ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3371.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3371/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému Č. a., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 19 C 64/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č.j. 62 Co 283/2006-92, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006, č.j. 62 Co 283/2006-92, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 2006, č.j. 19 C 64/2005-56, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „skončení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24. 5. 2005 je neplatné a pracovní poměr žalobkyně u žalovaného i nadále trvá“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že jinak byly v dovolání uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje žalobkyně mimo jiné v tom, že „rozhodnutí soudu prvního stupně ani rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru v souladu s publikovanou rozhodovací činností Nejvyššího soudu ČR, především s rozhodnutím sp.zn. 21 Cdo 379/2000“.
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006, neboť žalovaný s žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 24. 5. 2005 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále též jen „zák. práce“ - z hlediska toho, zda se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Výklad výše uvedené právní otázky se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise P. a m. č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). V posuzované věci soudy obou stupňů z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů vycházely.
Na stejných východiscích je vybudováno i dovolatelkou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000. Nehledě k tomu, že ve zmíněné věci bylo dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé) a že v projednávané věci může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001), dovolatelka přehlíží, že soudy při posuzování intenzity porušení pracovní kázně vycházely z jiného skutkového stavu než v posuzované věci. Zatímco ve věci projednávané Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 21 Cdo 379/2000 vycházel odvolací soud ze zjištění, že zaměstnanec porušil pracovní kázeň tím, že „opakovaně používal pro své potřeby během pracovní doby věci ve vlastnictví zaměstnavatele (služební osobní automobil, osobní počítač, mobilní a pevný telefon)“, v nyní projednávané věci - jak vyplývá z dopisu žalovaného ze dne ze dne 24. 5. 2005 obsahujícího okamžité zrušení pracovního poměru - spočívá porušení pracovní kázně žalobkyní v tom, že „dne 22. 5. 2005 zneužila svého pracovního zařazení vedoucí kabiny a pravomocí s ním spojených k tomu, aby nepřiměřeným způsobem jednala vůči cestující na palubě letadla Č. a.s. na lince OK 728 z Ř. do R.“, přičemž „postupovala v rozporu s ustanoveními P. p. Č. a.s., Všeobecná část, bod 10.4.3.1 A), když trvala na vyloučení cestující z přepravy bez závažného důvodu a současně uvedla kapitána letounu v omyl o povaze tohoto incidentu“, a „způsobila situaci mající za následek několikahodinové nepohodlí cestujících nucených setrvat v uzavřeném letadle na letištní ploše po dobu řešení jí vyvolaného incidentu, a to i za účasti místní policie, následné zrušení letu OK 728 z Ř. do R. a letu OK 729 z R. do Ř. a s tím spojený vznik značné škody i nemateriální újmy, spočívající v poškození dobrého jména Č. a.s.“. Z uvedeného vyplývá, že skutková východiska, na základě nichž docházelo k vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce a jejich vyhodnocení, byla ve věci vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 21 Cdo 379/2000 a v projednávané věci zcela rozdílná. Nejde proto o případ, že by právní otázka výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska stanovení intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity byla v projednávané věci posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovodil-li proto odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – že „žalovaný nepochybil, pokud se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“, neboť jednání žalobkyně vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního ze dne 24. 5. 2005 dosahuje intenzity zvlášť závažného porušení pracovní kázně, když při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl mimo jiné k tomu, že žalobkyně „na základě nedorozumění a banálního konfliktu s cestující vytvořila situaci, jež měla rozsáhlé důsledky, čímž nepochybně způsobila žalovanému značnou škodu, a to i nemateriální povahy“, přičemž nepovažoval za rozhodné to, „zda situace, která uvedeného dne vznikla, byla přesně popsána v interních předpisech žalovaného či nikoli“, ale pouze to, že žalobkyně vzhledem k tomu, jakou funkci u žalovaného zastávala a po jak dlouhou dobu (u žalovaného byla zaměstnána jako palubní průvodčí od roku 1985 a ve funkci vedoucí kabiny od roku 1990) - přihlédl tedy k osobě žalobkyně, k okolnostem, za nichž k porušení pracovních povinností došlo, jakož i k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele - bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze - jak to činí žalobkyně v dovolání (když odvolacímu soudu mimo jiné vytýká, že se nezabýval „dosavadním hodnocením žalobkyně v pracovním poměru, jejím dosavadním úspěšným plněním pracovních úkolů a především zvláštností situace, v níž mělo k porušení pracovní kázně dojít, mírou zavinění žalobkyně a důsledků porušení pracovní kázně“) - určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet.
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, jestliže z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 21 Cdo 379/2000, činí takový výklad ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, podle kterého důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru je jen porušení pracovní kázně „nejvyšší představitelné intenzity“, a dovozuje „i z ostatních variant důvodů pro postup podle §53 zák. práce, kdy zákon předpokládá spáchání úmyslného trestného činu a odsouzení zaměstnance k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nebo spáchání úmyslného trestného činu při plnění pracovních úkolů“, že „klást těmto dalším důvodům pro okamžité zrušení pracovního poměru naroveň méně závažná porušení pracovního poměru, jakými je např. ne zcela správná aplikace předpisů zaměstnavatele nebo nesprávné vyhodnocení vzniklé situace v krátkém časovém úseku, by znamenalo nepřiměřenou možnost zaměstnavatele pracovní poměry okamžitě rušit“. Dovolatelka však přehlíží, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2001, sp.zn. 21 Cdo 379/2000, byl vysloven zcela jiný právní názor, a to, že ze samotné skutečnosti, že v ustanovení §53 odst. 1 zák. práce je uvedeno více důvodů, pro které zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr, nelze dovozovat, že postihují v zásadě stejné jednání nebo opomenutí zaměstnance. Zatímco účelem ustanovení §53 odst. 1 písm. a) zák. práce je umožnit zaměstnavateli okamžité zrušení pracovního poměru se zaměstnancem, který spáchal úmyslný trestný čin a který stejně u zaměstnavatele nemůže pracovat proto, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce sleduje možnost okamžitého zrušení pracovního poměru tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň (a to i z nedbalosti), jestliže jeho jednání dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Ze srovnání jednotlivých důvodů, pro které lze okamžitě zrušit pracovní poměr, vyplývá, že důvod uvedený v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce má postihnout takovou situaci, na níž nedopadá důvod uvedený v ustanovení §53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy i takové jednání či opomenutí zaměstnance, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Jedná se tedy o dva zcela samostatné a spolu nesouvisející důvody skončení pracovního poměru.
Namítá-li dále žalobkyně, že „jde o komplikované posuzování souladu jednání palubního průvodčího proti nedisciplinovanému cestujícímu v letecké dopravě s vnitřními a bezpečnostními předpisy letecké společnosti, navíc za současného použití tzv. T. úmluvy I., vyhlášené pod č. 102/1984 Sb., a zároveň za situace, kdy ani jeden z těchto předpisů neřešil detailně postup palubního průvodčího v situaci, kdy dveře letadla doposud nejsou uzavřeny a letadlo tudíž není možné považovat za letoun za letu“, přičemž tuto otázku označuje za otázku zásadního právního významu, která nebyla dosud řešena, nezpochybňuje právní posouzení věci [aplikaci ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity], ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a vyjadřuje nesouhlas s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Ani dalšími námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že „otázka vzniku škody a míry, jakou měla žalobkyně tuto škodu podle tvrzení žalovaného zapříčinit, nebyla vůbec předmětem dokazování“, že žalovaný nebyl poučen podle ustanovení §118a o.s.ř. o potřebě navrhnout ke svým tvrzením důkazy a že se nezabýval „argumenty, týkajícími se nutnosti, aby všichni cestující dodržovali potřebnou disciplínu“, ani tím, že příslušná odborová organizace při projednání okamžitého zrušení pracovního poměru s tímto nesouhlasila, žalobkyně právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje; v tomto směru uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují výše uvedené námitky žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu