ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3559.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3559/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce E. A. M. AG, zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. N., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 278/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007 č.j. 30 Co 492/2006-142, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.712,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 23.9.2005 a doplněnou podáním ze dne 13.4.2006, aby bylo určeno, že \"neexistuje\" zástavní právo, zřízené \"na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 4.7.2003 mezi Ing. B. U., jako zástavcem a žalovaným jako zástavním věřitelem, vložené k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., katastrální pracoviště P. – z., obec P., katastrální území D. J., a to budově na st. parcele č. 567, pozemku st. 567 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku č. 601/6 - zahrada\", eventuálně, \"v případě, že by soud došel k závěru, že k zániku zástavního práva nedošlo či pokud by měl za to, že na určení neexistence zástavního práva není dán na straně žalobce naléhavý právní zájem\", aby bylo určeno, že je vůči žalobci neúčinná \"smlouva o zřízení zástavního práva uzavřené dne 4.7.2003 mezi Ing. B. U., jako zástavcem a žalovaným jako zástavním věřitelem, kterou bylo zřízeno zástavní právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., katastrální pracoviště P. – z., obec P., katastrální území D. J., a to budově na st. parcele č. 567, pozemku st. 567 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku č. 601/6 - zahrada\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má proti Ing. B. U. (a L. U.) podle \"rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 50 Cm 330/2001-53\" pohledávku \"z titulu směnečného rukojemství\" ve výši 21.000.000,- Kč, že Ing. B. U. je vlastníkem uvedených nemovitostí a že na majetek Ing. B. U., včetně uvedených nemovitostí, je \"vedena exekuce\", nařízená \"pod sp. zn. 1 Nc 2958/2004 u Okresního soudu Praha - západ\". Zástavní smlouvou ze dne 4.7.2003 dal Ing. B. U. předmětné nemovitosti do zástavy k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 8.650.000,- Kč. Žalobce má za to, že zástavní právo k nemovitostem \"bylo zřízeno čistě účelově, a to s jediným cílem, kterým bylo zabránit žalobci úspěšně vést exekuci prodejem nemovitostí\", neboť \"v rámci exekuce by byl exekutor povinen vyplatit výtěžek z jejího prodeje ve prospěch žalovaného\", a že zástavní smlouva představuje právní úkon in fraudem creditoris. Zástavní právo podle žalobce zaniklo na základě prohlášení žalovaného, učiněného dne 18.1.2005 do notářského zápisu, žalovaný však dosud nepodal návrh na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 6.6.2006 č.j. 5 C 278/2005-60 žalobu o určení \"neexistence\" zástavního práva zamítl, vyhověl žalobě o určení neúčinnosti zástavní smlouvy ze dne 4.7.2003 vůči žalobci a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.125,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. R. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není důvodná žaloba o určení, že \"zástavní právo zaniklo\", neboť bylo zřízeno k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 8.650.000,- Kč, která dosud nezanikla. Žalovaný sice do notářského zápisu ze dne 18.1.2005 prohlásil, že \"došlo k zániku zástavního práva zaplacením částky 8.650.000,- Kč\", avšak ve skutečnosti půjčka vrácena nebyla (\"účelem\" prohlášení žalovaného \"bylo získání úvěru od banky, k čemuž nedošlo\") a notářským zápisem ze dne 29.6.2005 žalovaný své prohlášení ze dne 18.1.2005 \"zrušil a odvolal\". Ohledně určení neúčinnosti zástavní smlouvy ze dne 4.7.2003 soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento právní úkon \"zkracuje uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky\" ve výši 10.500.000,- Kč; k vymožení této pohledávky byla totiž \"nařízena exekuce prodejem nemovitosti Ing. U.\" a \"uzavřením zástavní smlouvy se žalovaným Ing. U. podstatně snížil reálnou možnost nuceného uspokojení práva žalobce\". Žalovanému musel být úmysl dlužníka Ing. B. U. zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky znám, neboť znal \"nepříznivou finanční situaci Ing. U., věděl, že peníze mají být použity na vyplacení nemovitosti z konkurzu, věděl, že Ing. U. potřebuje sehnat velké množství finančních prostředků\", a při \"vynaložení náležité pečlivosti\" mohl žalovaný poznat, že zástavní smlouva je uzavírána s úmyslem zkrátit věřitele\". Zástavní smlouva ze dne 4.7.2003 je proto podle ustanovení §42a občanského zákoníku vůči žalobci právně neúčinná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.1.2007 č.j. 30 Co 492/2006-142 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo vyhověno žalobě o určení neúčinnosti zástavní smlouvy ze dne 4.7.2003 vůči žalobci, a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.806,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. R. Poté, co doplnil dokazování písemným prohlášením P. V. a výpovědí svědka P. V. a co zopakoval výpověď svědka Ing. B. U., odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je k odpůrčí žalobě věcně legitimován, neboť má vůči dlužníku Ing. B. U. podle rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2002 č.j. 50 Cm 330/2001-53 a Vrchního soudu v Praze ze dne 14.7.2004 č.j. 5 Cmo 52/2004-87 pohledávku ve výši 10.500.000,- Kč, že zástavní smlouva ze dne 4.7.2003 \"objektivně ztížila uspokojení pohledávky žalobce, neboť hodnota dalšího majetku dlužníka\" nestačí ani k úhradě jistiny pohledávky, a že žalovanému \"vznikl z odporovaného úkonu dlužníka prospěch (užitek)\". Při úvaze, zda žalobce ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku prokázal úmysl dlužníka zkrátit věřitele a \"vědomost o něm u druhé strany\" odvolací soud zdůraznil, že obojí je \"psychickým stavem a samo o sobě nemůže být předmětem dokazování\", neboť \"předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení či vnitřní záměry subjektu projevují navenek\", a z toto pohledu soud prvního stupně měl podle odvolacího soudu k dispozici dostatek skutkových zjištění. Bylo zjištěno, že Ing. Bohumil Urbanec měl v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 4.7.2003 dluhy \"kolem\" 30.000.000,- Kč a bylo dosud nepravomocně rozhodnuto o žalobcově pohledávce, zastavil další věc (byt v Praze) ve prospěch M. F. a neměl dostatek jiného majetku k úhradě svých dluhů; zatížil-li za této situace své nemovitosti ve prospěch žalovaného, s nímž je \"v přátelském vztahu\", byl tím prokázán úmysl dlužníka zkrátit věřitele. Žalovaný o tomto úmyslu podle názoru odvolacího soudu věděl, neboť měl \"vědomost o finančních potížích Ing. U.\", a tato \"vědomost\" vyplývá též z výpovědi svědka P. V. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že zástavní smlouva ze dne 4.7.2003 je podle ustanovení §42a občanského zákoníku vůči žalobci právně neúčinná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že úspěšné uplatnění \"odpůrčího práva\" podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku vyžaduje uplatnění odpůrčí žaloby v tříleté lhůtě od učinění odporovatelného právního úkonu, úmysl dlužníka zkrátit věřitele, vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a nemožnost věřitele použít k uspokojení své \"vykonatelné pohledávky\" jiný majetek dlužníka a že žalobce splnění všech těchto předpokladů za řízení před soudy neprokázal. Odvolací soud doplnil dokazování o \"prohlášení P. V.\" a \"o výslech P. V.\" a dovodil z nich, že \"žalovaný v době podpisu zástavní smlouvy měl vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele\". Podle žalovaného v tom spočívá \"nesprávné právní posouzení věci (hodnocení důkazů), neboť z provedených důkazů nic takového nebylo zjištěno\"; svědek P. V. \"nemohl vypovídat o vědomosti žalovaného, když jej nikdy neviděl a nikdy s ním nemluvil\". Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst.1 písm.b) a c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného tedy není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí ve věci, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje a v dovolání ani neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam. I když dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen \"nesprávným právním posouzením věci\", podstatou jeho výhrad je nesouhlas s tím, k jakým skutkovým zjištěním odvolací soud (spolu se soudem prvního stupně) na základě výsledků dokazování dospěl. Žalovaný současně nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědka P. V. a oproti názoru odvolacího soudu dovozuje, že jeho výpovědí žádné rozhodné skutečnosti nebyly (nemohly být) prokázány; tím, že jinak (odlišně) hodnotí výsledky dokazování, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky dovolatele tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat, neboť žalovaný dovolacímu soudu, který je vázán uplatněnými dovolacími důvody, neumožnil věc posoudit po právní stránce - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 4.500,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst.1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. J. R. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 912,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 5.712,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu