ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3515.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3515/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., s. p., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 5 C 419/88, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2008, č.j. 15 Co 299/2006-332, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2008, č.j. 15 Co 299/2006-332, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 12. 4. 2006, č.j. 5 C 419/88-286, ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1.550.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení na náhradě za ztrátu na výdělku v době a po skončení pracovní neschopnosti, bolestném a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §190 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [neboť soud prvního stupně v tomto rozsudku rozhodl stejně jako ve svých předchozích rozsudcích ze dne 26. 2. 1992, č.j. 5 C 419/88-148, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 1995, č.j. 21 Co 219/92-150, a ze dne 2. 4. 1997, č.j. 5 C 419/88-198, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2000, č.j. 37 Co 340/97-212 (vždy žalobu zamítl)] a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [zásadní právní význam spatřuje v posouzení, „zda je možné, aby vedle sebe existovala dvě pravomocná rozhodnutí, kdy jedno (v řízení o invalidní důchod) vychází z toho, že žalobce trpí chorobou z povolání, a druhé (v řízení o náhradu škody), vychází z toho, že žalobce chorobou z povolání netrpí, a to za situace, kdy právní úprava posuzování nemoci z povolání je (v rozhodné době byla) shodná pro obě řízení“] a že uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., právní závěry odvolacího soudu (výklad ustanovení §190 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006 ani jeho aplikaci na soudy zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že žalobce – kromě toho, že porovnává závěry znaleckého posudku Doc. MUDr. I. D., DrSc., na straně jedné se závěry znaleckých posudků I. p. v. ve z. a 3. L. f. UK – K. n. z p. v P. na straně druhé, a kromě námitky, že řízení je postiženo vadou – podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází. Vytýká soudům nesprávný závěr o tom, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi újmou na zdraví vzniklou v důsledku výkonu práce u žalovaného a vznikem škody spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku v době a po skončení pracovní neschopnosti, v bolestném a ztížení společenského uplatnění (ve výši 1.550.000,- Kč); při řešení otázky příčinné souvislosti mezi utrpěným pracovním úrazem a vzniklou škodou však nejde o otázku právní (jak se žalobce mylně domnívá), nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Žalobce totiž nesouhlasí zejména s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy - znalecký posudek z oboru zdravotnictví 3. L. f. UK – K. n. z p. v P. a revizní znalecký posudek I. p. v. ve z. (podle nichž u žalobce byly zjištěny výhradně obecné choroby, žádné profesní onemocnění u něj diagnostikováno nebylo), a předestírá vlastní skutkové závěry, které opírá o znalecký posudek Doc. MUDr. I. D., DrSc. (zejména, že se u žalobce jedná o chorobu z povolání).
Dovolatelem předestíraná otázka zásadního právního významu, „zda je možné, aby vedle sebe existovala dvě pravomocná rozhodnutí, kdy jedno (v řízení o invalidní důchod) vychází z toho, že žalobce trpí chorobou z povolání, a druhé (v řízení o náhradu škody), vychází z toho, že žalobce chorobou z povolání netrpí, a to za situace, kdy právní úprava posuzování nemoci z povolání je (v rozhodné době byla) shodná pro obě řízení“, s právním posouzením věci nesouvisí, neboť – jak výše uvedeno – při řešení otázky příčinné souvislosti nejde o otázku právní, nýbrž skutkovou. Navíc z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není podstatné, zda zaměstnanec je či není poživatelem dávky důchodového zabezpečení (pojištění), neboť zohlednění případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu může mít význam jen z hlediska stanovení výše nároku (srov. §195 odst. 1 zák. práce). Protože ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance je snížena (omezena) nebo zanikla, je třeba vždy posoudit, zda příčinou tohoto následku - ztráty (snížení) pracovní schopnosti zaměstnance - je právě nemoc z povolání, řečeno jinak - zda by bez nemoci z povolání škoda na výdělku nevznikla tak, jak vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým číslem 76).
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu