ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5124.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5124/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F.D. a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V & V s. s r.o., 2) V. V., zastoupenému advokátem, 3) A. V., o 766.431,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 116/95, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2007 č.j. 7 Cmo 278/2006-267, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K. b., a.s se žalobou podanou dne 2.3.1995 u Krajského obchodního soudu v Brně domáhala (v podobě vyplývající z úpravy žalobního petitu, uvedené v podání ze dne 20.12.2001), aby jí žalovaní zaplatili 766.431,16 Kč s 20% úrokem p.a. od 20.8.1994 do 16.10.1994 a 25% úrokem p.a. od 17.10.1994 do zaplacení s tím, že povinnost žalovaných 2) a 3) \"lze uspokojit pouze prodejem zastavených nemovitostí, a to rodinného domu na pozemku p.č. 2571, pozemku p.č. 2571 zast. plocha o vým. 186 m2, pozemku p.č. 478/6 ostatní plocha o vým. 596 m2, vše v katastrálním území M. B., obec M. B., okres T., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu v T.\", a že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle smlouvy o úvěru ze dne 7.4.1993 poskytla žalovanému 1) střednědobý úvěr ve výši 850.000,- Kč \"s konečnou dobou splatnosti\" do 31.3.1996 a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k \"dodávkovému automobilu MITSUBISHI\" a k předmětným nemovitostem. Žalovaný 1) však své povinnosti z úvěrové smlouvy neplnil a přes výzvu nesplnil pohledávku z úvěru, která ke dni 19.8.1994 činila 766.431,16 Kč. Vůči žalovaným 2) a 3) se věřitelka domáhá uspokojení pohledávky z nemovité zástavy.
Krajský soud v Brně, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Brně podle čl. II bodu 1 věty druhé zákona č. 215/2000 Sb., nejprve usnesením ze dne 6.6.2003 č.j. 19 Cm 116/95-100 ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. připustil, aby do řízení na straně žalobce vstoupila na místo původní žalobkyně K. b., a.s. společnost F.D. a.s. a posléze rozsudkem ze dne 4.11.2003 č.j. 19 Cm 116/95-126 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 30.656,- Kč. Dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady k tomu, aby žalobě bylo vyhověno pro zmeškání žalovaných (§153b o.s.ř.).
K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12.10.2005 č.j. 4 Cmo 81/2005-194 zrušil rozsudek soudu prvního stupně \"ve vztahu k žalovanému 2)\" a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání v rozporu s ustanovením §153b o.s.ř., neboť ho nevydal při prvním jednání, které se ve věci konalo, a že proto musel být \"v napadeném rozsahu\" [vůči žalovanému 2)] zrušen.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 20.12.2005 č.j. 19 Cm 116/95-219 žalovanému 2) uložil, aby zaplatil žalobci 766.431,16 Kč s 20% úrokem p.a. ode 20.8.1994 do 16.10.1994 a 25% úrokem p.a. od 17.10.1994 do zaplacení s tím, že povinnost žalovaného 2) \"lze uspokojit pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to rodinného domu na pozemku p.č. 2571, pozemku p.č. 2571 zastavěná plocha o výměře 186 m2 a pozemku p.č. 478/6 ostatní plocha o výměře 596 m2, vše v kat. území M. B., obec M. B., okres T., zapsaný na LV u kat. úřadu v T.\", a že \"plněním žalovaného 2) zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit ostatním žalovaným\"; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 82.008,50 Kč k rukám \"jeho právního zástupce\" s tím, že \"plněním těchto nákladů do výše 30.656,- Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku žalobcem za podání návrhu na zahájení řízení zaniká v tomto rozsahu povinnost plnit ostatním žalovaným uložená jim rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 19 Cm 116/95-126 ze dne 4.11.2003\", a že Česká republika - Krajský soud v Brně je povinen zaplatit \"odměnu za zastoupení žalovaného 2)\" ve výši 34.688,50 Kč \"k rukám právního zástupce tohoto žalovaného JUDr. J. G., advokáta\". Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalovaný 1) nesplnil žalobci \"dluh vzniklý ze smlouvy o úvěru\" a že k zajištění této pohledávky vzniklo k předmětným nemovitostem zástavní právo. Protože námitky žalovaného 2) proti platnosti zástavní smlouvy jsou nedůvodné, žalobce se právem domáhá uspokojení své pohledávky ze zástavy (§151f občanského zákoníku \"ve znění platném k datu\" uzavření zástavní smlouvy).
K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29.5.2007 č.j. 7 Cmo 278/2006-267 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému 2) uložil, aby zaplatil žalobci částku 766.431,16 Kč s 20% úrokem p.a. od 20.8.1994 do 16.10.1994 a 25% úrokem p.a. od 17.10.1994 do zaplacení, a to společně se žalovanými 1) a 3), kterým \"byla tato povinnost uložena pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2003 č.j. 19 Cm 116/95-126\" s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění \"povinnost plnit ostatních žalovaných\", přičemž \"ve vztahu k žalovanému 2) je žalobce oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to rodinného domu na pozemku p.č. 2571, pozemku p.č. 2571 zastavěná plocha o výměře 186 m2 a pozemku p.č. 478/6 ostatní plocha o výměře 596 m2, vše v katastrálním území M. B., obec M. B., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu pro V. se sídlem v J., Katastrální pracoviště M. B.\", a aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení 7.128,50 Kč k rukám advokáta Mgr. R. J. s tím, že \"v částce 1.000,- Kč odpovídající částečně zaplacenému soudnímu poplatku je povinen plnit společně s žalovanými 1) a 3), kteří byli zavázáni k náhradě nákladů řízení rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2003 č.j. 19 Cm 116/95-126, přičemž plněním jednoho z žalovaných v tomto rozsahu zaniká povinnost plnit ostatních žalovaných\"; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.152,70 Kč k rukám advokáta Mgr. R. J. Po zopakování důkazů listinami odvolací soud nejprve dovodil, že právu zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, neodpovídá povinnost zástavního dlužníka \"strpět\" prodej zástavy a že toto právo může být vyjádřeno pouze jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Bylo-li k zajištění stejné pohledávky zřízeno zástavní právo k více věcem, mohl se podle odvolacího soudu žalobce - také vzhledem k tomu, že \"pořadí uspokojení ze zástav přitom nebylo dohodnuto mezi účastníky řízení ani smluvně\" - domáhat uspokojení své pohledávky z kterékoliv zástavy, tedy i z předmětných nemovitostí. Odvolací soud současně odmítl námitky žalobce proti platnosti zástavní smlouvy s odůvodněním, že k označení zastavených nemovitostí a osoby dlužníka došlo v zástavní smlouvě dostatečně určitě. Rozsudek soudu prvního stupně je správný; k jeho změně přistoupil odvolací soud jen proto, že soud prvního stupně \"opomněl ve výroku napadeného rozsudku vyjádřit, že žalovaného 2) je nutno k plnění zavázat společně se žalovanými 1) a 3), o jejichž povinnosti zaplatit žalobci částku 766.431,16 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem téhož soudu ze dne 4.11.2003 č.j. 19 Cm 116/95-126\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Namítá, že soudy při svém rozhodování \"nepřihlédly k ustanovení §374 obchodního zákoníku\", neboť žalobce \"měl možnost uspokojit svoji pohledávku\" ze zastaveného \"dodávkového automobilu\" ve vlastnictví žalovaného 1), což \"z nepochopitelných důvodů neučil\". Uvedený automobil posléze prodal finanční úřad v dražbě. Žalovanému 1) tím bylo \"záměrně znemožněno nakládat s částí svého majetku, nutného k podnikání\" a splácet dlužnou částku z úvěru, čemuž žalovaný 2) jako jednatel žalovaného 1) nemohl zabránit, neboť \"byl ve vazbě a následně ve výkonu trestu\"; soudy neumožnily žalovanému 2) \"uvedené spolusouvisející záležitosti\" ve výpovědi \"uvést, objasnit, vysvětlit\". Přípustnost dovolání žalovaný 2) dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V posuzovaném případě odvolací soud sice rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně podle §220 odst.1 písm.a) o.s.ř., avšak z porovnání obsahu obou rozsudků vyplývá, že posoudil práva a povinnosti účastníků shodně jako soud prvního stupně a že ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil jen z formálních důvodů, neboť soud prvního stupně \"opomněl\" ve výroku svého rozsudku \"vyjádřit, že žalovaného 2) je nutno k plnění zavázat společně se žalovanými 1) a 3), o jejichž povinnosti zaplatit žalobci částku 766.431,16 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem téhož soudu ze dne 4.11.2003 č.j. 19 Cm 116/95-126\". Protože soudy obou stupňů dospěly při vymezení práv a povinností účastníků ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat - bez ohledu na formulaci výroku rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. I když předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4.11.2003 č.j. 19 Cm 116/95-126 byl usnesením odvolacího soudu dne 12.10.2005 č.j. 4 Cmo 81/2005-194 [ve vztahu k žalovanému 2)] zrušen, soud prvního stupně svým následným rozsudkem rozhodl ve věci samé stejně jako v předchozím (zrušeném) rozsudku. Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný 2) odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že v rozporu s ustanovením §374 obchodního zákoníku nepřihlédl k tomu, že žalobce se mohl uspokojit ze zastaveného dodávkového automobilu, který byl ve vlastnictví žalovaného 1).
Žalobcův nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se i v současné době řídí - jak správně dovodil odvolací soud - právní úpravou účinnou do 31.8.1998 (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Je-li na zajištění téže pohledávky zastaveno několik samostatných věcí [a tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy pohledávku žalobce za žalovaným 1) zajišťovalo nejen zástavní právo váznoucí na nemovitostech žalovaných 2) a 3), ale i - podle zjištění soudů - zástavní právo k \"dodávkovému automobilu MITSUBISHI\" ve vlastnictví žalovaného 1)], je zástavní věřitel oprávněn - jak vyplývá bez pochybností z ustanovení §151f odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 - domáhat se uspokojení celé pohledávky anebo její části z kterékoliv zástavy. Požadoval-li tedy žalobce (jeho právní předchůdkyně) uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavených nemovitostí žalovaných 2) a 3), postupoval v souladu se zákonem. Na správnosti uvedeného závěru nic nemůže změnit ani ustanovení §374 obchodního zákoníku, které upravuje okolnosti vylučující odpovědnost za škodu v obchodních závazkových vztazích a které se proto projednávané věci vůbec netýká.
Žalovaný 2) dále soudům vytýká, že mu neumožnily ve výpovědi \"uvést, objasnit, vysvětlit\" všechny \"spolusouvisející záležitosti\". I když dovolací námitky v tomto směru pokládá za uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z jejich obsahu vyplývá, že jimi právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje a že představují označení vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože skutečnost, že řízení před soudy je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není - jak výše uvedeno - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, není dovolání žalovaného 2) přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný 2) s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu