ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3944.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3944/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce I. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 196/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2007, č.j. 16 Co 250/2006-161, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolací řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2007, č.j. 16 Co 250/2006-161, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 6. 2006 č.j. 17 C 196/2001-139, ve věci samé [ve výroku jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 413.043,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti] není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. – zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto].
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že právní závěry odvolacího soudu [výklad ustanovení §202 odst. 1 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006 (srov. §364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce) o změně poměrů poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody] nezpochybňuje a v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačuje. Jestliže dovolatel otázku zásadního významu spatřuje v tom, „zda dochází k zániku na náhradu škody v dosavadní výši, když z důvodu onemocnění vznikajícího nebo podstatně se zhoršujícího vlivem pracovního prostředí žalobci byl přiznán PID a došlo k rozvázání pracovního poměru“, potom přehlíží, že odvolací soud (i soud prvního stupně) své právní posouzení věci vybudoval na jiných skutkových závěrech (že „žalobce přestal být způsobilý pro výkon dosavadní práce horníka v rubání nejen pro nemoc z povolání, kterou bezpochyby trpí, nýbrž také pro obecné onemocnění páteře, které by ho (nebýt nemoci z povolání) z výkonu původní práce vyřazovalo“). Podrobuje tedy kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy, k jakým skutkovým závěrům z těchto důkazů dospěly. Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; dovolatel tedy těmito námitkami neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak je výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí nadále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu