ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4618.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4618/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému N. b. spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o úpravu potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 122/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. května 2007 č.j. 12 Co 206/2007-114, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby žalovanému byla uložena povinnost upravit potvrzení o zaměstnání ze dne 31.1.2005 tak, že namísto údajů, že „zaměstnanec byl u naší organizace zaměstnán jako: zedník, v době od 4.6.2002 do 31.1.2005“ a „pracovní poměr skončil dle §53 zák. práce, důvod ukončení: porušení pracovní kázně“, uvede, že „zaměstnanec byl u naší organizace zaměstnán jako: zedník, v době od 4.6.2002 do 27.1.2005“ a „pracovní poměr skončil dle §54 odst. 1 písm. b) zák. práce, důvod ukončení: nevyplacená mzda“, a doplní „údaj o výši průměrného výdělku žalobce ve výši 9.246,66 Kč měsíčně“. Žalobu odůvodnil tím, že žalovanému, u něhož pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31.5.2002 jako zedník, se snažil dne 26.1.2005 doručit okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce. Protože jednatel žalovaného P. M. odmítl tento zrušovací projev vůle převzít, žalobce odeslal okamžité zrušení pracovního poměru téhož dne doporučenou poštou na adresu sídla žalovaného, který si ovšem tuto písemnost v úložní době nevyzvedl. Nato žalobce dne 4.2.2005 obdržel od žalovaného jednak dopis ze dne 27.1.2005, ve kterém ho žalovaný napomenul za to, že se dne 26.1.2005 neodstavil do zaměstnání, a jednak dopis ze dne 1.2.2005, ve kterém mu žalovaný sdělil, že s ním „končí pracovní poměr výpovědí dle §53/1 písm. b) zák. práce“ z důvodu porušení pracovní kázně, a tentýž důvod skončení pracovního poměru uvedl i do potvrzení o zaměstnání. S tímto postupem však žalobce nesouhlasí, neboť v době, kdy obdržel zmíněné dopisy žalovaného, byl již pracovní poměr účastníků zrušen podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30.8.2006 č.j. 11 C 122/2005-79, ve znění opravného usnesení ze dne 6.3.2007 č.j. 11 C 122/2005-99, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení „v plné výši“ v částce 7.574,75 Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce „odeslal dne 26.1.2005 žalovanému poštovní zásilku, jejímž obsahem bylo okamžité zrušení pracovního poměru datované téhož dne“, přičemž tuto zásilku zaslal do vlastních rukou na jméno jednatele žalovaného P. M. a v adrese, na kterou zásilku zasílal, uvedl rovněž obchodní jméno žalovaného a jeho tehdejší sídlo v P. Z výpovědi jednatele žalovaného P. M. a ze skutečnosti, že jmenovaný osobně podepsal listiny zasílané žalobci datované dne 27.1.2005 a 1.2.2005, „má soud za zjištěné“, že se jednatel žalovaného P. M. „v tyto dny dostavil do sídla společnosti žalovaného“, a že (i když jednatel nebyl v sídle žalovaného zastižen) „musel být žalovaný o zásilce, která byla doručována přímo na adresu firmy žalovaného, kvalifikovaně vyrozuměn prostřednictvím svých zaměstnanců, ať již osobně poštovní doručovatelkou nebo uložením poštovní výzvy ve schránce na dopisy“. Protože ustanovení §266a zák. práce „není podle ustáleného výkladu možné vztáhnout na doručování zásilek zaměstnancem zaměstnavateli a doručování takovýchto písemností může být proto prováděno jakýmkoliv způsobem“, je za této situace „soud toho názoru, že k doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalobce žalovanému zasílal poštou, došlo tím způsobem, že se zásilka dostala dne 27.1.2005 do dispozice žalovaného, potažmo jeho jednatele P. M., což je také den zániku pracovního poměru jeho okamžitým zrušením ze strany žalobce podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Proto soud prvního stupně „žalobě podle §60 odst. 4 zák. práce vyhověl“, přičemž oprava potvrzení o zaměstnání „spočívá ve změně údaje o skončení pracovního poměru, důvodu jeho skončení a uvedení výše průměrného výdělku žalobce, stanoveného podle §17 odst. 1, 2 zák. č. 1/1992 Sb.“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9.5.2007 č.j. 12 Co 206/2007-114 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8.100,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud z výsledků provedeného dokazování dovodil, že sice „nebylo jednoznačně prokázáno“, že žalobce předmětné okamžité zrušení pracovního poměru osobně předal jednateli žalovaného P. M. v tehdejším sídle žalovaného (neboť „stojí proti sobě“ výpověď žalobce a výpověď jmenovaného jednatele, přičemž svědkyně L. si „na tuto událost nepamatuje“), avšak že „jednatel žalovaného musel o pokusu předání okamžitého zrušení pracovního poměru vědět, neboť jinak by již další den nepřistoupil ve firmě, která v té době měla více než 50 zaměstnanců k napomenutí, aniž by zkoumal, zda žalobce není nemocný nebo mu jiná, zatím nedoložená překážka v práci, nebrání v nástupu do zaměstnání“. V této souvislosti odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že, bylo-li v posuzovaném případě na zásilce obsahující předmětné okamžité zrušení pracovního poměru uvedeno jméno jednatele žalovaného, poštovní doručovatelka, která tuto písemnost dne 27.1.2005 doručovala do sídla žalovaného, sice nemohla doporučenou zásilku určenou do vlastních rukou jednatele žalovaného předat pověřené pracovnici žalovaného, ale oznámení o uložení zásilky ponechala u žalovaného nebo ve schránce žalovaného. Jestliže tedy jednatel žalovaného „podepsal dne 27.1.2005 napomenutí žalobci“, ve kterém mu vytkl, že se dne 26.1.2005 dopustil porušení pracovní kázně tím, že se nedostavil do zaměstnání, pak podle názoru odvolacího soudu „projev vůle žalobce, jímž okamžitě zrušil pracovní poměr u žalovaného, se dostal do dispozice žalovaného nejpozději dne 27.1.2005“. Soud prvního stupně „proto rozhodl správně“, jestliže dospěl k závěru, že „pracovní poměr žalobce skončil jeho okamžitým zrušením podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce pro nevyplacení mzdy“. Odvolací soud „veden těmito důvody“ rozhodnutí soudu prvního stupně „jako věcně správné a odpovídající zákonu“ potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že „je nezbytné“, aby okamžité zrušení pracovního poměru (jako jednostranný adresný právní úkon) „bylo druhému účastníku právního vztahu, vůči kterému směřuje, skutečně doručeno“; jinak jde o právní úkon „nikoliv neplatný, ale nicotný, neexistující, nemající účinky okamžitého zrušení pracovního poměru“. Zdůraznil, že zákoník práce ve znění účinném do 1.1.2007 upravuje v ustanovení §266a zák. práce pouze doručování písemností zaměstnanci; doručení hmotněprávního úkonu zaměstnancem zaměstnavateli neupravuje, přičemž podle názoru dovolatele ustanovení §266a zák. práce „nelze použít ani analogicky“ a je rovněž „vyloučeno použití ustanovení Občanského zákoníku“. Dovozoval proto, že v případě doručování písemností zaměstnavateli „je třeba vyjít z obecné právní teorie, která u jednostranných adresných právních úkonů vyžaduje hmotněprávní (fyzické) doručení a není možné použít jakoukoliv fikci či domněnku, neboť tyto lze využít jen v případě výslovné právní úpravy“. Žalovaný má za to, že v průběhu řízení „nebylo prokázáno, že by se dopis žalobce obsahující okamžité zrušení pracovního poměru dostal do dispozice žalovaného“, a „nebylo ani prokázáno, kdy se takto mohlo stát“. Podle jeho názoru „domněnka odvolacího soudu, že žalovaný musel o okamžitém zrušení pracovního poměru být informovaný, jinak by nemohl uložit žalobci napomenutí, není jediným možným vysvětlením situace“. Žalovaný – jak zdůraznil – „obdržel okamžité zrušení pracovního poměru od žalobce, resp. jeho právního zástupce, až dopisem ze dne 26.4.2005, a to na základě žádosti právního zástupce žalovaného“. Žalovaný „se dříve nedozvěděl o zaslání dopisu obsahujícího okamžité zrušení pracovního poměru“. Kromě toho vytkl soudům, že v průběhu řízení neprovedly důkaz výslechem svědka J. I., který v této souvislosti navrhoval. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzovaném případě řešil odvolací soud právní otázku doručování písemností zaměstnance určených jeho zaměstnavateli, kterou je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy mělo dojít k doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, které dal žalobce žalovanému dopisem ze dne 26.1.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30.4.2005, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Je mimo pochybnost, že ustanovení §266a zák. práce upravuje jen způsob doručování písemností zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru, vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy a vzniku, změn a zániku práv a povinností vyplývajících z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr; doručování jiných písemností v zákoníku práce upraveno není. Dovolateli lze přisvědčit potud, že při doručování písemností zaměstnance určených jeho zaměstnavateli „nelze ustanovení §266a použít ani analogicky“.
V této souvislosti dovolací soud zaujal již dříve stanovisko, že pro doručování písemností zaměstnance určených jeho zaměstnavateli neplatí ustanovení §266a zák. práce. Písemnost zaměstnance je doručena, jakmile se dostane do sféry zaměstnavatelovy dispozice; může se tak stát jakýmkoliv způsobem, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním statutárnímu orgánu zaměstnavatele, k tomu určenému zaměstnanci, popřípadě každému vedoucímu zaměstnanci, který je nadřízen zaměstnanci, o jehož písemnost jde. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice zaměstnavatele tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se zaměstnavatel opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl - objektivně vzato - možnost obsah písemnosti poznat (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 65, ročník 2006, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 69, ročník 2002).
Z uvedeného je zřejmé, že, považoval-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce za doručené v okamžiku, kdy se tento písemný projev vůle „dostal do dispozice žalovaného“, jde o postup, který je v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Namítá-li dovolatel, že v průběhu řízení „nebylo prokázáno, že by se dopis žalobce obsahující okamžité zrušení pracovního poměru dostal do dispozice žalovaného“, že „domněnka odvolacího soudu, že žalovaný musel o okamžitém zrušení pracovního poměru být informovaný, jinak by nemohl uložit žalobci napomenutí, není jediným možným vysvětlením situace“, že žalovaný „obdržel okamžité zrušení pracovního poměru od žalobce, resp. jeho právního zástupce, až dopisem ze dne 26.4.2005“ a že „dříve se o zaslání dopisu obsahujícího okamžité zrušení pracovního poměru nedozvěděl“, pak těmito námitkami nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale porobuje kritice skutková zjištění (zejména skutkový závěr o tom, že „projev vůle žalobce, jímž okamžitě zrušil pracovní poměr u žalovaného, se dostal do dispozice žalovaného nejpozději dne 27.1.2005“), z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou výtek žalovaného v tomto směru je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Kromě toho žalovaný namítá, že soudy v průběhu řízení neprovedly jím navržený důkaz výslechem svědka J. I. Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že nebyl proveden navržený důkaz) – i kdyby byla opodstatněná – není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť – jak zmíněno výše – nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu