljubomír Drápal , v. r.
předseda senátu