ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4849.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4849/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobkyně B. N., zastoupené advokátem proti žalovaným 1) M. V., 2) M. V., 3) M. S., 4) J. V., o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 130/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2007, č. j. 64 Co 336/2006-146, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 5.4.2004 domáhala určení, že žalovaná 2) „není dědičkou zůstavitelky A. R., zemřelé“. Uvedla, že podání této žaloby jí bylo uloženo v řízení o dědictví po A. R. vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 813/2002; že „v dědickém řízení byla advokátem předložena zůstavitelkou pořízená závěť ze dne 7.11.1997 a M. V. byla předložena závěť ze dne 8.7.2001, která byla vepsána do kopie zůstavitelčiny závěti ze dne 7.11.1997“; že „modře psané písmo, kterým je napsána, resp. vepsána do černobílé kopie původní zůstavitelkou pořízené závěti ze dne 7.11.1997, závěť zůstavitelky ze dne 8.7.2001, není písmem zůstavitelky“; že „závěť zůstavitelky ze dne 8.7.2001 není napsána a podepsána vlastní rukou zůstavitelky A. R., proto žalovaná M. V. není dědičkou zůstavitelky“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30.5.2006, č. j. 16 C 130/2004-126, opraveným usnesením tohoto soudu ze dne 21.8.2006, č. j. 16 C 130/2004-137, žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice „do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4“ na náhradě nákladů řízení 17.950,- Kč. Vycházel ze závěru, že „na základě znaleckého zkoumání bylo zjištěno, že písmo závěti odpovídá písmu zůstavitelky, a taktéž následné vpisování do závěti je rovněž rukou zůstavitelky“; že „zjištěné formální nepřesnosti či zjištěné formální nedostatky z dědického řízení nejsou takového charakteru, aby mohly vést k závěru, že závěti zůstavitelky jsou neplatné“; že „závěti zůstavitelky jsou platné“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.2.2007, č. j. 64 Co 336/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „z obsahu dědického spisu sp. zn. 34 D 813/2002 vyplývá, že účastníkem dědického řízení byla vedle účastníků v tomto řízení také M. K., jako pozůstalá neteř A. R.“; že „ačkoli rozhodnutí dědického soudu odkazující žalobkyni na sporné řízení, jež bylo doručeno řádně všem účastníkům dědického řízení, obsahovalo vyčerpávající údaje o všech účastnících řízení a ačkoli nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaní 1) a 2) namítali, žalobkyně na tuto situaci odpovídajícím způsobem nereagovala (návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení) a M. K. zůstala opominuta jako nerozlučný společník na straně žalovaných do skončení řízení před soudem prvního stupně“; že „v odvolacím řízení již změna okruhu účastníků řízení není přípustná, takže pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaných vyzněl rozsudek soudu první stupně jako věcně správný, byť byl založen na jiných důvodech“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „odvolací soud posuzoval v dědickém řízení vzniklý spor – právní otázku, zda činnost soudu dokumentovaná v dědickém spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. D 813/2002, to, že soudním komisařem nebylo postupováno v souladu s ustanoveními §1, §2, §40 a §175d o.s.ř., je natolik průkazná a určitá, že nezpochybnitelně dokládá dědické nároky žalované M. V.“; že „zásadní právní význam spatřuje v tom, zda za stavu, kdy s listinou (listinami) dokládající poslední vůli zůstavitele není nakládáno v souladu s ustanoveními obsaženými v §40 a §175d odst. 2 o.s.ř. a obecnou praxí soudních komisařů ohledně zjišťování stavu a vyvstane tak rozpor mezi protokolem o zjištění stavu a obsahu závěti a vlastní závětí, jde o vážné znehodnocení závěti, a pro případ, že ano, zda znehodnocená závěť může být podkladem pro vydání rozhodnutí v dědickém řízení“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) a žalovaná 2) navrhli odmítnutí dovolání žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – vycházel výhradně ze závěru o nedostatku věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (že „M. K. zůstala opominuta jako nerozlučný společník na straně žalovaných do skončení řízení před soudem prvního stupně“; že „v odvolacím řízení již změna okruhu účastníků řízení není přípustná, takže pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaných vyzněl rozsudek soudu první stupně jako věcně správný, byť byl založen na jiných důvodech“). Tento závěr však žalobkyně – jak je z obsahu dovolání zřejmé – nezpochybňuje. Již proto nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska námitek uplatněných žalobkyní, zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu