ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2872.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2872/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu obrany, (V. ú. pro p. z.) a 2) Č. s. s. z., o 30.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 259/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. března 2007 č. j. 8 Co 29/2007-143, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci 1, o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 1), a ve výroku v odstavci V., o nákladech řízení státu“, se odmítá.
II. V dalším se dovolání žalobce zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaní zaplatili 30.000,- Kč za jízdné k návštěvám lékaře a za doplatky za léky za období od 25. 2. 2003 do 31. 8. 2003. Žalobu odůvodnil tím, že dne 5.2.1954 při výkonu vojenské služby utrpěl úraz, pro jehož následky mu byl přiznán invalidní důchod. Na vlastní žádost byl poté přijat do pracovního poměru u Krajské vojenské správy v Č. B. a od 1.10.1963 pak u Krajské vojenské ubytovací a stavební správy v Č. B. Zaměstnavatel ale nepřihlížel ke zdravotnímu stavu zhoršenému v důsledku utrpěného úrazu a přes upozornění mu přiděloval práci, která pro něj nebyla vhodná, a žalobce proto „nemohl dodržovat podmínky pro uchování svého zdravotního stavu“. Dne 15.2.1988 byla provedena operace, zdravotní stav se mu však přesto zhoršil natolik, že jeho pracovní poměr skončil dne 31. 10. 1988. Žalobce následně musel vynakládat náklady spojené s léčením spočívající v nákladech jízdného k odborným lékařům v Č. B. a v doplatcích za léky.
V průběhu jednání dne 3.6.2004 žalobce navrhl, aby do řízení přistoupila na straně žalované Č. s. s. z., „která je právním nástupcem státního úřadu pro válečné poškozence“.
Okresní soud v Českých Budějovicích [poté, co usnesením ze dne 22.2.2006 č.j. 24 C 259/2003-91 vstup žalované 2) do řízení připustil] rozsudkem ze dne 20. 7. 2006 č.j. 24 C 259/2003-119 zamítl žalobu, aby žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit žalobci 30.000,- Kč, „ve vztahu žalobce a žalované 2)“ řízení zastavil s tím, že po právní moci rozsudku bude věc postoupena Č. s. s. z. a rozhodl, že „žalované 1) se náklady řízení nepřiznávají“, že žalobce a žalovaná 2) nemají právo na náhradu nákladů řízení, a že „náklady za znalecký posudek a účast znalce před soudem ve výši 13.484,75 Kč ponese stát“. Ve věci samé dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce „ve znění účinném do 31. 12. 1988“, neboť není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností spočívajících v tom, že žalobci byla přidělována práce, která pro něj vzhledem k následkům pracovního úrazu nebyla vhodná. Výrok o zastavení řízení a o postoupení věci Č. s. s. z. odůvodnil tím, že o nárocích, které se vztahují k úrazu žalobce při výkonu základní vojenské služby rozhoduje Č. s. s. z., na kterou ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 102/1951 Sb. přešla péče o vojenské poškozence. Proto bylo řízení proti žalované 2) zastaveno s tím, že po právní moci rozsudku bude věc na základě ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. postoupena Č. s. s. z.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20.3.2007 č.j. 8 Co 29/2007-143 rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 1) a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve vztahu k žalované 2) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná 2) byla povinna zaplatit žalobci 30.000,- Kč a rozhodl, že „ani první žalované ani druhé žalované se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává“. Ve věci samé shodně se soudem prvního stupně dovodil, že posuzovanou věc je nutno posuzovat podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce, a muselo by se tedy prokázat, že „nebýt špatného postupu zaměstnavatele při přidělování práce žalobci, nemusel by dnes jezdit několikrát týdně k odbornému lékaři (a vynakládat v souvislosti s tím finanční prostředky), a nemusel by brát žádný z léků, které dnes bere a na něž doplácí“. Vztah příčinné souvislosti je dán tehdy, jestliže zmíněná příčina je jednou z hlavních příčin, není-li příčinou jedinou. Na základě znaleckého posudku MUDr. Z. D. však je odůvodněn závěr, že žalobce neprokázal, že jím tvrzené skutečnosti by mohly být považovány za hlavní (totiž důležitou, podstatnou a značnou příčinu dnešního jeho zdravotního stavu). Podle názoru odvolacího soudu nadto nelze shledat ani porušení právní povinnosti na straně žalované 1), neboť žalobce, který u něj pracoval dlouhodobě, sám od roku 1977 znal přesně obsah svých pracovních povinností a věděl, že jejich plnění bude splněno s možnými komplikacemi, které nejsou slučitelné s dodržováním určité, pro něj nutné životosprávy. Na tuto práci přistoupil i přesto, že věděl, že mu ji lékaři nedoporučují. Ve vztahu k žalované 2) vycházel odvolací soud z toho, že žalobou uplatněný nárok, jak byl po skutkové stránce zcela určitě a srozumitelně vyjádřen, „je podřaditelný pod institut náhrady škody a jde tedy o občanskoprávní nárok soukromoprávního charakteru lhostejno, zda bude postupováno podle občanského zákoníku či jako v tomto případě podle zákoníku práce“. O takovém nároku má jednoznačně pravomoc rozhodovat okresní soud. Aktivně věcně legitimována je osoba, která škodu měla způsobit, případně jiný subjekt, o němž to právní předpis stanoví. Tímto subjektem podle názoru odvolacího soudu však „zcela jistě není Č. s. s. z., jejíž povinnost hradit náhradu škody nevyplývá ani ze zákoníku práce ani z jiného právního předpisu“. Je tedy zřejmé, že „nebyl procesní prostor pro zastavení řízení a postoupení věci žalované 2)“, neboť ta nemá pravomoc rozhodovat o uplatněném nároku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že přes závažné poškození zdraví v důsledku úrazu jej stav nouze donutil k tomu, že se snažil získat zaměstnání a dosáhnout příjmu, který by mu umožnil „lidsky žít“. Proto požádal o přijetí do pracovního poměru, kde měl vykonávat práci v souladu se zdravotní dokumentací. V tomto řízení, v němž nepožaduje jiné nároky než náklady spojené s léčením, bylo prokázáno, že do roku 1987 byl práce schopen, a teprve operací došlo k podstatnému zlomu a k nutnosti aplikace léků. Z těchto důvodů má za to, že právě přidělování nevhodné práce bylo rozhodující skutečností, která zapříčiňuje používání léků a která ovlivnila jeho zdravotní stav natolik, že musí vynakládat náklady na léky a léčení. Úraz si sám nezavinil, k výkonu základní vojenské služby se dobrovolně nepřihlásil, a při plnění zákonem uložené povinnosti mu škodu způsobil stát, který je odpovědný a příslušný k náhradě škody. Namítal dále, že věc měla být posouzena podle zákona č. 63/1951 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou dopravními prostředky, i z toho důvodu, že „tank je dopravním prostředkem byť bojovým, takže lze uvažovat o odpovědnosti za škodu způsobenou dopravními prostředky“. Navíc „lze uvažovat i o odpovědnosti podle ustanovení §351 tehdy platného občanského zákoníku z provozu zvlášť nebezpečného“. I kdyby dovolací soud dospěl z hlediska příčinné souvislosti mezi škodou a dlouhodobým porušováním rozkazu ministra národní obrany, zákoníku práce a prevenčních ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody nevytvořením vhodných pracovních podmínek, ke stejným závěrům jako soud nalézací a odvolací, měl se zabývat odpovědností žalovaného i podle jiných právních předpisů. Za nesprávný považuje dovolatel i výrok, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí o postoupení věci žalované 2), „pokud zamítl žalobu proti prvému žalovanému“. Skutkově je věc vylíčena, a právní posouzení je věcí soudu. Nejde-li o nárok na náhradu škody, jde o dávku, o které je příslušný rozhodovat jiný orgán. Proto měla být žaloba postoupena žalované 2), která je právním nástupcem státního úřadu pro válečné poškozence. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, „případně postoupil druhému žalovanému k projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně „o zamítnutí žaloby ve vztahu k první žalované“ potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání rovněž uvádí, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, pro nesprávné právní posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li nesprávnost závěru, že základní příčinou jeho úplné pracovní nezpůsobilosti není „nevhodné přidělování práce“, že znalecký posudek vypracovaný ve věci „je i v rozporu s ostatními provedenými důkazy a se znaleckým posudkem vypracovaným v předchozím řízení“). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že „žalobce neprokázal, že jím tvrzené skutečnosti by mohly být považovány za hlavní – totiž důležitou podstatnou a značnou – příčinu dnešního jeho zdravotního stavu“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „v roce 1987 prochladl, když byl nucen pobývat v nevyhovujících podmínkách“, že byl nucen podrobit se operaci, že po operaci se jeho zdravotní stav „zásadně zhoršil“, že od té doby je „plně neschopen jakékoliv práce“, že právě přidělování nevhodné práce bylo rozhodující skutečností, která zapříčiňuje používání léků“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [opomíjí přitom, že i jím zmiňované (nepřípadně, jak se dále podává) skutkové podstaty odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky podle zákona č. 63/1951 Sb., popřípadě odpovědnosti za škodu podle §351 zákona č. 141/1950 Sb. stanoví jako předpoklad odškodnění příčinnou souvislost mezi škodní událostí a jí „vyvolanou“ škodou]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu [výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 1)] z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá v uvedené části po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce napadá dovoláním – jak plyne z jeho obsahu – rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby žalovaná 2) byla povinna zaplatit žalobci 30.000,- Kč, byla zamítnuta. V této části jde o rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání pří¬pustné; po přezkoumání měnícího rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; není překročením žalobního návrhu, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce. Nepřípustným (ustanovení §153 odst.2 o.s.ř. odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.
V posuzovaném případě se žalobce domáhal náhrady za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, které vynaložil v období od 25. 2. 2003 do 31. 8. 2003 za jízdné k lékaři a za doplatky na léky při léčení poškození zdraví – naprosté ztráty pracovní způsobilosti v roce 1988, které mu bylo způsobeno tím, že mu zaměstnavatel v průběhu zaměstnání, přestože jej „upozorňoval na nevhodnost pracovního zařazení“, přiděloval práci, která pro něj nebyla vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ovlivněnému následky dřívějšího pracovního úrazu. Jinak řečeno – jak žalobce sám v dovolání konstatuje – v tomto řízení nepožaduje „jiné nároky, než náklady spojené s léčením“, neboť „bylo prokázáno, že do roku 1987 byl práce schopen, teprve operací došlo ke zlomu a k nutnosti aplikace léků“, a podle jeho názoru „právě přidělování nevhodné práce bylo rozhodující skutečností, která zapříčiňuje používání léků…“. Ze skutkových tvrzení žaloby a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo tedy vyplývá, že žalobce nepožaduje dávku, o které by byl „příslušný“ rozhodovat jiný orgán – žalovaná 2). Žalobce ani nepožaduje odškodnění původního úrazu, nýbrž požaduje náhradu škody za účelně vynaložené náklady spojené s léčením vzniklé v důsledku porušení právních povinností zaměstnavatelem, který jej zaměstnal a který při přidělování práce nepřihlížel - jak žalobce namítal – k jeho zdravotnímu stavu. Z uvedených důvodů je třeba vyslovit souhlas se závěry odvolacího soudu, že žalovaná 2) nemůže být v tomto sporu o náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením pasivně věcně legitimována.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je ve výroku, jímž byla žaloba proti žalované 2) zamítnuta, věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu